V době, kdy se hovoří o změně klimatu, dopravních zácpách a rostoucích nákladech na pohonné hmoty, stále přetrvává hluboce zakořeněný zvyk – tzv. individuální dojíždění do práce. Fenomén „jednoho řidiče v autě“ odráží několik aspektů naší společnosti. Zaprvé zdůrazňuje význam, který je kladen na individuální pohodlí a komfort – osobní vozidla poskytují pocit autonomie a kontroly nad každodenní rutinou, a to i na úkor obav o životní prostředí nebo finanční zátěže. Převaha individuálního dojíždění zadruhé odhaluje nedostatky v infrastruktuře veřejné dopravy.
Fenomén jednoho řidiče
V moderní době, kdy většina světové populace žije v rušných městech, se „při životě“ stále drží fenomén sólo dojíždění. Tento trend, pozorovaný v rozvinutých i rozvojových zemích, vypovídá o hodnotách naší společnosti, městském plánování a vyvíjející se povaze práce.
Když se ráno kolem sebe podíváte, zhruba v osmi autech z deseti sedí jen jeden řidič. Přitom všichni nadáváme, jak platy stagnují, ale ceny všeho kolem nás rostou, ceny pohonných hmot rozhodně nevyjímaje. Navzdory rostoucím problémům, spojeným s vysokými cenami a inflací, značná část zaměstnanců stále jezdí do práce sama, což přispívá nejen k finanční zátěži jednotlivců, ale také k širším společenským a environmentálním problémům.
Cena za luxus
Možná vás překvapí, že dojíždění do zaměstnání sám, tedy jeden řidič v autě, je rozšířeno již od doby po druhé světové válce. Tehdy rozrůstající se města a dostupnost cenově přijatelných automobilů vedly ke změně paradigmatu. Jak se města rozšiřovala, systémy veřejné dopravy se snažily držet krok s rostoucím počtem obyvatel. V důsledku toho se osobní automobil stal symbolem nezávislosti a pohodlí.
Ve Velké Británii respondenti uvedli, že pokud jim cesta do práce trvá více než hodinu, míra pocitu štěstí u nich klesá dokonce každou minutu!
Za tuto zdánlivě individuální volbu však platíme vysokou cenu. Výzkumy ukazují, že ve Spojených státech stojí individuální dojíždění do práce v průměru 2 600 dolarů ročně na osobu, přičemž se berou v úvahu náklady na palivo, údržbu a další související výdaje. Při extrapolaci na celou pracovní sílu je ekonomický dopad ohromující. Nadměrné užívání fosilních paliv navíc zhoršuje stav životního prostředí a významně přispívá ke znečištění ovzduší a emisím skleníkových plynů.
A ani u nás tomu není jinak: v meziročním srovnání se obsazenost automobilů v letech 2010–2022 nezměnila a v centru Prahy se drží na 1,3 člověka na jedno vozidlo. Pro srovnání, v roce 1990 to bylo 1,71 a v roce 2000 pak 1,44 osoby na vůz.
Práci chceme mít po ruce
Výzkumy z roku 2019 ukázaly, že Čechy vyjde dojíždění do práce zhruba na tisícovku měsíčně, přičemž někteří zaplatí i 30 tisíc korun ročně, jak informovaly Hospodářské noviny.
Snít o autě a koupit si ho jsou totiž dvě odlišné věci, protože kromě pořizovací ceny vozu je potřeba vzít v úvahu i následné náklady na paliva a údržbu vozu. Češi jsou totiž se vzrůstající nezaměstnaností ochotni cestovat do práce dále a déle, a proto je nasnadě, že nejčastějším prostředkem pro dojíždění je právě auto. Následuje metro, spolujízda a pěší docházka. S těmito výsledky přišel průzkum společnosti Regus již před 13 lety! Pak se ale situace změnila a v době před covidem, kdy byla v Čechách i velmi nízká nezaměstnanost, se dle průzkumu stejné společnosti údaje změnily a Češi nechtěli do práce dojíždět déle než 30 minut. Výjimku by udělali jen tehdy, kdyby za to byli několikanásobně lépe ohodnoceni.
„V České republice byla před pandemií jedna z nejnižších nezaměstnaností v Evropě, ne-li zdaleka nejnižší,“ říká pro Flowee ekonom Radan Kovácz. „Spolu s tím jde ruku v ruce i snižující se vůle zaměstnanců za prací daleko cestovat, či se za ní dokonce stěhovat. Jedním z faktorů, podle něhož di lidé vybírají zaměstnání, je i délka a náklady spojené s dojížděním do práce.“
Dojíždění je pro lidi stres!
Jak píše web Aktuálně.cz, podle průzkumné společnosti Regus, která shromáždila studie o dojíždění do práce z několika států světa, „je celosvětový průměr jedné cesty do práce na 41 minutách. V zemích, které se považují za nejšťastnější, je tato doba kratší. Například v Norsku zabere jednosměrná cesta 33 minut, v Dánsku 29 minut a ve Finsku a Švédsku 21 minut. Delší cestování totiž podle vědců ubírá na životní pohodě.“
Až úsměvný je fakt, že například ve Velké Británii respondenti uvedli, že pokud jim cesta do práce trvá více než hodinu, míra pocitu štěstí u nich klesá dokonce každou minutu!
Sólo dojíždění je celosvětově rozšířenou praxí, která se však nevyhýbá ani méně rozvinutým zemím – v zemích, jako je například Indie, kde rychlá urbanizace vedla k nárůstu vlastnictví automobilů, stabilně roste také, bez ohledu na ekonomickou situaci. V indických městech, jako je Bombaj a Dillí, kde jsou dopravní zácpy každodenním problémem, je pohled na vozidla s jedním řidičem pohybující se po ulicích běžný.
Systémy veřejné dopravy nejsou v mnoha regionech dostatečně komplexní nebo efektivní, aby mohly představovat životaschopnou alternativu. Omezené trasy, dlouhé čekací doby a nepohodlné jízdní řády odrazují potenciální dojíždějící od volby veřejné dopravy.
Přitom autem cestují zaměstnanci do práce velmi často po celém světě, přičemž například v Jižní Koreji lidem průměrně cesta do práce trvá až 74 minut každým směrem, což pak znamená, že ročně strávíte jen cestováním mezi domovem a prací neuvěřitelných 37 148 minut, tedy 25 dní a 19 hodin.
Cena pohonných hmot nás neodradí
Dalo by se předpokládat, že prudký nárůst cen pohonných hmot v posledním více než roce povede ke změně chování při dojíždění do zaměstnání. Překvapivě se tak nestalo. Navzdory finanční zátěži jezdí značná část českých zaměstnanců nadále autem sama – přitom pravidelné výdaje na provoz auta se u nás pohybují kolem 60 000 korun za rok, pokud ujedete cca 1500 kilometrů měsíčně.
K paradoxnímu trendu jednoho řidiče v autě přispívají různé faktory. Zaprvé, systémy veřejné dopravy nejsou v mnoha regionech dostatečně komplexní nebo efektivní, aby mohly představovat životaschopnou alternativu. Omezené trasy, dlouhé čekací doby a nepohodlné jízdní řády odrazují potenciální dojíždějící od volby veřejné dopravy.
Za druhé, pandemie COVID-19, která přinutila mnoho zaměstnanců pracovat z domova, narušila tradiční způsoby dojíždění. S opětovným otevřením pracovišť se zdá, že návrat k individuálnímu dojíždění je obvyklejší než kdykoli předtím, což tento cyklus udržuje.
„Práci hledám už rok, takřka jakoukoli. Ale samozřejmě chci něco vydělat. Bohužel u nás na jihu je to tak, že když se nějaká nabídka práce objeví, musela bych dojíždět nejméně 30 minut, spíše ale hodinu do krajského města. Když se už konečně možnost objevila, spočítala jsem si, kolik bych dala denně za dopravu, a to jak autem, tak autobusem. A práce se mi rozhodně nevyplatila. Za takové peníze pracovat nechci,“ říká Vlasta Roškotná z jihočeské vesnice.
Důsledky pro životní prostředí
Studie Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) odhalila, že doprava má největší podíl na emisích skleníkových plynů, přičemž hlavním viníkem jsou automobily. Nadměrná uhlíková stopa, způsobená individuálním dojížděním do práce, významně přispívá ke globálnímu oteplování a změně klimatu.
Hybridní pracovní modely, jež nastínila pandemie, které kombinují kancelářské a vzdálené pracovní dny, získávají na popularitě. Pokud se tyto modely rozšíří, mohly by výrazně snížit počet osob dojíždějících samostatně, což by vedlo k udržitelnější a efektivnější dopravě.
Přitom chodit pěšky nebo jezdit na kole by bylo navíc i daleko zdravější. Kolo ale jako dopravní prostředek v Čechách paradoxně využívá pro cestu do práce jen jeden člověk ze sta, a kolo je tak dopravním prostředkem nejméně populárním. Má sestřenice Veronika k těmto několika málo výjimkám patří. „Jsem řidička a řízení mě baví. Ale ne v Praze. To je jen o tom stát v koloně. Nemůžete si ani přečíst zprávy, je to zcela ztracený čas. Raději jezdím na kole, aspoň něco dělám.“
Je fakt, že dopravní zácpy se ve velkých městech neustále zhoršují. O tom svědčí i fakt, že v Praze už je skoro stejně aut jako lidí. A konečně problémem denního dojíždění do práce autem není jen ztracený čas, ale i náklady, které musí lidé vynaložit, než vůbec do své kanceláře dorazí.
Možná řešení a politické zásahy
Řešení fenoménu individuálního dojíždění vyžaduje mnohostranný přístup. Nejdůležitější jsou investice do robustních, dostupných a cenově přijatelných systémů veřejné dopravy. Vlády a urbanisté musí upřednostnit rozvoj efektivních dopravních sítí, aby se dojíždění autobusem, vlakem nebo tramvají stalo pohodlnou a atraktivní volbou.
Kromě toho mohou iniciativy podporující spolujízdu, sdílení jízd a práci na dálku výrazně snížit počet vozidel s jednou osobou na silnicích. Zaměstnavatelé mohou hrát klíčovou roli tím, že zavedou pružnou pracovní dobu a možnosti práce na dálku a povzbudí zaměstnance, aby zkoumali alternativy k individuálnímu dojíždění.
Naléhavá potřeba změny
Tváří v tvář rostoucím cenám pohonných hmot, inflaci a ekologické krizi je potřeba řešit fenomén individuálního dojíždění do práce naléhavěji než kdy jindy. Přijetím udržitelných možností dopravy můžeme zmírnit finanční zátěž, snížit dopad na životní prostředí a připravit půdu pro efektivnější a ekologičtější budoucnost. Tato volba se netýká pouze jednotlivců, je to kolektivní rozhodnutí, které utváří budoucnost našich měst, ekonomik a celé planety.
Hybridní pracovní modely, jež nastínila pandemie, které kombinují kancelářské a vzdálené pracovní dny, získávají na popularitě. Pokud se tyto modely rozšíří, mohly by výrazně snížit počet osob dojíždějících samostatně, což by vedlo k udržitelnější a efektivnější dopravě.
Tak co? Pojedete v pondělí do práce autem? Jistěže ano. Ale co kdybyste cestou nabrali kolegu nebo kolegyni a buď si aspoň cestou poklábosili, anebo společně poslouchali nějaký podcast? Už i tím pomůžete naší planetě.
Související…
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
