Lidstvo v poslední době připomíná dobrodruha, který odjíždí na misi, na níž se chystá přejít přes jižní pól, a přitom za sebou doma zapomene zavřít dveře od nepojištěného bytu. Ano, míříme zpátky na Měsíc a připravujeme se na první kroky po Marsu, přitom však netušíme, jak se bránit proti hrozbě dopadu nějakého asteroidu.
Asteroidy se každopádně aktuálně alespoň zkoumají. Na oběžné dráze asteroidu Bennu už dva roky kotví devatenáct kilometrů nad povrchem sonda OSIRIS-REx amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA), která tohoto cíle dosáhla po dvouletém putování. Zatím OSIRIS-REx vyslal detailní snímky asteroidu a zahájil jeho mapování, což představuje druhou fázi mise, která má za úkol zjistit, kde bude vhodné zahájit sběr vzorků.
Asteroid Bennu je pro nás velice zajímavý. Má odhadovaný průměr téměř půl kilometru a je zařazen na seznam těch vesmírných těles, jež by v budoucnosti mohla svým dopadem ohrozit život na Zemi. To by se mohlo stát podle zatímních propočtů v září roku 2135, konkrétně by měl Bennu dopadnout na jih Evropy. Pravděpodobnost je sice 1 ku 2700, ale i to znamená v oblasti vesmírných kolizí poměrně velké riziko. Sonda by se s nabranými vzorky měla vrátit na Zemi koncem roku 2023.
Kladivo na asteroidy
Proč bychom se měli tolik zajímat o to, z čeho jsou asteroidy složeny? Víme, že v minulosti jejich dopad na naši planetu znamenal katastrofu pro život. Odborníci si jsou nebezpečí vědomi, a tak americký Kongres v roce 2005 pověřil NASA, aby se pustil do průzkumu blízkozemních objektů NEO (Near-Earth Objects), které by v se budoucnosti mohly ocitnout na kolizní dráze s naší Zemí, a vypracoval jejich seznam. Především těch, které mají průměr sto čtyřicet metrů nebo větší. Vloni v létě agentura NASA představila plán na test obrany Země před úderem z vesmíru. Nejedná se o atomový úder, ale spíše o chirurgicky přesný zásah či ještě lépe „šťouch“, jaký známe z kulečníku.
Simulace naznačují, že asteroidy jsou mnohem pevnější, a jejich rozbití by si vyžádalo daleko více energie, než si odborníci původně mysleli.
Cílem historicky první mise planetární obrany má být zhruba sto padesát metrů dlouhá planetka Didymos B, která je přirozeným satelitem o něco většího asteroidu Didymos A. Operace má název DART (Double Asteroid Redirection Test) a stejnojmenná sonda do planetky prostě nabourá. To by se mělo stát v říjnu roku 2022. Moc to s ní nepohne, protože poměr hmotností obou těles hovoří výrazně pro asteroid, ale náraz, uskutečněný s předstihem několika let, by měl stačit k drobnému vychýlení z kurzu, protože odchylka se bude časem zvětšovat.
V laboratořích Lawrence Livermore National Laboratory mají zase v rámci planetární obrany tým, který pracuje na projektu HAMMER (Hypervelocity Asteroid Mitigation Mission for Emergency Response), což je satelit o hmotnosti téměř devíti tun, jenž by byl použit v případě nebezpečí také ke změně dráhy asteroidu. Počítá se i s tím, že by například k odklonění asteroidu Bennu bylo nutné i více takových projektilů.
Nová simulace, nové starosti
Proč ale šťouchance, proč ne akce, při níž by výbuch asteroid prostě rozmetal? Výzkum týmu vědců z University of Johns Hopkins pod vedením doktora strojního inženýrství Charlese El Mira došel k závěru, že by to nebylo tak snadné. Ve své studii vědci použili nové poznatky o struktuře hornin a také přepracované počítačové modelování, aby takový výbuch či náraz simulovali. Oproti představě, že rozbití většího objektu bývá jednodušší vzhledem k většímu objemu materiálu a většímu výskytu poruch v něm. Simulace ovšem naznačují, že asteroidy jsou mnohem pevnější a jejich rozbití by si vyžádalo daleko více energie, než si odborníci původně mysleli.
V současných možnostech lidstva rozbití i poměrně malého asteroidu prostě není.
Starý model pracoval s nárazem asteroidu o průměru jeden kilometr do jiného s průměrem tentokrát pětadvacet kilometrů rychlostí pět kilometrů za sekundu. Tehdejší simulace naznačily, že větší asteroid (a pochopitelně i ten malý) bude kompletně zničen. Podle toho se pak posuzovala strategie planetární obrany. Nyní tomu bylo ale jinak. Když se totiž po nárazu na povrchu asteroidu vytvořily trhliny a rozběhly se všemi směry, zaplnily se vzápětí drtí a pískem.
Případné fragmenty pak jádro asteroidu udrželo při sobě. To znamená, že v současných možnostech lidstva rozbití i tak poměrně malého asteroidu prostě není. Z toho vyplývá, že urychlení výzkumu možností planetární obrany a vložení větších finančních prostředků na něj se stane nutností. Není totiž možné čekat, až bude hrozba nárazu asteroidu akutní. Pokud už tedy na Zemi nebudou mít všichni vlastní raketu od SpaceX.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Independent
