Na naše chování působí velké množství vnějších vlivů, z nichž většiny si nejsme ani vědomi. Hudba v supermarketech v nás probouzí chuť více utrácet, zatímco podvědomé působení reklam určuje, po jakých výrobcích sáhneme. Ne všechny vlivy jsou ale takto „nevinné“.
Faktory ovlivňující lidské chování fascinují kromě markeťáků také psychology a kriminalisty. Výjimkou nebyli ani kriminalista George Kelling a politolog James Wilson, jejichž článek vedl ke zrodu kontroverzní teorie rozbitého okna.
Signalizace nepořádku a zanedbanosti
Článek „Broken Windows“ pánů Kellinga a Wilsona vyšel v březnovém čísle časopisu The Atlantic Monthly v roce 1982. Autoři v něm představili teorii „broken windows“ (rozbitá okna), která zdůrazňuje vliv zanedbaného prostředí a benevolence k přestupkům na zvýšenou kriminalitu. Rozbitá okna, graffiti či odpadky totiž vysílají signál, že oblast není monitorována, a trestná činnost pravděpodobně proběhne bez povšimnutí. Naopak udržovaný veřejný prostor signalizuje netoleranci k protiprávnímu jednání.
Wilson a Kelling argumentovali, že efektivní způsob snižování kriminality představuje prevence a řešení drobných přestupků. Tím, že se staráme o své prostředí, můžeme vytvořit atmosféru pořádku a bezpečí, což následně snižuje míru protiprávního jednání a zvyšuje kvalitu života.
Reklama
Jako příklad uvedli stát New Jersey, který v polovině 70. let 20. století vyhlásil Safe and Clean Neighborhoods Program („program Bezpečné a čisté sousedství“), jehož cílem bylo zlepšit kvalitu života v osmadvaceti městech. V rámci tohoto programu opustili policisté hlídkové vozy a službu absolvovali pěšky. Guvernér a další státní úředníci věřili, že pěší hlídky povedou ke snížení kriminality. Policisté a veřejnost však byli spíše skeptičtí.
Pět let po zahájení programu zveřejnila Policejní nadace ve Washingtonu, D. C. hodnocení projektu. Na základě analýzy kontrolovaného experimentu prováděného především v Newarku došla nadace k závěru, že pěší hlídky míru kriminality nesnížily, což kromě úředníků nikoho nepřekvapilo.
Ukázala se však jiná skutečnost. Obyvatelé čtvrtí s policejními patrolami se cítili bezpečněji než lidé v dalších oblastech. Kelling a Wilson předpokládali, že za touto změnou stojí odstranění jiného zdroje strachu, než je kriminalita. Z ulic pod dohledem policie totiž zmizeli nepřizpůsobiví a obtěžující občané: žebráci, opilci, narkomani, hluční teenageři, prostitutky a duševně nemocní lidé.
Bohužel tímto trochu nešťastným příkladem vzbudili autoři v některých lidech představu, že aplikace teorie rozbitého okna zahrnuje nulovou toleranci k morálním i právním deliktům a policejní represe. Takto vymáhaná poslušnost však způsobuje více škody než užitku.
Když oni, tak my taky
Dopad zanedbaného prostředí na chování občanů potvrdily i další experimenty. Série pokusů Keese Keizera zkoumala, zda porušení jedné normy ovlivní dodržování dalších norem. V prvním pokusu se autor zaměřil na uličku v nizozemském Groningenu, která se nachází v nákupní zóně a běžně se používá k parkování jízdních kol.
Klesající trend trestné činnosti zaznamenala i města, ve kterých se s teorií rozbitého okna vůbec nepracovalo.
Výzkumníci připravili dva scénáře. Buďto byly stěny uličky čisté, nebo pokryté graffiti. Na zákaz graffiti upozorňovala dobře viditelná značka. Účastníky (celkem 77) byli všichni lidé, kteří si přišli vyzvednout zaparkované kolo. V jejich nepřítomnosti byl na řídítka kol připevněn leták s nápisem „Přejeme všem krásné svátky“, podepsaný názvem neexistujícího obchodu se sportovním oblečením. Aby mohl účastník pohodlně odjet, musel leták sundat. Protože v uličce nebyly odpadkové koše, nezbylo lidem nic jiného než vzít leták s sebou (dodržet normu) nebo odhodit na zem (porušit normu). Výsledek byl poměrně jednoznačný – ve stavu pořádku (bez graffiti) odhazovalo odpadky 33 %, ve stavu nepořádku (graffiti na zdech) 69 % účastníků.
V dalších obměnách experimentu došli výzkumníci ke stejným výsledkům. Pokud byli účastníci svědky porušení nějakého pravidla, s větší pravděpodobností se i oni sami rozhodli normy porušovat. Tento efekt se netýkal pouze společenských norem, ale i policejních nařízení a oprávněných požadavků stanovených soukromými společnostmi.
Zdrcující kritika a rezignující autor
Teorie rozbitého okna se od začátku potýká s poměrně rozsáhlou kritikou, jejíž hlavní pilíře byly zmíněny např. v podcastu The Hidden Brain. Jako příklad posloužil New York, kde v roce 1993 politiku rozbitého okna přijali.
Zvelebování veřejných prostor, ale hlavně trestání drobné kriminality (např. kouření marihuany na veřejnosti, sprejování graffiti) vedly k poklesu protiprávní činnosti, dokonce i vražd. Vypadalo to na malý zázrak. Jenže skutečnost byla mnohem komplikovanější.
Kriminalita v New Yorku začala klesat ještě před aplikací teorie. Klesající trend trestné činnosti navíc zaznamenala i další města, ve kterých se s teorií rozbitého okna vůbec nepracovalo. Existovala řada vysvětlení, některá tvrdila, že je to díky rostoucí ekonomice nebo konci epidemie cracku. Někteří kriminologové přisuzovali význam přísnějším trestům.
Kritice čelila i práce Kellinga, po jejímž přezkoumání Bernard Harcourt, profesor práva na Kolumbijské univerzitě, naznal, že studie nezohlednila to, čemu se říká „regrese k průměru“ – když něco hodně roste, má to následně tendenci zase hodně klesat.
A politika zavedená v New Yorku se potýkala ještě s jedním problémem: zvýšená činnost policie vedla k prudkému nárůstu stížností na její chování, protože řešení přestupků občas doprovázely i brutální zásahy.
Došlo to tak daleko, že sám Kelling naznal, že je možná načase od teorie rozbitého okna upustit. „Nevěděli jsme, jakou bude mít sílu. Zjednodušilo se to, snadno se to komunikovalo, spousta lidí to v důsledku metafory pochopila. Dlouho byla přitažlivá. Ale jak víte, metafory se mohou opotřebovat a vyčerpat.“
Účel nesvětí prostředky
Kontroverzní následky teorie rozbitého okna jen potvrzují, že i dobrá myšlenka, vyhnaná do extrému, napáchá nakonec více škody než užitku. Místo trestání každého nevhodného chování by možná stačilo starat se o naše životní prostředí. V uklizeném a opraveném městě či vesnici se přeci jen žije lépe.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
