Vojtěch Lust: Šťastná cesta životem aneb Jak zatočit s bezmocí

Je to oblast našeho nevědomí, která obsahuje naše minulé zážitky (převážně z dětství), které pro nás byly příliš těžké, a proto byly zasunuty hluboko mimo dosah naší vědomé mysli, jež doufá, že už se jimi nikdy nebude muset zaobírat. Jenomže tyto zážitky nás ovládají o to víc, o co víc se snažíme o nich nevědět.

Můžeme si třeba připomenout jednoduchý příklad žen, které si opakovaně vybírají nevhodné partnery. První byl alkoholik, druhý byl alkoholik a nakonec i třetí byl alkoholik a k tomu dělal dluhy. Na logické rovině mysli tyto ženy jistě nejsou hloupé a chápou, že s alkoholikem to nebude žádný med, ale jejich výběr partnera řídí něco, co je zasuto hluboko v nevědomí.

Nemá smysl si vysvětlovat, že bude lepší chovat se rozumně a přestat si ubližovat. Na úrovni rozumu to každý chápe. Je potřeba podívat se na úroveň našeho prožívání, na pocity, které jsou mnohem silnější než rozum, a je potřeba jim porozumět, abychom mohli o vlastním životě více vědomě rozhodovat.

Přestaňte vyhovovat, když opravdu nechcete.

Když tedy hovoříme o šťastné cestě životem, je její součástí i to údolí stínů, kterým jsme my sami, jen se v této oblasti neznáme nebo spíše nechceme znát. Můžeme se bát sem vstoupit, ale obvykle je náš strach mnohem větší než to, co nás zde reálně čeká.

Zážitky, které nás poznamenaly jizvou na duši, nemusí být nějak „speciálně“ traumatické jako například úmrtí rodiče nebo těžká nemoc. Může jít o smutek, že nás maminka neměla dost ráda, že nám v dětství chybělo ocenění, důvěra, pochopení, že to vypadalo, že sestra je milovanější nebo že jsme si mysleli, že nikdy nebudeme v ničem dobří.

V tomto článku bychom se chtěli zmínit o dvou zásadních emocích, které zažíváme bezprostředně na začátku života a které mohou formovat veškeré naše následné prožívání i obranné reakce, jež volíme. Jde o bezmoc a prvotní úzkost.

Bezmoc nás může hodně naučit

Bezmoc je stav, který většina lidí prožívá velmi nerada. Uděláme tedy obvykle všechno pro to, abychom se jí vyhnuli. Bezmoc nemáme rádi zvláště tehdy, když jsme ji prožívali v dětství, kdy jsme byli pod tlakem svých rodičů. Nám samotným moc dospělých chyběla, takže jsme prožívali BEZMOC.

Úplně poprvé můžeme zažít bezmoc ještě před narozením, kdy vnímáme pocity maminky, ale jsme zcela odkázáni na to, co ona sama udělá, a nemůžeme s tím dělat vůbec nic. Na bezmoc existují dvě nefunkční reakce, které jsme se naučili právě v období závislosti na rodičích:

Útok aneb Vyhov mi: Do útoku se dostávám tím, že tvořím požadavek na druhého a ovládá mě emoce vzteku. Útočím na druhého a vyžaduji, aby zajistil, že se situace změní a bude mi vyhovovat. Tedy v podstatě jde o tlak: „Vyhov mi, zajisti mi to, co já chci.“ Když je mi vyhověno, zažívám iluzorní pocit nadvlády.
Útěk aneb Vyhovím ti: V této variantě po mně někdo druhý něco požaduje, já prožívám smutek, cítím se jako oběť a rozhodnu se vyhovět tlaku, který je na mě vyvíjen. Cítím bezmoc a nemůžu se tlaku postavit.

Nefunkční reakce na pocit bezmoci volím tehdy, když se necítím dostatečně silná či silný žít jako dospělý člověk. Nefunkční reakce vede k prohloubení stavu bezmoci, funkční reakce vede k možnosti z něj vystoupit.

Nezralá žena je při porodu sevřená a tím dítěti vytváří prvotní úzkost.

Jako nefunkční si můžeme představit například tato řešení: Vyhraju ve sportce, koupím si talisman, který mě zachrání, lektvar, který mě zázračně uzdraví, nebo na sobě nechám provést rituál, který mi zajistí štěstí. Společným jmenovatelem těchto řešení je pasivita a přenesení zodpovědnosti i naší moci na někoho druhého. To je ovšem stále dětský postoj, kdy se domníváme, že my sami jsme bezmocní, že mocní jsou pouze rodiče.

Funkční řešení je takové, které nás jako aktivní dospělé bytosti vede k vykonání aktivity, kterou si zajistíme ochranu a péči – naplníme své potřeby.

Nevyhovujte, nic tím nezískáte

Když vás někdo druhý pouze přinutí mu vyhovět, tak vyhovíte tělesně, ale nevyhovíte mentálně, protože z vlastní vůle byste to neudělali. Pak si to neužije ani ten, komu jste chtěli vyhovět, a samozřejmě ani vy.

Ten, komu bylo vyhověno, cítí určitý nedostatek. Vnímá, že jste se neúčastnili rádi, tedy mentálně, a proto stupňuje své požadavky. Jediným řešením je přestat vyhovovat, pokud sami opravdu nechcete.

Vliv prvotní úzkosti na sexuální život

V naší společnosti je porod vnímán jako bolestivá zkušenost, kterou prochází především rodička. Už méně se myslí na to, že porod může být velmi traumatická zkušenost i pro dítě, které prochází dlouhou dobu porodními cestami a jeho tělíčko je vystaveno velikému tlaku. Zkuste si představit, jaké to může být a jak se asi cítí. Strach, bezmoc, úzkost, napětí, beznaděj, chaos?

Je to velmi náročná situace. Jaký porod dítě zažije, silně závisí na matce. Je-li matka psychicky zralá, je i dostatečně připravená na porod a ten pak probíhá relativně snadno a bez komplikací. Žena je uvolněná a i porodní cesty jsou „volné“. Dítě jde do života se zkušeností, že mělo sílu se narodit a má dost síly na to žít.

Prvotní úzkost se může projevit v sexuální oblasti, kdy pak zažíváme nepochopitelný strach ze sexu. Jsme nejistí, vystrašení a nerozumíme tomu.

Naopak když žena není na porod psychicky připravená, pak vnímá strach, je sevřená a porod probíhá těžce. Mohou nastat komplikace, porod se může zastavit. Doslova by se dalo říci, že porodní cesty jsou úzké a žena a spolu s ní i dítě prožívají úzkost. Je to podobné jako při sexu. Máme-li na sex chuť a jsme připravení, je to hezký zážitek. Když nejsme, můžeme se cítit znásilnění.

Zážitek porodní úzkosti se může promítat do celého našeho života a mnoha jeho oblastí. Může se projevovat jako zvýšená bázlivost, určité druhy fobií, nepřiměřené reakce na dotek či tlak na určitých místech na těle nebo také jako nepříjemné pocity, když nás někdo obejme. Můžeme se často cítit jako v kleci, aniž by to mělo racionální příčinu, nebo se můžeme cítit bezmocní, ztuhlí a neschopní měnit věci, které nám nevyhovují.

Porod a strach z pohlaví

Prvotní úzkost se tedy může projevit také v sexuální oblasti. Může se nám stávat, že máme občas nebo trvale nepochopitelný strach ze sexu, cítíme se během sexu nejistí, jakoby vystrašení a nerozumíme tomu. Můžeme se to pokoušet vyřešit hledáním traumatických sexuálních zážitků ve své minulosti nebo mít pocit, že jsme si vybrali nevhodného partnera, se kterým se neumíme uvolnit, ale kořen problému může skutečně spočívat už v zážitku z porodu.

Ing. Vojtěch Lust, M.I.M.

Terapeut, lektor, kouč. Poradenství v oblasti osobního rozvoje se věnuje už 20 let. Vyučuje hypnózu a psychosomatiku. Svým originálním způsobem propojuje různé techniky a metody. Pracuje se systemickými konstelacemi. Více informací naleznete na: www.zdravevztahy.cz

Jde o to, že se nám trauma z porodu, kdy jsme procházeli porodními cestami (ale také současně pohlavím své matky), může znovu aktivovat v okamžiku, kdy se sami v rámci sexuality začneme dotýkat nebo směřovat pozornost na vlastní pohlaví (jsme-li ženy) nebo na pohlaví partnerky (jsme-li muži).

Už toto stačí, aby se nám spustily staré pocity bezmoci, strachu, nejistoty či přímo úzkosti, a my vlastně vůbec netušíme, co se s námi děje, a můžeme mít pocit, že je s námi něco špatně.

Dobrá zpráva je, že když se nám podaří identifikovat zdroj problému, pak s ním také můžeme pracovat a zážitek prvotní úzkosti či bezmoci uvolnit. Nejde o to vymazat si ho z paměti, ale naopak pocity s ním spojené správně přiřadit tam, kam patří. Když jim budeme rozumět, tak se nám nebudou plést do současného života.