Zatímco své přátele neustále ujišťujeme o tom, že jejich schůzka určitě nebyla tak katastrofální, dvě kila nahoře na nich vůbec nejsou vidět a na ten taneční kurz by se rozhodně neměli bát přihlásit, sami k sobě jsme většinou násobně kritičtější. Neodpustíme si téměř nic a laskavosti ke své osobě se musíme většinou učit.
„Dokud během dne nesplním to, co jsem si určila, nevypnu. Občas to je vysilující, protože toho mám najednou prostě moc, nebo to nejde stihnout. Jakoukoliv formu odpočinku beru až jako zaslouženou odměnu po odvedené práci. Když svůj plán nezvládnu, mám pocit, že na nic příjemného zkrátka nemám nárok,“ svěřila se Flowee Hana, 23letá studentka.
„Neumím se pochválit, a to zvlášť co se týče mého vzhledu. Snažím se vypadat co nejlépe, ale mám dojem, že to k ničemu není. Když jsem se nedávno viděla na fotkách, které mi poslali přátelé, byla jsem celý večer bez nálady. Manžel mi samozřejmě tvrdil, jak mi to tam sluší, ale vypadala jsem v těch svých nových brýlích naprosto směšně. Jako stárnoucí bréca. Když se nad tím zamyslím, neumím ani přijímat komplimenty,“ přiznala se nám Radka, 49letá zdravotní sestra.
Nejprve si musíme svého vnitřního hlasu začít všímat. Následně je potřeba si uvědomit, odkud myšlenka pochází. Už tím se naše negativní myšlení zracionalizuje, získáme nadhled, a tudíž je s problémem snadnější pracovat.
Poté jsme se žen zeptali, jak by zareagovaly, kdyby se něco podobného stalo jejich blízkému. Reagovaly zaraženě. Cítily, jak se jejich perspektiva proměnila: „Asi bych o takového člověka, který pořád pracuje, měla strach. Odpočívat se přece musí. Je nesmysl psát diplomku v jedenáct večer a ještě s migrénou. To je na zhroucení,“ uvědomuje si studentka Hana.
„Teď mi dochází, že třeba ty brýle u nikoho neřeším. Vlastně opravdu málokdy si o někom, třeba jen v duchu, řeknu, že moc krásy nepobral. Je škoda, když nějaká ženská svou krásu nevidí…když si nevěří. A nikomu bych si určitě nedovolila říct, že vypadá jako bréca,“ směje se Radka.
Na podobném principu odstupu a uvědomění funguje i terapie transakční analýzou. Tu v 60. letech minulého století vyvinul psycholog Eric Berne. Vycházel mimo jiné z předpokladu, že v každé osobnosti existují tři složky, které nazval ego-stavy. Můžeme si je představit jako naše vnitřní hlasy, které nám našeptávají, jakým způsobem zareagujeme v různých situacích. V psychoterapii se tyto složky naší psychiky metaforicky nazývají Rodič, Dospělý a Dítě a každá z nich má svůj charakter.
Sami sobě rodičem
Složka pomyslného Rodiče v nás kontroluje chování. Každé rozhodnutí hodnotí, vydává zákazy, ale také uklidňuje. Tato součást naší osobnosti se utváří z názorů, zásad a rad rodičů či jiných silných autorit. Jejich chování a věty si totiž v dětství vštěpujeme do podvědomí a přejímáme je, aby se časem staly naším životním kompasem.
Můžeme v sobě mít dva typy ego-stavu Rodiče, odvíjející se od toho, jak s námi autority zacházely: Kritického Rodiče, který je necitlivý a diktátorský, nebo Rodiče pečujícího, jenž naopak našeptává laskavé a nápomocné věty. Jakmile budeme v dětství často slýchat například otřepanou frázi, že rozumné holky nepláčou, přijmeme to za své a ve chvíli, kdy později dojde na slzy, promluví kritický Rodič v nás: „Jsem slaboch. Hysterka. Vůbec jsem to nezvládla.“ Stejně tak můžeme od dítěte, které bylo káráno za špatné známky, těžko očekávat, že bude zvládat neúspěch. Promluví v něm opět hlas kritického Rodiče, např.: „Tu zkoušku určitě nezvládnu ani na podruhé. Jsem hloupá. Dokončím vůbec vysokou školu?“
Jestliže někoho uslyšíte v afektu křičet, že vás nenávidí, zkazili jste mu život a nikdy nic neuděláte správně, je dost možné, že máte čest s jeho rozhněvanou dětskou verzí.
Oproti tomu je hlas pečujícího Rodiče naší vyrovnanou sílou a průvodcem, který se projevuje, když sami sebe povzbuzujeme v těžkých chvílích, např.: „To zvládnu. Půjde to vyřešit. Nemusím spěchat.“
Dítě v nás
Zatímco ego-stav Rodiče je hodnotící, Dítě v nás promlouvá, pokud jsme nekontrolovaně ovládnuti svými emocemi, plní citu a energie. Tehdy se projeví vzorce chování, které jsme měli osvojené jako děti. Tedy předtím, než jsme se naučili své pocity kontrolovat. Projev přirozeného dětského já můžete sledovat, když zapáleně vyprávíte o svém koníčku, když se spontánně rozhodnete pro bláznivý nápad, nebo když máte radost z drobností.
Horší je setkat se s někým, z koho zrovna mluví tzv. vzdorovité Dítě. To se hlásí ke slovu, pokud něco nevychází podle představ a člověk není schopný to skousnout. Vzdorovité Dítě v něm se pak zraněně brání, chce být pochopeno, vyslyšeno, bojí se o své zájmy. Nastává zuřivá scéna, jež něčím připomíná hysterické záchvaty dětí, které ještě nechtějí jít spát. Jestliže někoho uslyšíte v afektu křičet, že vás nenávidí, zkazili jste mu život a nikdy nic neuděláte správně, je dost možné, že máte čest s jeho rozhněvanou dětskou verzí.
Stejně ublížený je i další typ ego-stavu Dítěte, který se do našeho chování občas promítá. Bezradné Dítě – vystrašené, nerozhodné, nervózní a bez jistot, toužící po lásce a trošce hřejivosti. Typicky se v nás objevuje, například když jsme nemocní, vystrašení nebo jednoduše smutní. Jakmile se přistihnete, že mluvíte naříkavým hlasem, používáte zdrobněliny nebo se cítíte bezmocně, vězte, že za to může vaše vnitřní bezradné Dítě.
Střízlivý pohled dospělého
Mezi hodnotícím ego-stavem Rodiče a ego-stavem Dítěte stojí logický vnitřní hlas Dospělého, který nám umožňuje vnímat svět věcně, jaký ve skutečnosti je, a kontrolovat své emoce. Tuto racionální složku psychiky užíváme v dospělosti většinu času. Právě díky Dospělému můžeme začít objektivně nahlížet i sebe samé, bez hodnocení, bez emocí.
Klíčem je naučit se identifikovat různá ega v naší psychice a udržovat je v harmonii. Vyžaduje to však trénink. Nejprve si musíme svého vnitřního hlasu začít všímat (např., všimla jsem si, že si často říkám, že mě lidé nemají rádi). Následně je potřeba si uvědomit, odkud myšlenka pochází (např., v rodině jsem často byla odmítaná, asi ze mě tedy promlouvá kritický Rodič). Už tím se naše negativní myšlení zracionalizuje (promluví vnitřní Dospělý), získáme nadhled, a tudíž je s problémem snadnější pracovat (nahradit kritická slova slovy laskavými).
Můžeme v sobě mít dva typy ego-stavu Rodiče, odvíjející se od toho, jak s námi autority zacházely: Kritického Rodiče, který je necitlivý a diktátorský, nebo Rodiče pečujícího, jenž naopak našeptává laskavé a nápomocné věty.
Představme si například ženu vcházející do nové společnosti. Necítí se moc dobře. Pořád se jí v hlavě honí věty: „Nejsi jim sympatická. Nechtějí tě tu.“ Mluví k ní kritický Rodič. Stahuje se do sebe, ztrácí sebevědomí, chce jít domů – probouzí se v ní bezradné Dítě. Pokud by svým objektivním pohledem Dospělého rozeznala, že myšlenky nejsou její, nýbrž jsou pouze převzaté od autorit, mohla by své vnitřní Dítě uklidnit jakousi afirmací, svým vnitřním hlasem pečujícího Rodiče např.: „Zvládneš to. Jsi okouzlující. Večer patří tobě.“
Stejně tak by pečující Rodič svým pochopením dokázal zkrotit vnitřní vzdorovité Dítě např.: „Nevyšlo to, ale nic se neděje. Příště to dopadne lépe. Hlavně v klidu. Vše se zvládne.“ Ego pečujícího Rodiče však musí být pěstováno, např. s pomocí terapeuta nebo různých afirmaci, a to pravidelně, aby se k sobě člověk naučil být laskavý.
Hlavně balancovat
Poznání svých ego-stavů je přínosné i při terapii. Kromě toho, že psycholog může pomoct posílit pozitivní vnitřní hlas (ego pečujícího Rodiče), může také svými otázkami odhalit mnohé příčiny chování a tím léčit minulé rány, např.: „Co byste nyní řekla svému mladšímu já, které se tehdy cítilo ohroženě? Jak jste se cítila, když Vás rodiče v dětství ponižovali? Cítíte se tak občas i dnes?“
Ani jeden z typů ega není špatný, pokud drtivě nevyniká. Např. vnitřní převaha kritického Rodiče ústí v necitlivou chladnou osobnost, převaha pečujícího Rodiče zase v pasivitu a neschopnost. Důležitá je proto rovnováha. Dokud se všechny složky víceméně vyvažují, je vše v pořádku.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
