Tři ženy, tři země, tři různé příběhy. Milada, Irena, Zuzana. Jedna žije v Řecku, druhá střídavě v Bruselu, třetí má zkušenosti s exotikou. Spojuje je jedno – ani jedna nelituje svých zkušeností.
MILADA
Cestováním žije od malička. Když ve dvanácti letech poprvé navštívila Řecko, zamilovala si ho natolik, že všem okolo tvrdila, jak se tam jednou provdá a odstěhuje. „Nedávno jsem si uvědomila, že se mi to vlastně až na tu svatbu splnilo,“ směje se dvaatřicetiletá Milada, která druhým rokem žije na Krétě se svým řeckým přítelem.
Nestěhovala se do neznámého. Trávila zde dovolené, absolvovala studijní pobyt v Athénách a jedno léto zde strávila i pracovně. „Pak jsme v roce 2021 s kamarádkou odjely na Krétu na měsíční dovolenou a řekly si, že tu chceme zkusit žít. Rok nato jsme se sem přestěhovaly,“ říká odhodlaně a hned vzápětí dodává, že začátky rozhodně nebyly růžové. „Hned první měsíc jsem nečekaně ztratila hlavní příjem a nevěděla jsem, jestli seženu nějakou další práci, kterou budu moct vykonávat na dálku. Navíc jsme měly problém sehnat ubytování. Během léta se totiž většina bytů u pobřeží pronajímá přes airbnb, tudíž takový byt by nás na měsíc vyšel třeba kolem šedesáti tisíc. Nakonec nám skoro po dvou měsících hledání a žití po hotelech známý nabídl jeden pokoj ve svém hotelu za únosnou cenu. Ten si nakonec vzala kamarádka a já se odstěhovala do malinké garsonky k příteli, se kterým jsem byla ve vztahu teprve měsíc. Nebyla jsem z toho tenkrát moc nadšená, ale jiná možnost zkrátka nebyla.“
V cizině člověk začíná od nuly. Nemůže navázat na to, co měl v ČR, ztrácí pozitivní zpětnou vazbu, na kterou byl v ČR zvyklý.
Postupně se vše obracelo k lepšímu. Sehnala jinou práci, vztah se upevňoval a s partnerem si našli větší byt. Přesto stále občas zvažovala návrat domů. „Začala mi chybět rodina, kamarádi, ale i spousta dalších českých věcí, které člověk bere jako samozřejmost, dokud na dlouho z Česka neodjede, třeba český humor, jídlo, příroda…,“ říká Milada s tím, že za nejtěžší považuje jakousi ztrátu identity. „V domovské zemi si člověk dlouhé roky buduje život – má tam rodinu, kamarády, oblíbené aktivity a místa, zná zvyklosti i řeč, ví, jak to chodí třeba na úřadech. Když má nějaký problém, zvládne ho v pohodě sám vyřešit. To všechno tvoří jeho svět. V cizině to ale všechno ztratí a musí začínat budovat znova od nuly.“
„Z vlastní zkušenosti i z toho, co mi říkali další experti, to většinou trvá plus mínus dva roky, než si člověk zvykne, najde nějaké přátele a lépe pochopí kulturu dané země… U mě to teď právě dva roky budou, a přestože mi Česko pořád chybí, dokážu už být šťastná i tady,“ říká Milada, pro kterou se Kréta stala druhým domovem. Je vděčná, že dokázala vystoupit z komfortní zóny, zjistila, jaké jsou její životní hodnoty, a daleko víc si váží každé chvilky s blízkými v Čechách i v Řecku. „Vidím, jak moc jsou tyhle věci pomíjivé a jaké je štěstí mít kolem sebe milující lidi. A taky si celkově víc vážím toho, že jsem Češka a můžu se k nám kdykoli vrátit. Ono totiž oproti mnoha jiným zemím včetně Řecka se máme v Čechách v mnoha směrech opravdu královsky,“ dodává.
3 otázky pro Miladu:
Co byste poradila lidem, kteří plánují život v zahraničí?
Jsem zastáncem toho, zkoušet v životě nové věci, takže pokud někoho život v cizině láká, věřím, že to za zkoušku určitě stojí. Koneckonců – vrátit se můžete vždycky. Zato když to nezkusíte, možná si to jednou budete vyčítat. A pak bych poradila mít trpělivost a vzít v potaz, že nic se nestane přes noc a že vybudovat si spokojený život v cizině nějakou dobu trvá (spíš roky než měsíce). A nakonec počítat s tím, že tak jako jsme na začátku měli pocit, že v cizí zemi nezapadáme, je dost pravděpodobné, že to pak můžeme cítit určitou dobu i v rodné zemi. Život v zahraničí člověka změní, ať chce nebo ne.
Uvažujete, že se někdy vrátíte zpět?
Teď v dubnu se na dobu neurčitou přesouváme do Česka, kde rekonstruujeme dům, ale do budoucna plánujeme žít střídavě v obou státech. Vím, že už bych to ani jinak mít nemohla. Kréta je můj druhý domov, mám tu přátele, přítel svoji rodinu, která je mimochodem úplně skvělá – je to součást našeho života.
Kdybyste znovu stála na „startovní čáře“, šla byste do toho znovu?
Těžko říct. Myslím, že je fajn, že člověk nezná budoucnost, protože kdyby viděl, co ho čeká, tak by kolikrát do těch náročnějších zkušeností možná vůbec nešel, čímž by se o spoustu zážitků a věcí ochudil. A to by byla velká škoda.
ZUZANA
Osmatřicetiletou Zuzanu vždycky zajímalo cestování, poznávání nových zemí a kultur. „Musím říct, že jsem vždy měla v plánu ,nežít v Čechách‘. Už jako teenager jsem viděla, jaké možnosti mám. Ničila mě představa, že tam, kde jsem se narodila, prožiju celý život a nakonec umřu. Řekla bych, že jsem udělala vše proto, aby to tak nebylo. Zároveň jsem si uvědomovala, že pokud to neudělám teď, tak s dětmi a rodinou to půjde asi hůř,“ zamýšlí se.
Učila jsem angličtinu na jazykové škole v malém městečku u pláže, které bylo opravdu nádherné, ale každý den jsem do práce jezdila se strachem, kterého ze studentů zase okradou a zda příště nebudu terčem i já.
První delší pobyt prožila před sedmnácti lety na letní praxi v Řecku. Našla si přítele a několik následujících let se tam vracela. Začátky ale nebyly jednoduché. „Samotná praxe v Řecku nabízená školou byla fajn, ale když jsem pokračovala dál sama, viděla jsem, jak těžké je pro cizince dostat stejnou mzdu a podmínky, jako dostávali Řekové. Prostě jsme byli levná pracovní síla a bylo tehdy úplně jedno, jaké mám vzdělání a kolik umím řečí. Pracovala jsem v pekárně celé léto od šesti ráno bez jediného dne volna za pár korun. Tehdy jsem byla moc ráda, že jsem po létě odjela zpět do Čech,“ vzpomíná.
Cestovatelský sen se jí splnil při práci snů, když vyhrála výběrové řízení a stala se letuškou pro Emirates Airlines. Přestěhovala se do Dubaje, která v ní zanechala nádherné vzpomínky. Luxus, prestižní práce, výborně ohodnocena, vysoký standard. „Respektovala jsem arabskou kulturu a jejich pravidla, brala jsem to tehdy tak, že jsem to já, kdo se musí přizpůsobit, a problém jsem měla málokdy, i když jejich standarty byly opravdu přísné.“
Právě zde poznala svého dnes už bývalého manžela. Pocházel z Brazílie, a tak ho do jeho rodné země následovala. Přestože byla zamilovaná, právě zde utrpěla největší náraz. „V zahraničí jsem žila poměrně dlouho, ale Řecko, Dubaj a Brazílie byly úplně odlišné světy,“ porovnává a pokračuje. „Byl to absolutní šok. Z luxusní, organizované Dubaje jsem se ocitla v centru dvaadvaceti milionového Sao Paula, kde vše kolem byly chudinské čtvrti. Děti žebrající o jídlo a peníze, v metru jsem dostala panický záchvat, bylo tak přeplněné, že jsem najednou nemohla dýchat, a když jsem vylezla, viděla jsem přede mnou vyběhnout dvě krysy. Učila jsem angličtinu na jazykové škole v malém městečku u pláže, které bylo opravdu nádherné, ale každý den jsem do práce jezdila se strachem, kterého ze studentů zase okradou a zda příště nebudu terčem i já.“
Před deseti lety zatoužila založit rodinu a usadit se. S manželem se rozhodli, že zakotví v Praze. Zde se jim narodili dva kluci, kterým je dnes šest a čtyři roky. Manželství sice nevydrželo, ale ničeho nelituje. A kdo ví, možná se do Brazílie jednou vrátí. Toulavé boty rozhodně nesundala. „Mám srdce dobrodruha a jsem nesmírně ráda, že moje děti cestují již od malička také a mají nadhled už nyní trochu nad světem a životem. Momentálně jsem šťastná tam, kde jsem, ale nikdy nevíte, co pro vás život připraví,“ dodává s úsměvem.
3 otázky pro Zuzanu:
Co byste poradila lidem, kteří plánují život v zahraničí?
Hlavně si zjistit vše o té zemi – kam jedu, co tam budu dělat, za kolik, zda je tam bezpečno atd. Nevidět pouze krásné pláže, ale najít si třeba skupinu Čechů žijících v té dané zemi a zeptat se, jak to vnímají oni.
Uvažujete, že se někdy vrátíte zpět?
Momentálně žiju v Praze.
Kdybyste znovu stála na „startovní čáře“, šla byste do toho znovu?
Určitě, nesmírně mě to posunulo jako člověka a to, jak vnímám svět nyní. Jsem ráda za každý moment, který mi život dal a za to, že jsem ho mohla prožít a něčemu se naučit nebo přiučit. Každý z nás je absolutně jiný a má jinou životní zkušenost, ale život v zahraničí vám prostě otevře oči a vy máte možnost vidět svět v tom reálném světle, takový, jaký doopravdy je.
DAGMAR
Dagmar nikdy nenapadlo, že by mohla žít v cizí zemi. Přesto je už patnáct let spokojená v centru Bruselu. „Pracovala jsem jako překladatelka a tlumočnice na volné noze a po našem vstupu do Evropské unie mě kamarádka vybídla, abych s ní šla zkusit konkurz na práci překladatele v unijních institucích. Šla jsem tedy s ní a nakonec jsem skončila v Bruselu já, a ona ne,“ vzpomíná na úplné začátky.
Dagmar tuto dobu vnímá jako dobrodružství. Jejím dcerám bylo šest a osm let a původně se zdálo, že zde zůstane jen půl roku, než vyprší pracovní smlouva. „S manželem jsme si řekli, že to za zkoušku a zkušenost stojí. Slibovali jsme si, že děti poznají jiné prostředí a třeba získají základy francouzštiny. V Praze mi navíc ubývaly zakázky a manžel, který pracoval jako vědecký pracovník, neměl kdovíjaký plat, a tak jsme neměli moc co ztratit,“ zamýšlí se.
Přesto je čekal tvrdý náraz. Netušili, že pronájem bydlení na půl roku je čirá iluze. Dva měsíce intenzivně hledali, než našli byt, v němž původně žila jiná česká rodina, která z Bruselu odcházela, ale ještě jí nevypršela tříletá nájemní smlouva. „Smlouvu jsme po nich převzali a na rok a půl jsme měli bydlení!“
Pro Dagmařinu rodinu bylo těžké přijmout belgickou mentalitu. A to i přesto, že jak sama říká, zde najdeme poměrně dost shodných rysů. „Přeci jen to není exotická země s výrazně jiným klimatem, krajinou nebo kulturou. Lidé tu mají s námi paradoxně mnoho společného. Když to zjednoduším, pivo je tady také národní nápoj a belgická kuchyně také stojí na bramborách, i když v podobě hranolek. Belgičané mají často překvapivě dobré povědomí o tom, co a kde je Česká republika, a také je to takový malý národ ve stínu větších bratrů Francie a Nizozemska.“
Reklama
Zatímco běžný život zvládala celkem dobře, větší výzvou pro ni byla práce, aby ji odváděla v odpovídající kvalitě. „Myslím ale, že třeba pro někoho, komu se tady už děti narodí a vyrůstají zde úplně od začátku, všechno tak snadné není. Zdravotní systém je v řadě ohledů jiný, průběh očkování u dětí je jiný, školky mají dost odlišný režim od toho, na co jsme zvyklí z Čech. Pro leckoho je kulturní šok, když zjistí, že se děti ve školce nepřezouvají, a to ani na spaní. Další kapitola je vzdělávání. Všichni tu stojí před dilematem dát děti do tzv. evropské školy, která nabízí výuku v rodném jazyce a má parametry mezinárodní školy, nebo do belgické školy – frankofonní nebo vlámské? Jiné oblíbené téma jsou zdejší služby, které často nedosahují úrovně, jakou máme v Čechách. Zejména pokud jde o internet nebo řemeslníky,“ zamýšlí se.
Dagmar v práci uspěla, a tak se z půl roku stal rok, pět let a dnes už jsou zde patnáctým rokem. „Rodina a známí si nás kvůli tomu dlouho dobírali,“ směje se. Díky své přizpůsobivé povaze se zde rychle aklimatizovala. Stále je v kontaktu s rodnou hroudou. Pravidelně do Čech jezdí na svátky, jako jsou Vánoce, Velikonoce, tráví zde letní dovolenou a často se sem otočí i během roku. „Jsme dost často na cestě a žijeme ,v kufru‘ a pořád v kalupu. Považovali jsme ale za důležité, aby děti neztratily kontakt se svou zemí, s rodinou, chtěli jsme nějak zachovat jejich český kořen. A jsme rádi, že teď, i když jsou dospělé, do Čech samy jezdí navštívit příbuzné a kamarády. To není pro lidi žijící v zahraničí tak samozřejmé, zvlášť pokud ze své rodné země odejdou v dětství nebo se v cizině narodí,“ říká spokojeně.
Svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Pozitiva výrazně převažují nad negativy. „Život v Belgii nám dal nové přátele, nový rozhled, nové možnosti. Naučili jsme se víc plánovat, organizovat, ale taky improvizovat, přizpůsobovat se, být nad věcí. Člověk pochopí, že v každé zemi lidi stejně jako všude jinde chtějí být spokojení, mít dobrou práci. Strachují se, co si o nich pomyslí v zahraničí, když je jejich vláda nemožná, rádi si dělají srandu sami ze sebe, ale běda, když si z nich utahuje někdo jiný, mají své komplexy a předsudky, utkvělé představy a jsou pyšní na své velikány a nechápou, jak to, že je ostatní svět nezná…,“ dodává.
3 otázky pro Dagmar:
Co byste poradila lidem, kteří plánují život v zahraničí?
Nejsem asi povolaná k tomu, abych cokoli radila. Každý to prožívá jinak. Připadá mi, že je fajn umět jazyk země, kde žiju. A nebojovat s její jinakostí, ale v rámci možností ji přijmout a inspirovat se jí. Důležité pro nás bylo i fungování celé rodiny. Manžel akceptoval to, že v Belgii neměl práci a věnoval se v zásadě dětem a domácnosti. Babičky ho jezdily z Čech zastoupit, když si potřeboval něco vyřídit v Praze. Bez tohoto dobrého a pevného zázemí bychom vše prožívali asi hůř.
Uvažujete, že se někdy vrátíte zpět?
Ano, Česko je pro mě pořád země, kde jsem ráda, kterou znám nejlépe a kde se cítím pořád doma.
Kdybyste znovu stála na „startovní čáře“, šla byste do toho znovu?
Jak se znám, tak určitě:).
Misha & Mila
Seznámily se na Karlově univerzitě, a přestože se obě odstěhovaly stovky kilometrů daleko, zůstaly v kontaktu. Stejná profese a podobné zkušenosti ze života v cizí zemi je svedly dohromady i pracovně. Dnes Misha a Mila mají svou vlastní praxi ve Francii a Švýcarsku a působí jako online psycholožky právě pro Čechy žijící v zahraničí. Protože pracují jako tandem, i na naše otázky odpovídaly společně.
Mila žije ve Švýcarsku, Michala ve Francii. Jak moc se ten život liší?
Mila: Hlavní rozdíl vidíme v hodnotách dané země. Francie je velmi byrokraticky zkostnatělá a zakládá si na dodržování procedur a pravidel za každou cenu. Švýcarsko je zacíleno spíš na výkon a na efektivitu. Ohledně vřelosti jsou na tom Francouzi pravděpodobně trochu lépe. Michala: Já ale bydlím na vesnici v Alpách, kde jsou lidé víc uzavření a chladní než Francouzi ve větších městech. Takže to v tomto ohledu vyjde podobně. Švýcarsko je více individualistické než Francie, která si hodně potrpí na solidaritu. V obou zemích je přístup k cizincům dost vlažný, za domorodce vás jen tak nepřijmou ani po desítkách let.
V terapii čerpáte z vlastní zkušenosti. Co pro vás bylo nejtěžší? Na co jste vy samy nejvíc narážely?
Michala: Do Francie jsem se přestěhovala v třiatřiceti letech a náročné pro mě bylo, že jsem ztratila vše, co jsem si do té doby profesně i lidsky v Praze vybudovala. Důvodem stěhování byl francouzský přítel, se kterým jsem založila rodinu. Svého rozhodnutí nelituji. Náročným obdobím bylo hlavně mateřství v nové zemi, kde byly hodnoty ohledně výchovy dětí téměř opačné, než je tomu v ČR. Byla jsem například označována za línou, když jsem chtěla se dvěma malými dětmi zůstat několik let doma. Náročný byl také ponižující proces validace diplomu a nepochopení situace ze strany nové rodiny.
Život v Belgii nám dal nové přátele, nový rozhled, nové možnosti. Naučili jsme se víc plánovat, organizovat, ale taky improvizovat, přizpůsobovat se, být nad věcí.
Mila: Zažila jsem ještě nálepku holek z východního bloku, které se chtějí dobře vdát. Předsudky vládly na české i švýcarské straně. Nejtěžší pro mě byla zkušenost, že musím mnoha věcem ,porozumět‘ a naučit se pouze ,fungovat‘, protože nová společnost nabízela méně prostoru pro vyjádření emocí. V takových případech hrozí odpojení se od vlastních potřeb ve prospěch okolí. Cesta zpátky k sobě v nových podmínkách je dlouhá a vyžaduje obohacení české identity o identitu nové země.
Jak vznikla vaše spolupráce?
Michala:: Známe se již od studií na Karlově univerzitě a od té doby jsme i přes velkou vzdálenost zůstaly v kontaktu. K založení online psychologické poradny pro Čechy v zahraničí nás inspiroval covid a to, čím si lidé po psychické stránce procházeli. Chtěly jsme Čechům v cizině nabídnout pochopení od někoho, kdo prožívá v zahraničí něco podobného. Soucit a autentickou podporu.
Mila: V rámci online sezení spolu s klienty reflektujeme jejich situaci, vše uspořádáme a definujeme zakázku. Potom nabízíme nezávislý nadhled a techniky, které klientům pomohou zrelaxovat nervový systém, nahlédnout na sebe sama a změnit, s čím nejsou spokojeni. Smyslem je, aby se lidi naučili fungovat sami, přestože je občas jejich prostředí nepodpoří.
Co je specifikum této terapie?
Michala: Je v češtině, s interkulturním přesahem. Uvědomily jsme si, že primární systémy a emoce probíhají převážně v češtině. Rodný jazyk při konzultaci pomůže propojit jedinečnost osobnosti a novou kulturu. Přes češtinu lidé lépe pochopí, kdo jsou, a interkulturní složka je v tom procesu hrozně důležitá. Terapeut v cizím jazyce bude mít ztížený přístup k emocím klienta, včetně pochopení českého kulturního kontextu, hlavně v dětství.
Mila: Český terapeut nepochopí komplexní adaptační proces klienta a jeho změněnou osobnost vlivem pobytu v cizí zemi. My žijeme stejnou situaci jako naši klienti. Samy žijeme v několikajazyčném prostředí, vychováváme trojjazyčně děti a naše identita je atakována ze všech stran. Chápeme proces zrání v zahraničí, ale zároveň máme přístup ke klientům v češtině.
S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?
Michala: Lidi na sebe často mají příliš vysoké nároky, zažívají pocity osamění, smutek, případně retraumatizace. Velkým tématem je mezikulturní identita a problémy ve vztazích. Lidé si nedají čas a prostor, aby zvládli těžkosti. Nevědí, jak podporovat sami sebe, mají strach ze změn, z nejistoty, nevědí, jak zvládat konflikty.
Mila: Naši klienti často chtějí všem vyhovět, myslí si, že se tak líp přizpůsobí. Když dostatečně nepečujeme o svou psychickou pohodu, upozaďujeme se a necítíme se přijati, mohou se rozvinout úzkosti, deprese. Záleží hodně na vybavení z domova, např. jak zvládáme stres. Pokud jsou strategie z původní rodiny nefunkční, nedaří se to. Ti, kterým se to povede, mohou mít bohatý mezikulturní vztah a život. Stanou se víc flexibilní, otevření a kreativní v řešení konfliktů, získají větší nadhled.
Nejnáročnější je adaptace na novou zemi kolem čtyřiceti. Lidé už mají dokončené vzdělání, ale musí ho dokázat uplatnit v nových podmínkách, což je někdy byrokraticky i kulturně obtížné.
Lidi odjedou plni očekávání, pak přijde střet s realitou. Jaký obvykle bývá?
Michala: Střet s realitou obvykle nastane, když lidé stěhující se do zahraničí mají vysoká očekávání a když nemají znalosti, jak probíhá adaptační proces. Myslí si, že bude život pokračovat, jak žili, jen budou mluvit jiným jazykem. Po hezkém období zamilovanosti do nové země se ale lidé dostanou do období frustrace a problémů. A neřeknou si o pomoc, protože přece vše zvládnou. Život v zahraničí je ale mnohem komplexnější. Už třeba jen to, že musíme začínat skoro ve všem od nuly.
Na co nejčastěji narážejí?
Michala: Nejčastějším důvodem nárazu je, když lidé zůstanou ,viset‘ někde na adaptační křivce a nevědí, jak se posunout dál. Důvodů a důsledků je mnoho. Patří mezi ně například nesplněná očekávání, neschopnost ,pustit‘ starou a přijmout novou kulturu, nebo je nějak smysluplně propojit.
Mila: Často se také lidé, kteří zakládají rodinu v zahraničí se zahraničním partnerem, necítí zcela přijatí a pochopení. A to ani českou, ani novou rodinou. Liší se způsoby výchovy dětí, rozdělení rolí, preference užívaného jazyka atd.
Jaké základní předpoklady bychom měli mít, abychom obstáli při stěhování do zahraničí?
- stabilita, co nejvíc opěrných bodů (např. přátele v ČR i v nové zemi, práci, rodinu, koníčky, podpůrnou síť atd.)
- znalost kultury nové země
- znalost vlastních slabých a silných stránek
- znalost adaptační křivky (prokázáno, že její znalost adaptační proces příznivě ovlivňuje)
- neřídit se očekáváními
- vědět, na koho se obrátit, když nám není dobře
- být flexibilní, ale ne za cenu ztráty sebe sama, mít svoje hranice
- nezanechávat nevyřešené konflikty v ČR
- mít vizi, proč tam jedeme a co tam chceme dělat
- umět pracovat se svými zdroji energie
- znát strategie zvládání stresu
- trochu znát legislativu (jak získat národnost, jaké dokumenty vyřídit, uvědomění ambasády o skolarizaci školy, situace při rozchodu rodičů apod.)
Před čím byste varovaly?
Michala: Varovaly bychom před idealizací a očekáváními. V cizině člověk začíná od nuly. Nemůže navázat na to, co měl v ČR, ztrácí pozitivní zpětnou vazbu, na kterou byl v ČR zvyklý.
Mila: Aby lidé neodjížděli bez stabilizačních ochranných faktorů, o kterých jsme se zmínily v předchozí otázce.
Doporučujete za minulým životem udělat tlustou čáru, nebo naopak si nechat zázemí a třeba byt, který pronajímáme?
Michala: Záleží, jaké jsme měli v ČR vztahy. Lidi by hlavně neměli po sobě nechávat konflikty. Aby v případě podpory mohli zpětně hledat oporu v ČR. Může to být rodina, přátelé, pracovní místo, byt atd.
Kolikrát ženy přijedou zamilované. Ale pak láska opadá a růžové brýle se mění v černé… Na to je asi také potřeba se předem připravit, ale jak, když máme právě ty růžové brýle?
Michala: Tento proces je všude stejný. Musíme vědět, co od vztahu chceme, co nabízíme a kde jsou naše hodnoty a hranice. Kulturní odlišnosti mohou být zajímavým kořením vztahu, pokud na ně máme zdravý náhled a umíme otevřeně komunikovat.
Mila: Často opomíjeným bodem v oblasti mezikulturní lásky je znalost legislativy. Věděli jste třeba, že pokud se dítě narodí v Itálii a žilo většinu života v Itálii, po rozvodu se český rodič s dítětem nemůže vrátit do ČR, pokud druhý rodič nedá svolení? Doporučujeme uchovat si v rámci možností zázemí v ČR, abychom si v nouzi mohli říct o podporu.
Asi jiné to je, když se stěhujeme ve dvaceti, jiné ve čtyřiceti a jiné v šedesáti.
Michala: Osobnost je v těchto třech fázích života na jiném stupni vývoje. Nejnáročnější je adaptace na novou zemi kolem čtyřiceti. Lidé už mají dokončené vzdělání, ale musí ho dokázat uplatnit v nových podmínkách, což je někdy byrokraticky i kulturně obtížné. Ve čtyřiceti lidé také nesou největší zodpovědnost za svůj život a život rodiny. Při stěhování do ciziny v tomto období přijdeme o to, co jsme vybudovali, a začínáme prakticky od počátku.
Mila: Ve dvaceti jsme nejvíc tvární, do nové kultury vrůstáme přirozeněji. A jen získáváme, ztrácíme méně. Od šedesáti už bývají lidé zajištění a vybírají místo na příjemný důchod. Nemají už takovou potřebu a tlak se do nové kultury tolik integrovat, jako je tomu v mladším věku.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
