Obtěžují vás lidé a nacvičujete si konverzaci? I to je známka maskovaného autismu

Sociálnímu psychologovi Devonu Priceovi byl diagnostikován autismus dlouho po dvacítce. „O autismu jsem tehdy nevěděl nic jiného než ty běžné stereotypy o nemluvných dětech, s nimiž se nezachází příliš důstojně ani s respektem,“ říká Price. Podle něj existuje obrovská populace skrytých autistů, u kterých se diagnóza často objeví až v dospělosti.

Price si začal uvědomovat, že je s ním něco jinak až na rodinné dovolené se svým autistickým bratrancem. Tehdy mu došlo, že své vlastní nezvyklé sociální sklony dlouho skrýval, protože se obával odsouzení a vyloučení. Nyní ve své nové knize Unmasking Autism na základě vědeckého výzkumu i osobních zkušeností vysvětluje mnohé aspekty maskovaného autismu a jeho nepříznivé dopady na duševní zdraví.

Naučit se být „normální“

Autismus je vrozená odlišnost ve vývoji a fungování mozku. Autisti zpracovávají svět spíše útržkovitě. „Místo, abychom viděli les, vnímáme každý jednotlivý strom. Proto máme problémy se smysly. Proto neumíme tak instinktivně číst výrazy tváře lidí. Skládáme si dohromady, co si myslíme, že někdo cítí, na základě každého malého pohybu jeho obličeje, než abychom prostě věděli, jestli je smutný nebo naštvaný,“ vysvětluje Price.

Skrytým autistům se však daří tyto rozdíly maskovat. Přestože většina z nich si svou odlišnost uvědomuje, často netuší, že jde o autismus. Podle Pricea se maskování autismu vyznačuje zejména následujícím chováním: Oční kontakt je pro vás bolestivý, ale přesto se do něj nutíte, protože je považován za slušnost. Ve společnosti druhých neustále předstíráte a skrýváte svou pravou podstatu, jste vlastně takový společenský chameleon.

Tušíte totiž, že když se budete chovat zcela přirozeně, lidé vás budou považovat za podivína. „Někteří lidé maskují autismus tím, že zdánlivě dokážou vyjít s každým, protože se umí lidem zalíbit a napodobovat je. Jiní se naopak maskují zdrženlivostí a tím, že nikdy neřeknou svůj názor, protože vědí, že by si to lidé vyložili špatně.“

Mezi další příklad maskování patří:

příprava vtipů, jejich zkoušení
nácvik konverzace před interakcí (v hlavě nebo nahlas)
echolálie (papouškování)
přemýšlení o tématech k hovoru a otázkách ještě před sociální interakcí

Strategie přežití

Pochopitelně do jisté míry přizpůsobuje své chování okolí každý z nás. Například na pracovišti možná chcete působit zdvořileji, „profesionálněji“ a přátelštěji. Autistické maskování však zachází mnohem více do extrému. Pro autisty je to jakási strategie přežití, která jim pomáhá vyhnout se odsouzení a nepochopení. Také spotřebovává mnohem více duševní i fyzické energie než u ostatních lidí, kteří maskování používají spíše nárazově a nikdy ne v míře, která by je extrémně vyčerpala.

Každý z nás do jisté míry přizpůsobuje své chování okolí. Autistické maskování však zachází mnohem více do extrému. Pro autisty je to jakási strategie přežití, která jim pomáhá vyhnout se odsouzení a nepochopení.

Právě tyto důvody vedou podle Pricea k tomu, že mnoho autistů působí samotářsky. „Velmi nás vyčerpává být mezi lidmi. Neustále totiž potlačujeme to, kým jsme. Existuje silná souvislost mezi maskováním a depresí, úzkostí a ztrátou identity. Nejvíce znepokojující je, že maskování autismu je spojeno s mnohem vyšším rizikem sebevraždy. Mnoho lidí chce zkrátka tomuto hlubokému existenciálnímu odcizení uniknout.“

Zastaralá diagnostika

Podle Pricea je hlavním důvodem toho, že mnoho lidí objeví svůj autismus až v dospělosti, fakt, že nástroje k diagnostikování autismu jsou navrženy pro děti. „Dospělí ve věku 30 až 40 let, kteří se jdou nechat vyšetřit, si tedy sednou u lékaře s dětskou obrázkovou knížkou a mají vyprávět, co v ní vidí,“ popisuje. Tyto metody diagnostiky zdaleka nejsou schopné obsáhnout všechny podoby autismu. „Kdokoli, kdo nesplňuje stereotypní představu o tom, jak vypadá autismus v dané populaci, může skončit v propadlišti dějin,“ říká Price.

Pokud jste se v některých výše uvedených charakteristikách našli, pochopitelně to nemusí znamenat, že trpíte autismem. Tyto věci může stoprocentně potvrdit až případné psychiatrické vyšetření. Každopádně, pokud částečně bojujete s tím, že pochybujete sami o sobě a raději jste sami než ve společnosti, jejíhož odsouzení se třeba bojíte, můžete vyzkoušet následující cvičení, které vám pomůže k celkové větší psychické pohodě.

Následovat pocity štěstí

Cvičení nazvané integrace založená na hodnotách navrhla koučka Heather Morganová. V podstatě spočívá v tom, že se zklidníte a poté si vzpomenete na pět klíčových okamžiků z různých období svého života, během nichž jste cítili silný pocit naplnění, spokojenosti a radosti. Pak určíte, čím byly tyto okamžiky tak výjimečné. Díky jakým okolnostem jste se cítili skvěle? Co tyto momenty prozrazují o tom, čeho si skutečně vážíte a v co věříte?

Jedním z takových okamžiků může být například dovolená v horách s někým, kdo je vám blízký. Z toho můžete usoudit, že vám dělá dobře vzájemná pozornost, trávení času v přírodě, případně sport. Poté už vám jen zbývá zamyslet se nad tím, jak si upravit životní styl tak, abyste člověkem, jenž zažívá podobné chvíle, mohli být co nejčastěji.