Představte si kachnu, jak ladně a elegantně pluje po hladině rybníka nebo řeky. Z výšky to vypadá, jako by se pohybovala snadno a bez námahy, a vytváří tak dojem klidu a rovnováhy. Realita pod povrchem je však zcela odlišná – kachní nohy, skryté před našimi zraky, makají jak o život, a dělají maximum pro to, aby udržely kachnu na hladině.
Syndrom plovoucí kachny ve své podstatě popisuje tendenci lidí skrývat své vnitřní boje a stresory za maskou úspěchu a vyrovnanosti. Tento termín, vytvořený Stanfordskou univerzitou, se nejprve ujal v akademických kruzích, ale brzy začal rezonovat i v širším měřítku jako metafora pro nátlak a očekávání dnešní společnosti.
Je to přesně jako ta kachna – zvenku klidná a elegantní, zatímco pod vodou intenzivně pracuje. Lidé, kteří tímto syndromem trpí, se stejnětak snaží předstírat, že jsou ztělesněním úspěchu, a svůj vnitřní boj velmi efektivně maskují před svým okolím. Pod klidným povrchem se ale skrývá úzkost, pochybnosti o sobě samém a nekonečná touha pokořovat další a vyšší mety.
Deprese synonymem neúspěchu
Dnešní společnost je nemilosrdná. Neustále se od nás očekává, že všechny povinnosti zvládneme na jedničku – práci, školu, rodinu, volný čas i jakékoliv další závazky. Tento výzkum však potvrzuje, že naše duševní i fyzická pohoda je úzce spjata s tím, kolik energie a času do svých aktivit vkládáme a jaké odměny za ně získáváme. Podle jeho autorů může potřeba ve všem vynikat a zárioveň skrývat své emoce vést až k odosobnění a izolaci.
Reklama
Jednoduše řečeno, snažíme se ze všech sil přeplavat vodu plynule a s nadhledem jako ta kachna, ačkoliv mnoho z nás se u toho velmi nadře. S grácií však skrýváme to obrovské úsilí, které se odehrává za oponou. Je to jako u žongléra, který se snaží udržet ve vzduchu příliš mnoho míčků. I ten musí nakonec některé nechat dopadnout.
Další výzkum, publikovaný v časopise Journal of Emotion, přináší znepokojivé poznatky o dopadech syndromu plovoucí kachny na vnímání vlastního duševního zdraví. Ze studie vyplývá, že lidé mají tendenci nedostatečně vnímat a špatně si pamatovat (nejen své vlastní) depresivní příznaky.
Ve studii účastníci sledovali obrázky postav, které se prezentovaly jako více či méně úspěšné a tyto postavy měly různou úroveň symptomů deprese. Účastníci byli s odstupem požádáni, aby si na jednotlivé postavy vzpomněli a popsali, jak se jejich deprese projevovala a které z nich považují za úspěšné. Ty, jejichž příznaky deprese byly zjevnější, pak často označovali za méně úspěšné.
Často se proto prezentujeme navenek jako silné a nezlomné osobnosti, i když se vnitřně potýkáme s úzkostmi a vysokými nároky na sebe sama. Náš sklon bagatelizovat obtíže potvrzuje širší společenskou normu, která velí zranitelnost navenek neprojevovat.
Toto zjištění pouze potvrzuje naši tendenci skrývat viditelné známky vnitřního boje. Často se proto prezentujeme navenek jako silné a nezlomné osobnosti, i když se vnitřně potýkáme s úzkostmi a vysokými nároky na sebe sama. Náš sklon bagatelizovat obtíže potvrzuje širší společenskou normu, která velí zranitelnost navenek neprojevovat.
Vlastní ego nám zavírá dveře před pomocí
Chceme působit jako sebevědomé osobnosti a raději uzamykáme svůj stres před zraky veřejnosti. Internalizace vlastního boje nás ale oddaluje od potenciálních zdrojů podpory. Často klameme sami sebe a věříme, že musíme své výzvy zvládat sami, aniž bychom potřebovali pomoc ostatních.
A tak má tento začarovaný kruh hluboké důsledky pro naší vnitřní pohodu. Iluze úspěchu bez námahy zakrývá hlubší pravdu. A to, že vítězství často námahu vyžaduje, i když jí vídáme jen zřídka. Je důležité přijmout svou křehkost a uvědomit si úsilí, které se odehrává za zavřenými dveřmi. Když tohle zvládneme a navíc ještě dokážeme ocenit vloženou snahu, pomáháme tak vytvářet otevřenější a transparentnější společnost, kde hledání pomoci není považováno za slabost, ale spíše za odvážný krok vpřed.
foto: Shutterstock , zdroj: Forbes
