Nejenže máme tisíce různých jazyků, dialektů a přízvuků, ale máme tak lokálně specifické slangy a argoty, že někdo z Prahy 7 může říct něco, co někdo z Prahy 6 už nepochopí. Tvoříme si slova a pojmy, díky kterým rychle poznáme, kdo je „náš“ a kdo ne. Nejen geograficky „náš“, ale i sociálně. Stačí jednou s kamarády nejet na chatu nebo jinou akci a na příštím mejdanu zjistíme, že ti, kteří na chatě byli, mají najednou nové slovo, výraz, vtip, kterému rozumí jen oni a kterým dávají najevo, že se jejich skupinka posunula někam dál. Nejsme v tom na planetě sami, totéž chování totiž vidíme ve světě zvířat.
Reklama
I zvířata mají své vlastní slangy. Například někteří ptáci vydávají podle své geografické polohy různé varianty zvuků, podobně jako lidé mají regionální dialekty stejného jazyka. Vědci z Dalhousieovy univerzity v kanadském Halifaxu vloni zveřejnili studii, která popisuje unikátní fenomén v oblasti zvířecí komunikace. Biologové osmnáct let nahrávali velryby, přesně řečeno vorvaně obrovské, jak spolu „hovoří“, a zjistili fascinující věc: velryby mají vlastní dialekty. Na rozdíl od ptactva se ale dialekty velryb neliší podle toho, kde se velryby nacházejí, ale podle toho, do které rodiny patří. Každý velrybí klan má své vlastní nářečí.
Rodinný byznys
Velryby mezi sebou komunikovaly různými pískacími a klapacími, „klikajícími“ zvuky, které podle jednoho z vědců Mauricia Cantora připomínají morseovku. Zjednodušeně řečeno, velryby podle toho, ke kterému klanu patřily, používaly mezi zvuky různě dlouhé intervaly, různé rytmy a tempa. To vědcům v Halifaxu umožnilo zjistit, že například velryby, které odposlouchávali, patřily do tří klanů.
Velryby tvoří rodiny trochu jinak než my. Samci totiž nežijí společně s ostatními velrybami, ale sami ve studenějších vodách, zatímco samičky ve skupinách sedmi až dvanácti ryb v teplejších vodách na jihu. V jedné skupině tak mohou spolu žít matky, dcery, babičky či tety a občas i kamarádky, které sice nejsou součástí rodiny, ale ke klanu patří. Velryba se umí pro potravu ponořit do dvoukilometrové hloubky a své mládě nechá na hlídání jeho babičce či prostě jiné velehlídačce. Čas od času se setká i dvě stě velryb z různých rodin na takovém velkém velrybím mejdanu, kdy je pro ně obzvlášť důležitá schopnost poznat „svoje“ velryby od ostatních.
Bryde’s whale mother and child of Thailand
Po delfíním
Při hledání odpovědi na otázku, jak je možné, že si velrybí rodiny tvoří vlastní dialekty, narazili biologové na další fascinující aspekt. Mladé velryby se totiž dialekt neučí jen od svých matek, ale rovněž od ostatních dospělých. Mláďata se přitom musejí učit používat stejné rytmy jako jejich příbuzní, ale i rytmy, které používají velryby v jejich sociální skupině. Způsob, jakým se velryby učí komunikovat v určitém dialektu, je hodně podobný lidskému. Je to podle Cantora další možný důkaz pro existenci zvířecí kultury.
Vocal learning
Velryby se tedy zařadily do rostoucího seznamu zvířat, která vykazují určitou sociální kulturu. Zvuky, které používají pro komunikaci mezi sebou, nejsou na rozdíl od většiny zvířat na světě vrozené, ale naučené. Tato schopnost, které se v odborné angličtině říká vocal learning, je přitom základem nejen pro vývoj samotného, komplexního jazyka, ale i pro komplexní sociální chování. Znamená to totiž, že zvířata s touto schopnosti umí zvuky, které vydávají, přizpůsobit sociálnímu kontextu a situaci.
Schopnost naučit se komunikovat speciálním dialektem s vlastní rodinou, tedy skupinou, se kterou zvíře vyrůstá a žije, je sice na první pohled fascinující, ale my lidé se přece umíme naučit i dialektu cizímu. Já se postupně učím letenskému slangu, aby nebylo poznat, že jsem náplava. Za chvilku nebudou rodilí Letenští ani tušit, že mezi ně vlastně nepatřím a že ani nefandím Spartě.
To když se velryba rozhodne žít mezi, řekněme, delfíny, tak bude, předpokládám, odhalena. Delfíni poznají, že ten nový delfín je nějak velký a vypadá podezřele jako kosatka, a když mu položí pár otázek, třeba kdy se naposledy zamotal do sítě na tuňáky, tak on vydá nějaké cizí zvuky a chytří delfíni vydají vlastní zvuky: „Ty nejsi delfín, ty jsi velryba!“ a kosatka bude muset plavat dál sama a plakat, což se stejně ve slaném oceánu nepozná. Jenže tak to vůbec není.
Šikovná kosatka
Studentka univerzity v kalifornském San Diegu Whitney Musserová spolu s vědkyní Ann Bowlesovou z Hubbsova institutu pro výzkum mořského světa (Hubbs- SeaWorld Research Institute) přišly při svém výzkumu na to, že kosatka je mnohem mazanější. Když se prý tento savec s geniálním anglickým jménem killer whale rozhodne pobýt v hejnu delfínů, dokáže přizpůsobit své zvuky těm delfíním. Tato hlasová imitace jim pak pomáhá v sociální interakci s delfíny. V podstatě se s nimi domluví.
Vědkyně ze San Diega se zajímaly o to, nakolik se tito savci mohou jazykově socializovat a nakolik jsou schopni vocal learning. Vybraly si skupinu tří kosatek, které několik let žily v zajetí v přímém kontaktu s delfíny, a porovnávaly nahrávky velryb na počátku a na konci pobytu s delfíny. Zjistily, že všechny tři kosatky své zvuky novému prostředí přizpůsobily. A nejen to. Jedna z velryb se od delfínů dokonce naučila vydávat speciální zvuk, který se delfíni sami naučili od svých lidských pečovatelů.
Když se kosatka rozhodne pobýt v hejnu delfínů, dokáže přizpůsobit své zvuky těm delfíním.
Kosatky jsou tedy podle Musserové a Bowlesové silně motivované a hlavně schopné přizpůsobit se svým sociálním partnerům. Mauricio Cantor a jeho tým z kanadského Halifaxu se teď chystají zkoumat třicet let staré nahrávky velryb, jestli se dialekty nějak časem proměňují.
A k čemu to všechno je? Proč je pro nás důležité vědět, co vědci zjistili při naslouchání velrybám? Pro velryby samotné je důležité umět se sociálně integrovat v době, kdy člověk postupně ničí jejich habitaty. Když vám váš revír zasviní hořící ropná plošina, docela se hodí, když jste schopni integrovat se do jiné skupiny. Vědci dnes přiznávají, že o 95 procentech vodní hlubiny nic nevědí. Pro lidstvo je prokázaná schopnost velryb učit své mladé vlastnímu nářečí především podstatný důkaz, že bychom se měli v hlubinách oceánu pohybovat s větší úctou. Výzkum jazyka velryb navíc v budoucnu pravděpodobně přijde s dalšími odhaleními. Možná je i v něčem složitější než náš a my mu zatím prostě nedokážeme rozumět. A kde je jazyk, tam je i kultura. Třeba měl Moby Dick právě tohle na srdci. Krvavým výlovem těchto nádherných mořských tvorů možná hubíme vyspělou civilizaci.
foto: Shutterstock a Profimedia
