Mým velkým strachem je nosit devět měsíců v břiše dítě, porodit ho, mnoho let se o něj pečlivě starat, jen aby si v osmnácti sbalilo kufry, odjelo na studia a po zbytek života se mnou komunikovalo sporadicky pomocí zpráv a návštěv jen párkrát do roka. Říkám si, k čemu to dítě pak vůbec vychovávat?
Internet se hemží články o rodičích a dospělých dětech, kteří spolu těžko vycházejí. Mezi důvody dysfunkce často patří zneužívání v minulosti, drogová závislost, narcismus rodičů, zanedbávání či špatná komunikace. Co když ale člověk nic tak závažně špatného neudělá, a přesto s dospělým potomkem ztratí pouto?
Psychology Today píše, že i tyto případy nastávají. Někdy spolu rodiče a dospělé děti nevycházejí z jednoho nudného důvodu: Prostě nemají nic společného.
Důvodů je mnoho
„Jsem velmi podobná svému tátovi, ale vůbec ne své mámě. Byla tak introvertní... Občas mě přivádělo k šílenství, že se za sebe nikdy nepostavila. A pak jsem se za to cítila provinile. Bylo pro mě hrozně těžké pochopit, jak mohla být tak nejistá, když já jsem byla tak nezávislá a silná,“ popisuje uživatelka Kathy Kingová v komentáři na Quoře důvod, proč si vůbec nerozuměla se svojí matkou, třebaže ji měla ráda.
Bohužel až po její smrti jsem si uvědomila, jakou roli na tomto světě máma hrála a jak skvělý byla člověk. Zanechala po sobě úžasný odkaz. V téže době jsem si uvědomila, jak jsem v mnoha ohledech také jako ona. Nemyslete si, že jste tak odlišní od svých rodičů.
Podle Psychology Today se rodinám většinou líbí představa, že spolu všichni tráví čas, ale když se tak stane, nastává problém. Nemohou najít společnou řeč. Možná, že dítě mělo odjakživa jiné zájmy než rodiče, ale když žili pod jednou střechou, stačily jim každodenní záležitosti, které je držely pohromadě. Někdy se stává, že rodič nebo dítě v pozdějším věku přijme nové náboženství, způsob života nebo koníček, který je natolik zaneprázdňující, že ponechává jen málo prostoru pro jinou konverzaci. Někdy se rodiče a děti rozcházejí ve svých přesvědčeních, politických sklonech nebo socioekonomickém postavení a jejich realita se jen málo překrývá. A tak, když se sejdou, upadá rodina do trapného mlčení.
V některých případech může jeden cítit blízkost, ale druhý vůbec. Děti se někdy snaží navázat kontakt se svými rodiči, ale konverzace jim nepřipadá smysluplná. Také rodiče mohou zjistit, že když se s dítětem baví o jeho zájmech, dítě pociťuje blízkost, zatímco oni se při diskusi cítí znuděně nebo otráveně.
Překlenutí propasti
Propast se dá nicméně překlenout, pokud je zájem na obou stranách, tvrdí Psychology Today. Členové rodiny si mohou dát tu práci a skutečně se zamyslet nad tím, o čem by si mohli společně povídat nebo co by mohli podniknout. Mohou si dát za cíl navštívit všechny restaurace nebo zmrzlinárny ve svém městě. Také se mohou naučit projevovat více zájmu o svět toho druhého, rozvíjet zájem o jeho záliby a koníčky. U některých rodin už jenom toto úsilí může vytvořit pocit skutečné blízkosti. Jiným to naopak může připadat jen jako náplast na hlubokou, skrytou ránu a vše ještě zhoršovat. Za zkoušku to ale jistě stojí.
„Bohužel až po její smrti jsem si uvědomila, jakou roli na tomto světě máma hrála a jak skvělý byla člověk. Zanechala po sobě úžasný odkaz. V téže době jsem si uvědomila, jak jsem v mnoha ohledech také jako ona. Nemyslete si, že jste tak odlišní od svých rodičů,“ dodává na Quoře Kathy Kingová.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today
