Česká šperkařka se ve Venezuele učila řemeslo. Teď chce zemi pomoci

Jitka je krásná žena a umělkyně, která svou velkou lásku v podobě šperků dokázala propojit s pomocí přírodě i lidem. Díky inspiraci, kterou získala v Jižní Americe, vybudovala spolu se svým manželem unikátní české zlatnictví a šperkařství, které světu nabízí mnohem víc než „jen“ kvalitní klenoty.

„Inspiraci nehledám, nechávám ji k sobě přicházet,“ vysvětluje mi Jitka v elegantní zasedačce svého podniku JK Jitka Kudláčková Jewels v BB centru na pražské Brumlovce, odkud můžeme celou dobu malým oknem pozorovat klenotníky při práci. „Máme třeba kolekci, která podporuje vodu, další zase motýly, protože ti bohužel z našich luk kvůli tomu, že nerespektujeme přírodu, postupně mizí. Vždycky, když se mě takhle něco dotkne, propojím se s nějakou neziskovkou, která se tím zabývá. Snažíme se, aby věci, které děláme, nebyly jen krásné, hodnotné a nadčasové, ale aby také podpořily celek,“ říká žena, která chce nyní pomoci Venezuele, zemi, které je za mnohé vděčná.

Inspiraci Jitka získala na zkušené ve Venezuele. Teď chce zemi pomoci

Jitka do Venezuely odjela v roce 1991 „na zkušenou“ jen pár měsíců poté, co se na svatého Valentýna seznámila se svým manželem Dušanem. Přestože udržovat vztah na dálku bez internetu a mobilů nebylo jednoduché, Jitce se odvaha a vytrvalost vyplatily. V Caracasu nalezla inspiraci pro svou budoucí práci v Čechách.

Šperky hodně souvisí s intimitou a ženskostí. Když muž daruje ženě šperk, říká jí tím: „Velmi si tě vážím a za vše děkuji.“

„Venezuela byla tehdy šperkařská velmoc. Ve velkém se tam vyráběly krásné šperky s přírodními kameny, což jsem chtěla zavést i u nás. Také se mi líbilo, že muž koupí klenot své ženě, a tím ji ocení. Ona ho pak s hrdostí na toho muže nosí.“ Nepokojná země dala Jitce návod na to, kam do budoucna směřovat, teď jí chce Jitka dary oplatit a pomoci hladem sužovaným obyvatelům.

Proč jste si tehdy vybrala zrovna Venezuelu?

Ani jsem si ji nevybrala, spíš ke mně přišla sama. Jednoho dne jsem se osypala po antibiotikách. Na kožním mi řekli, že je to lupénka, a začali mě mazat nějakou mastí, která smrděla jako vazelína do motoru od letadla. Říkala jsem si, že tohle mi nepomůže a musím vycestovat někam do exotiky. Pak Dušan našel inzerát, že jedna česko-švýcarská firma hledá zlatníka do Jižní Ameriky. Tak jsem letěla a za 14 dní bylo po nemoci.

Jaké to ve Venezuele bylo?

Úplně jiné než dnes, třeba litr benzínu tehdy vycházel na padesátník. Nebo městská doprava. Prostě jste si kdekoli mávla na malý autobusík a on zastavil. A když jsem si na nádraží šla koupit místenku, smáli se, ať prý přijdu, až budu chtít jet. Ve velkých městech to fungovalo dobře, autobus se naplnil rychle a jelo se. Přesto jsem už tehdy byla z místních sociálních rozdílů v šoku. Na jedné straně vidíte vilu s vrtulníkem na zahradě a s jachtou za domem a přes ulici děti žebrající o jídlo. Ale stále to ještě jakž takž fungovalo.

Od té doby už jste se tam nevrátila?

Ne, netoužila jsem po tom. Některé věci byly krásné, zejména příroda. Dodnes si vybavuji hejna krásných velkých motýlů, kolibříky a barevné zvídavé rybky. Ale třeba to, že tam není žádná sociální politika ani pořádné zdravotnictví, jsem moc nedávala. Pamatuji si, že jednou jsem byla u doktora a paní lékařka po mně chtěla za vyšetření pět set bolívarů. To mě hodně překvapilo, protože u nás se v tu dobu nic neplatilo, nebo alespoň jsem to tak tenkrát vnímala. Takže jsem u sebe ani tolik peněz neměla. Každopádně zareagovala moc hezky s tím, že nevadí a přinesu jí to dodatečně. Tamní důvěra mezi lidmi se mi hodně líbila a byla inspirativní.

Motiv motýlů upozorňuje na jejich nedostatek v české přírodě

Také tam nebyly žádné předsudky, které jsem u nás hlavně dříve hodně cítila. Když se tam potkal chudý s bohatým, mluvili spolu jako rovný s rovným.

Je ještě něco, co vás tam překvapilo?

Asi prvotřídní servis. Venezuelané v tu dobu neznali slovo fronta, protože nikdy fronty nestáli. Když jste třeba přijela na pumpu, nemusela jste ani vystoupit z auta, protože se o vás někdo postaral. To samé v obchodě. U nás si nákup dáváme do tašky sami, ale tam byl vždycky někdo, kdo to udělal za vás.

A jak jste vnímala tehdejší politickou situaci?

V tom roce 1992 jsem zažila pokus Chavéze o puč na tehdejšího demokraticky zvoleného prezidenta Joseho Pereze. Vůbec jsem netušila, co se děje. Pamatuji si, že ten den jsem se podívala z okna a před obchodem byla fronta, což mi přišlo divné. Pak nade mnou přeletěly stíhačky. Když jsem vyšla na hlavní třídu, která vždycky bývala plná, tak tentokrát nebyl nikde nikdo. Říkala jsem si, co je to zase za divný svátek. Stopla jsem si taxikáře, a když jsem se ho zeptala, co se děje, vykulil oči a říká: „Vy nevíte, že nám chtěli zabít prezidenta?“ Pak jsem se vrátila zpátky do Čech a už to moc nesledovala.

Každopádně jedna má známá, která ve Venezuele žila od osmašedesátého, se teď vrátila a plakala, že tam lidé nemají co jíst. To mě samozřejmě vzalo. Venezuela bývala Švýcarskem Jižní Ameriky, všichni tam chtěli žít. A teď naopak lidé utíkají pryč. Víte, Venezuelané jsou veselí, vstřícní, výborně tančí, ale nejsou úplně praktičtí a v krizi si neumí tak dobře pomoci jako třeba my. Hodně mě to zasáhlo, proto jsem oslovila organizaci ADRA, která má pro Venezuelu otevřené konto.

Jak vaše spolupráce funguje?

S viceprezidentkou Českomoravské asociace podnikatelek a manažerek Romanou Kurucovou jsme mluvily o tom, že každý Venezuelan v průměru zhubl 12 kilogramů, a ona pak navrhla vytvořit výzvu „Vzdej se oběda pro Venezuelu“. Jejím cílem je podpořit projekt ADRA Venezuela na pomoc lidem ohroženým chudobou a občanskými nepokoji v zemi. Od dubna do září se k nám může kdokoli přidat a přispět na sbírkový účet. Dárce pak slosujeme a oceníme.

Jitka Mlynarčík Kudláčková

Česká designérka a šperkařka. V roce 1991 odjela na roční pobyt do Venezuely, kde nasbírala zkušenosti a inspiraci pro svou tvorbu v Čechách. Poté se svým manželem Dušanem založila firmu JK Jitka Kudláčková Jewels a dodnes navrhuje a vyrábí se svým týmem více než 20 autorských kolekcí z drahých kovů a kamenů včetně zásnubních a snubních prstenů. Svými kolekcemi již také podpořila několik neziskových projektů, například návrat motýlů na české louky. V současnosti podporuje ekonomickou krizí sužovanou Venezuelu.

Češi jsou známí tím, že v takovýchto situacích umí být štědří, proto jsem se rozhodla je za to ocenit. Oslovuji známé osobnosti, které mi darují své autobiografie, knihy a CD s věnováním, aby si každý dárce něco odnesl. Sama věnuji svůj osobní šperk z kolekce SOL, která je právě inspirována Jižní Amerikou. Zároveň bude i celý výtěžek z prodeje věnován na sbírkový účet. Já sama už jsem se vzdala asi deseti obědů a mám v plánu se vzdát i večeří!

Víte, na co přesně ty peníze směřují?

Ředitel organizace ADRA nám řekl, že se můžeme rozhodnout, kam peníze půjdou. Nejdříve jsem uvažovala o nějaké psychologické pomoci. Ale nakonec půjdou veškeré prostředky na nákup základní potraviny, kterou je ve Venezuele kukuřičná mouka. S jídlem je tam teď obrovský problém, i když máte peníze, není za ně co koupit.

Říkala jste, že máte i jiné osvětové kolekce, například Voda…

Ano, tuhle kolekci už máme hodně dlouho, v tu dobu ještě nebyla sucha, naopak to bylo v době povodní... Tak jsem si říkala, jestli na mě lidé nebudou naštvaní. Na vodě mě zaujal ten pohled, že to není nic neživého, ale naopak má vlastní vědomí. Na to existují výzkumy japonského alternativního lékaře Masara Emota, se kterým se spojila jedna má kamarádka a vyprávěla mi o něm.

Nejvíce mě na nich nadchlo, že když vodě říkáte: „Jsi skvělá, děkuji ti,“ vytváří jiné krystalky, než kdybychom jí nadávali. Ale nejzajímavější na tom je, že my jsme také z většiny složeni z vody, takže je jasné, že když dítěti nadáváme, buňky na to nějak reagují. Je to všechno propojené a ta kolekce vznikla, aby vodu zvědomila a my k ní znovu našli úctu.

Plánujete teď nějaké další podobné projekty?

Máme pořád nějaké novinky, teď naposledy to byl unikátní klenot inspirovaný Fabergého vejcem, který věnoval jeden náš klient své ženě k příležitosti stoletého výročí republiky. Teď chci představit jeden prsten, který jsem se ve Venezuele naučila a je ve stylu helénské doby, tedy nějaké šesté století. Pořád se snažím vyrábět šperky pro všechny lidi, oprostit se od předsudku drahého šperku, který je jen pro někoho.

V klenotnictví pracujete celý život. Co pro vás šperky znamenají?

Šperky hodně souvisí s intimitou a ženskostí. Když muž daruje ženě šperk, říká jí tím: „Velmi si tě vážím a za vše děkuji.“ Také si myslím, že naše klenoty prohlubují vztahy, což je důležité, protože i vztahy jsou důležité. A to nejen ty partnerské, ale třeba i náš vztah k rodině, lidem, přírodě a vlastně k celému světu.