Hana vždycky snila o tom, že jednou bude mladou maminkou. Když se ve svých 20 letech provdala za svého partnera Marka, oba věděli, že dalším krokem na jejich společné cestě bude snaha o dítě. Po pouhých třech měsících manželství se Hana dočkala svého prvního těhotenského testu s pozitivním výsledkem. Bohužel však tento zázrak neměl šťastný konec – Hana v 9. týdnu těhotenství potratila. Pro ni i pro Marka to bylo neuvěřitelně bolestivé období, plné zklamání a smutku.
Zanedlouho na to těhotenský test opět zvěstoval pozitivní zprávu. Tentokrát bylo pro oba partnery mnohem těžší se z pozitivního výsledku radovat. Strach a bolest z nedávné ztráty je pořád obklopovaly a nedaly jim prostor dostatečně tento šťastný okamžik prožít. Byli opatrní, ale zároveň plní nového odhodlání a lásky k budoucímu dítěti. Každý den byl pro ně darem a důvodem k radosti a vděčnosti, měli v sobě ještě větší pokoru a úctu k zázraku života.
„Když jsem úspěšně zvládla první trimestr bez jediné komplikace, začala jsem pociťovat radost a naději, která se každým dnem prohlubovala. Každý pohyb mého dítěte mi připomínal můj sen, který se právě začal naplňovat.“
„První ultrazvuk ve 12. týdnu těhotenství byl pro nás neuvěřitelným zážitkem. Drželi jsme se s Markem za ruce a sledovali první pohyby našeho miminka. Slyšet tlukot jeho srdíčka nás naplňovalo nevýslovnou radostí a emocemi, které se nedají popsat slovy. Dodnes mě bolí u srdce, když si na to vzpomenu.“
Chvíle, která už nikdy nevybledne
Ve 24. týdnu se najednou všechno změnilo. V tu dobu už Hana pyšně zařizovala pokojíček a vybírala kočárek pro svou holčičku, kterou se rozhodla pojmenovat Maruška. Běžná kontrola u gynekologa však přinesla šokující zprávu. Něco nebylo v pořádku a Hana byla okamžitě poslána na specializované vyšetření srdce dítěte. „Podstoupila jsem několik složitých vyšetření a konzultací s lékaři, ale brzy byly všechny možnosti vyčerpány. Závěr lékařů mě naprosto zlomil – Maruška trpí vadou srdce, která je neslučitelná se životem. Miminko mělo natolik zúženou aortu a nevyvinuté srdce, že bylo zcela závislé na pupeční šňůře pro přívod krve. Vzhledem k tomu, že jsem již byla ve vysokém stadiu těhotenství, nebylo možné ho ukončit a byla jsem nucena svého andílka porodit.“
Fyzická bolest, kterou jsem při samotném porodu cítila, se vůbec nemohla rovnat tomu, jak mě bolela duše. Marek stál celou dobu vedle mě, držel mě za ruku, hladil a sledoval, jak nám naše dcera umírá.
Následujícího rána nastoupila Hana do porodnice, kde začali vyvolávat porod. Její tělo však nebylo na tak brzký porod připravené, a tak trvalo dlouhé hodiny, než se porod rozběhl naplno. „Celou dobu jsem si Maruškou povídala, cítila její pohyby, zpívala jí a hladila si bříško. Bylo to pro mě bolestné jak fyzicky, tak emocionálně, ale snažila jsem se nahradit bolest láskou a vděčností za každý okamžik, který jsem s mým děťátkem mohla prožít.“
24 hodin po podání první vyvolávací tablety přišlo to, na co oba manželé čekali, a čeho se tak strašně báli – samotný porod. „Fyzická bolest, kterou jsem při samotném porodu cítila, se vůbec nemohla rovnat tomu, jak mě bolela duše. Marek stál celou dobu vedle mě, držel mě za ruku, hladil a sledoval, jak nám naše dcera umírá.“
Rozloučení s Maruškou
Když Maruška konečně přišla na svět, byla tichá a nehybná a Hana ihned poznala, že její holčička už je v nebi. Vážila více než 500 g, takže Hana dostala právo ji pojmenovat a zajistit pohřeb. Maruška dostala rodný list i pamětní krabičku.
„Nakonec jsem byla vděčná za to, že to tak bylo,“ vzpomíná Hana. „Najednou byla Maruška vnímána jako skutečný člověk. Bylo potvrzeno, že existovala. Nebyla jen anonymní plod, ale živý človíček, kterého jsem milovala. Byla to moje dcera.“
Oba rodiče dostali prostor, aby se se svou dcerkou rozloučili, políbili ji a poděkovali za to, kolik radosti do jejich života přinesla. „Bylo to těžké, ale zároveň důstojné, plné emocí a pokory.“
Najednou byla Maruška vnímána jako skutečný člověk. Bylo potvrzeno, že existovala. Nebyla jen anonymní plod, ale živý človíček, kterého jsem milovala. Byla to moje dcera.
Období truchlení, které následovalo, bylo nesmírně náročné pro oba. Každý z nich musel najít svůj způsob, jak se naučit žít s obrovským prázdným místem v srdci. „Velmi nás to změnilo,“ přiznává Hana. „Marek, kterého jsem vždy viděla jako silného muže, který nikdy nepláče, náhle ukázal svou citlivou stránku. Začal otevírat srdce a vyjadřovat své emoce. Tato zkušenost ho naučila, jak se vyrovnávat s bolestí a životními výzvami zcela novým způsobem.“
Vidět, jak ostatní reagovali na jejich ztrátu, bylo pro Hanu další těžkou zkouškou. „Lidé kolem mě měli lítost v očích, což chápu, ale zároveň to ve mně všechno znovu probouzelo. Neměla jsem v sobě energii nést jejich bolest, byla jsem plně pohlcena svou vlastní.“
Nesmazatelné vzpomínky
„Přestože jsme s naší maličkou strávili pouze pár hodin, byl to dostatečně dlouhý čas na to, abychom se do ní zamilovali a uvědomili si, že už nám po zbytek života bude scházet. Sedím tu dnes, pět let poté, co jsem v náručí svírala její drobné tělíčko, a přestože jsem neustále slyšela, že čas všechno zahojí, není to pravda. Ta bolest a prázdnota je ve mně stále. A bude už navždy.“
„Neustále se snažím najít v každodenním životě jeho smysl, ale vzpomínky na krátké setkání s mou malou holčičkou jsou stále živé. Vzpomínám si na její malé prstíky i vůni, kterou jsem cítila, když jsem ji poprvé vzala do náruče. Přestože jsou ty vzpomínky bolestivé, strážím je jako svůj největší poklad, o který nechci přijít. Svého malého andílka už budu navždy milovat. Ta prázdnota, kterou cítím, je pro mě připomínkou, že náš společně strávený čas byl sice krátký, ale drahocenný.“
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
