Posedlost jídlem, váhou a tělesnými proporcemi je nešvar, který se může stát způsobem života, jenž nás pomalu ničí zevnitř. Termín „ideální váha“, zdá se, se stal nedílnou součástí takového životního zápolení, které naší vnitřní pohodě a pocitu štěstí a spokojenosti rozhodně nepřidává. Ale mohl by? K odpovědi je nejprve potřeba rozklíčovat, co to ta ideální váha vlastně je. Můžeme vlastně vypadat dobře a přitom jíst jídlo, které máme rádi?
Ideální váha: Číslo obecné nebo subjektivní?
S nastolenými otázkami souvisí dvě ústřední témata. Ideální váha je jedním z nich. Jak vlastně vypadá ideální váha? Jde o nějaké číslo na sériově vytvářeném grafu, které vypadá pro každého stejně, nebo jde naopak o veličinu ryze subjektivní? Můžeme říci, že když se cítíme dobře, plni energie a chuti do života, když si připadáme fyzicky atraktivní a je nám díky tomu dobře i mentálně, když jsme zkrátka srovnaní a v pohodě se svým tělem, jsme vlastně na své ideální váze? Pokud by to tak skutečně bylo, znamenalo by to, že každý z nás má možnost si číslo ideální váhy zvolit sám.
Je to tak jednoduché? Nebo složité? Druhá možnost je správně. Protože ve světě, v němž na nás na každém rohu (nebo na každém profilu) z plakátů a upravených fotek shlížejí podobizny famózně štíhlých jedinců, prezentující médii vytvářený ideál umělé krásy, je nesmírně těžké udržet si chladnou hlavu a zdravý rozum a být spokojený s tím, co mám a co mi „pán Bůh nadělil“. Představy o tom, jak by lidské tělo mělo vypadat, jsou v době sociálních sítí velmi, dalo by se říci až chorobně, zkreslené. A záplava všudypřítomných vyhublých stereotypů jen posiluje naši neschopnost realisticky posoudit sebe sama a to, jak se vlastně ve svém těle doopravdy cítíme.
S čím vším ideální hmotnost souvisí
Podle české lékařky, psychoterapeutky a propagátorky zdravého životního stylu Kateřiny Cajthamlové, souvisí ideální hmotnost s genetikou, pohlavím (u žen například k váze přidávají prsy), stavbou kostry, množstvím svalové a aktivní hmoty a množstvím tuku i se zdravotním stavem. „Takzvaný BMI, tedy poměr hmotnosti vůči druhé mocnině tělesné výšky, souvisí významně také s tím, zda jsme dosáhli potenciálu růstu během dospívání – ve věku dívek 11–14, chlapců 15–18 let,“ vysvětluje doktorka s tím, že u některých chorob (deprese, epilepsie) je ideální hmotnost spíše ta vyšší, protože tělesný tuk pozitivně ovlivňuje funkci mozku.
Kateřina Cajthamlová.
To, co se v současnosti považuje za důležitější údaj, než je samotná hmotnost nebo nepřesný BMI, je poměr objemu v pase vůči tělesné výšce, ale i zde je důležité zjistit, zda jsme v dětství a v dospívání vyrostli. „Totiž pokud ne, je v tomto vzorci i ve výpočtu BMI patologická VÝŠKA, kterou ovlivňuje negativně stres, nemoc, příliš mnoho (například závodního) sportu, poruchy příjmu potravy či šikana ve škole i doma („hlavně ať nevypadáš jako matka/otec/babička“) nebo nedostatek potravy vinou sociální situace rodiny,“ vysvětluje Kateřina Cajthamlová s tím, že důležitější je TVAR postavy. „A jak se nám toto vše líbí, to záleží na naší výchově, osobnosti a psychické stabilitě – na tom, jak podléháme vlivu rodiny, okolí, médií a podobně,“ pokračuje.
Jakou roli hraje jídlo a stravování
I toto druhé téma souvisí s ideální váhou, nastoluje ale další otázku, se kterou se už něco dělat dá – doopravdy, realisticky. Pokud se necítíme dobře ve svém vlastním těle, co můžeme udělat pro to, abychom se dobře cítili? A pokud nejsme na své ideální váze, co s tím můžeme udělat?
V západních zemích, k nimž patří i Česko a v nichž je nedostatek potravin vzácný a většina potravin je tím pádem hojně dostupná, se problematika stravování paradoxně stala pro mnoho lidí matoucí. Vlastně to ani tak paradoxní není – už židovský neurolog, psychiatr a zakladatel logoterapie Viktor Emanuel Frankl, upozorňoval na to, že dostatek všeho je pro člověka nebezpečný, protože člověk ke svému dobrému psychickému zdraví potřebuje zdravou míru přirozeného stresu, která jej nutí o něco usilovat, o něco bojovat, něčeho dosahovat, někam směřovat. Když máme všechno, v podstatě strádáme, protože nemáme o co bojovat. Podobné je to se stravou.
Dostatek všeho je pro člověka nebezpečný, bere mu možnost boje o štěstí. – V. E. Frankl
Primárním účelem stravování bylo odjakživa vyživovat naše těla a udržovat nás naživu. Tento účel je ztracen v propadlišti dějin. V důsledku toho jíme z mnoha dalších důvodů, které s tím původním třeba vůbec nesouvisejí. Pro přiblížení toho, co se snažím říci, se podívejme do dětství, začátků našich životů. Novorozenec přesně ví, kdy má dost, a když je nasycen, odtáhne se od prsu nebo od lahvičky. Půlroční děťátko pochutnávající si na pyré z mrkvičky zavře ústa, když má dost, a ani ten nejodhodlanější rodič do něj pravděpodobně další lžičku nedostane.
„Dovolte mi upřesnit, že v civilizaci je větším problémem než dostatek stravy dostatek stravy kvalitní, přirozeně vypěstované, stravy bez dochucovadel, náhražek, barviv a dalších ,vylepšení‘, a takové stravy máme minimum,“ doplňuje Kateřina Cajthamlová a dále zdůrazňuje, že stravování má MNOHO dalších funkcí. „Rozhodně hlavně funkci společenskou, kulturní, výchovnou i vztahovou! To, v jakém prostředí jíme, v jakém klidu či spěchu a v jaké psychické situaci i kulturním prostředí jíme, ovlivňuje, zda máme čas jídlo dostatečně ochutnat a vychutnat, potěšit se jeho rozmístěním na talíři, udělat pauzy mezi jednotlivými chody a sníst i poté strávit v klidu to, na co máme chuť v množství a kvalitě, které nám dostačují a jaké potřebujeme.“
Co všechno může ovlivňovat trávení
To, jak naše tělo zpracovává, co mu „pošleme“, významně ovlivňuje trávení. A tuto funkci, jak Kateřina Cajthamlová vysvětluje, zase ovlivňuje náš zdravotní stav. Co všechno se pod tímto označením skrývá? Například onemocnění trávicího traktu, zavodnění organismu, metabolické vady a inzulinoresistence u diabetu II. typu – tato nejčastější onemocnění ovlivňují chuť k jídlu, výběr potravy i schopnost některé makroživiny (bílkoviny, tuky, sacharidy) trávit lépe a jiné hůře.
Když se budeme sytit v případě hladu a přestávat při pocitu plnosti – zhubneme, pokud skutečně zhubnout potřebujeme, nebo naopak přibereme, když budeme potřebovat přibrat, nebo si váhu udržíme, pokud bude ideální – ideální pro nás.
Lékařka zmiňuje i další významné faktory. Jde například o hormonální stav (hladiny pohlavních hormonů během menstruačního cyklu žen a během dospívání a stárnutí obou pohlaví), ale také stres rovněž ovlivňuje chuť k jídlu, výběr potravy i rychlost jídla a trávení. Hněv a spěch vede k rychlému hltavému jídlu zejména večer, deprese a nechutenství u týraných, šikanovaných či zoufalých způsobí neschopnost snídat a „sevřený žaludek“ během ranní doby. Neschopnost se dostatečně najíst kolem oběda zase souvisí kromě nedostatku času také s úzkostí či strachem ze selhání odpoledne.
S tím vším souvisí i tzv. francouzský paradox (ač se ve Francii jedí tučné sýry a paštiky a pije víno, jsou Francouzi relativně štíhlí): složení stravy je v něm jen jednou pětinou efektu stravování. „Důležité je, že Francouzi obědvají hodinu a půl, jedí do polosyta kvalitní vícechodová jídla místní produkce, jedí s pauzami a zajímají se kromě kvality potravin i o to, jak dlouho, s kým, v jakém prostředí a s jakými rituály kolem jídla stravu konzumují,“ vysvětluje Kateřina Cajthamlová.
Existuje přejídání?
Všichni se rodíme s vestavěným mechanismem, který nám dává signál, že máme dost, že jsme sytí, spokojení, naplnění. Je smutné, že postupem času se tento přirozený instinkt ztrácí pod nánosy negativních zkušeností, až je zanešený natolik, že jeho tichý hlásek už ani neslyšíme, a ztrácíme kontakt sami se sebou, s tím, co potřebujeme a kolik toho potřebujeme. Jídlo se pak nestává jen prostředkem obživy, stává se záplatou na různé další emocionální problémy, z nichž si jinak pomoci neumíme. Protože nám schází všestranný pocit naplnění. Tak se přeplňujeme, přejídáme.
„Problémem lidí s nadváhou, obezitou, hormonálními, metabolickými a psychickými problémy je daleko častěji NEDOSTATEK kvalitní potravy, tedy nedostatek bílkovin a sacharidů bývá nejčastější, který je nahrazovaný alkoholem nebo snadno stravitelnými pochutinami – jídlem malého objemu s vyšším obsahem dobře stravitelného tuku a minimem vlákniny, vitaminů a stopových prvků,“ komentuje Kateřina Cajthamlová s tím, že představa „přejídání“ je tedy ve většině případů hloupý předsudek těch, kdo tyto problémy nemají a uvěřili tomu, co píší média a hlásají paternalističtí lékaři bez vědeckého myšlení.
Co u lékaře vyžaduje vědecké myšlení? „Aby odborník při neúspěchu léčebného postupu neobviňoval pacienta, ale změnil svou chybnou hypotézu, pátral – ve vztahu vzájemné důvěry a respektu k osobnosti a genetice pacienta – dál v anamnestických datech i prostřednictvím laboratorních vyšetření i funkčních testů,“ odpovídá lékařka s tím, že odborník se takovým způsobem daleko spíše dopátrá skutečného stavu než tehdy, má-li zastaralé metody a předsudky.
Chopra radí hlad přijmout a nebát se ho
Deepak Chopra, indický lékař, spisovatel a propagátor celostní medicíny, hovoří o lidském těle jako o zázraku biologického inženýrství. Chopra věří, že bychom pocit hladu měli přijmout a nebát se ho. Protože skutečný hlad není nic jiného než zpráva našeho vlastního těla, že potřebuje nakrmit a že je připraveno zpracovat (metabolizovat) potravu, kterou mu nabídneme. Když se potom najíme něčeho, co je výživné a co nám udělá dobře, a následně přestaneme, když budeme cítit, že máme dost, doopravdy se nemusíme bát, že přibereme. Když budeme jíst tímto způsobem – sytit se v případě hladu a přestávat při pocitu plnosti – zhubneme, pokud skutečně zhubnout potřebujeme, nebo naopak přibereme, když budeme potřebovat přibrat, nebo si váhu udržíme, pokud bude ideální – ideální pro nás.
Příjem potravy vůlí dlouhodobě ovlivnit nelze. „Řídí jej hormony, stav organismu – zdravotní i psychický – přítomná nemoc i aktuální zátěž. Proto cyklisté a fotbalisté i duševně pracující a lidé ve stresu i ženy v druhé fázi menstruačního cyklu potřebují víc sacharidů než stěhováci, kulturisté a anaerobní sportovci.
„To ale vyžaduje sebedůvěru, sebeúctu, sebereflexi a sebevědomí i nezávislost na nevyžádaných radách a hloupých poznámkách okolí. A TOTO vyžaduje tréning vůle a izolaci od toxických vztahů,“ komentuje Kateřina Cajthamlová a dodává zajímavou informaci, totiž že příjem potravy vůlí dlouhodobě ovlivnit nelze. „Řídí jej hormony, stav organismu – zdravotní i psychický – přítomná nemoc i aktuální zátěž. Proto cyklisté a fotbalisté i duševně pracující a lidé ve stresu i ženy v druhé fázi menstruačního cyklu potřebují víc sacharidů než stěhováci, kulturisté a anaerobní sportovci.“
Množství a typ bílkovin i tuků a vlákniny, které dokážeme bez nevolnosti zkonzumovat, zase ovlivňuje kromě duševního stavu a stavu trávicího traktu i klidu ke stravování, také počasí, naše tělesná stavba, věk a množství svalové hmoty či u žen fáze menstruačního cyklu, těhotenství či kojení. „Takže o tom Ind, muž Deepak, nemá příliš představu, bohužel,“ uzavírá lékařka.
Existuje ideální váha?
Ideální hmotnost je pojem, za kterým stojí velké množství faktorů. A ty jsou, včetně genetiky, z velké části individuální. Záleží nejen na tom, jaké máme tělesné proporce a pohlaví, ale také na tom, z jakého prostředí pocházíme, jakou máme osobnost, zázemí, pracovní nasazení, jak jsme nebo nejsme zdraví, jak funguje nebo nefunguje náš organismus. Po zhodnocení těchto a dalších faktorů, o kterých hovořila Kateřina Cajthamlová, může odborník pomoci stanovit, jak může vypadat ideální váha – a je to tak, u každého může vypadat jinak. Důležité je, abychom se ve svém těle cítili dobře jak fyzicky, tak i mentálně. A pokud se tak necítíme, není ostuda, ale naopak odvaha, požádat o pomoc – někoho blízkého nebo odborníka, který se takovou problematikou zabývá.
foto: Shutterstock, Profimedia, zdroj: Autorský článek
