Komu by nevadilo chrápání, ne naše vlastní, ale toho druhého, toho zlého, bezohledného, který chrápe v naší přítomnosti a ruší naše sny. V noci se má spát a ne chrápat. Hotovo.
Tak uvažujeme, tak žijeme, takže nás většinou ani nenapadne, že je možné žít jinak. Žít v Tichu, které vše prostupuje a díky kterému jsou všechny zvuky možné. Zvuk zůstává, ale neruší, namísto toho zapadá do velkolepé božské symfonie. Symfonie Ticha.
Vadí vám partnerovo chrápání? Uvědomte si Ticho. Ticho, díky kterému jsou všechny zvuky možné.
Co je pro to třeba udělat?
Vůbec nic, vše už tady je. Je tady Ticho, jsme tady my. Stačí to spojit dohromady. Vystoupit z hlavy, přestat se rozptylovat neustálým proudem myšlenek, stát se tichým nebo doslova Tichem. Nahlédnout pomíjivost slov, všeho zvuku, který povstává vždy jedině z onoho velkého nedílného Ticha, aby se do něj opět navrátil.
To potom spíš a něco tě vzbudí. Je to osamělý zpěv ptáka vyrážejícího vysoké tóny jakoby přímo v prázdném prostoru tvé mysli. Současně je slyšet tvého partnera, jak ve spánku usilovně řeže dříví. A ty se s očima dokořán směješ do tmy, jak je to božsky propojené, vesmírně celistvé a krásné.
Plné Ticho
Je ráno, snídám, hraje klidná hudba, do ní dělníci sbíječkou vyhrávají refrén na betonovou krustu vozovky a já se usmívám. Po snídani jdu do města – plného zvuků, plného Ticha. Ve Františkánské zahradě se dorozumívají kosi, ti ještě před několika málo desítkami let nanejvýš plaší ptáci žili daleko od lidských sídlišť v polích a lesích. Přes celou šíři zahrady letí jejich zpěv, až neuvěřitelně čistý a krásný, tak blízko divoce tepajícího srdce hlavního města Prahy. Vedle všeho ruchu a shonu Václavského náměstí. Vedle dunících aut a klinkajících tramvají, rušných hovorů, křiku a brebentění. Vedle restaurací deroucích se na chodník, každý den zas o výhonek dál, o malý stolek, skládací židli. Vedle davů turistů všech národností. Dva turisté zbloudili z davu, vešli do zahrady a uslyšeli kosy. Hned mají vysvětlení pro ten nezvyklý zpěv odkudsi z výšin.
Kosi, kteří ještě donedávna žili daleko od lidských sídlišť, zpívají kousek od Václavského náměstí.
Repráky v mysli
„To je z repráků,“ jsou hned hotovi s odpovědí. Repráky, to řekli přesně. V každém koutě naší mysli stojí jeden a vyřvává svou melodii. Z každého repráku jiný nápěv, jiné ale, jiné kdyby. Neustálý proud slov, nekonečný lomoz otupující smysly. Smysl pro krásu, smysl pro pravdu, smysl pro tiché odevzdání se svobodnému prostoru duše. Jeho šíře je nekonečná, pojme vše. Mysl to neví, nervózně mlaská na partnera dopřávajícího si posilující spánek a z okna křičí na dělníky: „Buďte už sakra zticha!“
I kdyby stokrát ztichli, Ticho se nedostaví. Ticho není možné vykřičet, Ticho je možné jedině znovu poznat. Prostě se rozpomenout, že tu je a vždy bude. V zahradě duše za cípy přidržují je kosi.
Čtěte také:
Strávil jsem pět minut uvnitř nejtiššího pokoje na světě a málem jsem se zbláznil
Terapie tmou může znamenat návrat do matčina lůna
Nalétají denně stovky kilometrů a spí a páří se v letu. Kdo jsou tito záhadní ptáci?
