Pátek Karla Křivana: Jsme jen šatnáři v luxusní restauraci. Máme na víc?

Chybí nám společný cíl. Pokud bychom ho měli, pak by tolik zdůrazňované rozdělení společnosti bylo překonáno. Ten cíl ale nesmí vycházet z představ jedné ze stran konfliktu. Zatím vidím vítězství krajností. Snadno se prosazují na sociálních sítích, získávají titulky, tedy pozornost a opětovnou reakci. Spirála zbytečné nevraživosti stoupá. Spokojení jsou fundamentalisté na obou stranách, majitelé médií a sociálních sítí. Podrážděnost roste a hysterie vítězí.

Z projevů, protože se bojím nazvat většinu dění na sociálních sítích diskusí, je patrná snaha zašlapat druhý názor do země. Voláme po blíže neurčeném spojení rozděleného, ale myslíme tím, že druhá strana má přijmout náš názor. Pokud ovšem ona druhá strana trvá na svém, přitvrdíme v rétorice a požadujeme zásah. Ti mírnější požadují zásah cenzurní: „Jak je možné někoho takového pozvat do televize? Proč jim dávají prostor?“ Ti přísnější by lidi s odlišným přístupem rovnou někam odsunuli, protože nepatří mezi nás.

Jak hledat společný cíl

To všechno už tu samozřejmě bylo. V různých dobách a různých podobách. Protože dějiny píší vítězové, a i my se chceme jako vítězové či dědici vítězů cítit, tak se takovému popisu minulosti moc nebráníme a nehledáme opoziční příběhy, nevidíme, že vždy byli lidé různých názorů. V dobách, po kterých nám něco zůstalo, pak někdo dokázal roztříštěným skupinám dát společný cíl, který dal zapomenout na nesnáze soužití. Takových okamžiků nebylo moc.

Jsme sice součástí nejbezpečnější a velmi bohaté části světa, ale nemáme moc vliv na jeho směřování. Jsme periférie na okraji hojnosti.

Většinou nám byly vnuceny vnějšími okolnostmi, těžkostmi, napadením zvenčí, hrozbami existenčními a zásadními. A ty chvíle společného úsilí málokdy trvaly dlouho. Možná ani nemohou. Pak jsou tu výjimečné výkony jedinců, ke kterým se hlásíme, protože jsou naši, i když v časech, kdy tvořili, tak úplně naši nebyli, protože většinou přemýšleli jinak než většina, jak už to u zajímavých lidí bývá.

O meníčku nerozhodujeme

Je toho mnoho, co by nás mohlo a mělo donutit ke společnému úsilí. Jsme sice součástí nejbezpečnější a velmi bohaté části světa, ale nemáme moc vliv na jeho směřování. Jsme periférie na okraji hojnosti. Protože nikdo a nic není bez chyb, ani ta naše část světa není bez problémů. My ale ty problémy jen sledujeme a komentujeme, a protože jsme líní či opatrní účastnit se skutečných diskusí o budoucnosti, nejsme u toho, kde se rozhoduje, a tak sebe sami odsouváme do role příjemců cizích rozhodnutí.

Jsme něco jako šatna či umývárna luxusní restaurace. Jsme součástí firmy, máme teplo a střechu nad hlavou, ale to hlavní, proč podnik vznikl a proč je úspěšný, se děje někde jinde. Protože o tom, jaké bude menu, rozhoduje kuchař a šéf, ne šatnářka. Nemáme zodpovědnost, nepředřeme se a něco si vyděláme. Mají nás rádi, protože pěkně věšíme kabáty a máme pořádek v pokladně. Možná nám to stačí.

Možná by ale oním společným cílem mělo být opuštění naší dobrovolné izolace. Naše slabost pramení z naší neochoty riskovat a jít do soubojů a konfliktů, které nemusíme vyhrát, ale které nás jako jediné posunou ke stolu, kde se rozhoduje. Spousta jednotlivců i firem to dokázalo. Najít společný cíl znamená opustit sobectví, které nám v rozličných podobách brání, abychom hráli hru, jež by nám jako zemi slušela. Je vlastně zvláštní, jak malý krůček nás může dovést ze šatny na místo šéfkuchaře stejně jako na úklid toalet. To čekání na rozhodnutí, kam se vydáme, každopádně bolí.