Petra Krainová se rozhodla postavit na vlastní nohy a stala se z ní profesionální koučka a lektorka. Život se s ní nemazlil, ale právě proto dokáže radit ostatním. Jejími klienti jsou hlavně ženy, které hledají svůj prostor. Sama přišla o dítě těsně před porodem a ví, jak je těžké najít zpět sebedůvěru.
„Jako samoživitelka neustále balancuju nad propastí. Nejistota umí být velmi stresující a je to jako neustávající cvičení v odvaze. Ale pocit svobody a smysluplné práce je pro mě zásadní a je to splněný sen,“ říká Petra.
Noříme se do kádí s ledem, chodíme v zimě na Sněžku v tričku, pobýváme ve tmě, ale vytrvale utíkáme před životem a těžkostmi, které přirozeně přináší.
Napsala jste knihu Na křídlech motýla – průvodce ztrátou miminka, pro ženy, které prošly perinatální ztrátou. Co je to přesně perinatální ztráta?
Perinatální ztráta je ztráta miminka v těhotenství nebo krátce po porodu. V době, kdy jsem jí procházela já, jsem nenašla žádnou odbornou pomoc či podporu speciálně pro tyto případy a byla jsem v tom hodně sama. A nejen já. Dodnes, když se bavím se ženami, které ztrátou prošly před deseti a více lety, mají dost hrozivé zkušenosti, jak z komunikace se zdravotníky, tak i se svými blízkými.
Někde jste zmínila, že pomáháte ženám prožít toto období bez „ezozkratek“, co to znamená?
Znamená to, že když se vám rozpadne váš aktuální svět, tak fakt nepomáhá, když vám někdo řekne, že „tak to mělo být“, nebo „miminko se prostě rozhodlo odejít“. Ať je to, jak chce, tak tyhle univerzální ezoterické hlášky vedou k tomu, že máte pocit, že s vámi něco není v pořádku, když jste smutná. Stejný efekt mají poznámky jako „ale vždyť TO nic nebylo“, „moje kamarádka tím taky prošla a byla úplně v pohodě“ a podobné.
Všeobecně by se mělo víc mluvit o smrti, bolesti a smutných věcech. Noříme se do kádí s ledem, chodíme v zimě na Sněžku v tričku, pobýváme ve tmě, ale vytrvale utíkáme před životem a těžkostmi, které přirozeně přináší.
Jak se po ztrátě dítěte změní partnerský vztah?
Tak jako po každé krizi… ty pevné se upevní, v těch nestabilních se víc ukáže, co nefunguje, bych řekla. V mém případě tohle určitě nebyl důvod k rozpadu manželství. Byl to naopak důsledek mého vyčerpání a stresu z přetížení.
Kontaktují vás často ženy, které si prošly něčím podobným?
Ano, bývám občas v kontaktu se ženami, které si chtějí promluvit s někým, kdo má stejnou zkušenost.
Kéž bychom méně naslouchaly všem kolem, včetně hlasatelů univerzálních rádoby spirituálních „velkopravd“, a více samy sobě a tomu, co nás láká, baví, naplňuje.
Jak pracujete s těmi ženami, které si smrt dítěte vyčítají a dávají si vinu?
Poslouchám, to především. Nesoudím, neradím, nepoučuji. Místo toho podporuji a přijímám je takové, jaké jsou a s těmi pocity, které právě mají, i když jsou hodně těžké a bolavé. Každá žena je jiná, každý příběh je jiný. Nicméně kdybych měla pocit, že se někdo potýká s depresí či úzkostnými stavy a podobně, určitě dotyčnou odkážu na další odborníky.
Vy sama jste si tím prošla. Můžete o tom mluvit?
Můžu a chci o tom mluvit. Já obecně nevyhledávám patos, který se na tato témata někdy lepí, ale uvítala bych možnost mluvit o všem, o čem člověk mluvit potřebuje. Pocit viny byl strašný, o to horší, že já jsem se musela rozhodnout a aktivně se na celém procesu „potratu“ podílet, tedy porodit.
Co vám pomohlo se z toho dostat?
Mně skutečně pomohla až terapie. Terapeutka byla tehdy jediný člověk, který po mně nechtěl, ať se okamžitě začnu cítit jinak a fungovat „normálně“. Jsi v šestinedělí bez miminka a máš se tvářit, že se vůbec nic neděje… absurdní požadavek a přitom stále živý. Měla jsem dvouletého syna a práci, do které jsem se potřebovala rychle vrátit. Dodnes nechápu, jak jsem to všechno zvládla. Kdybych sama sobě nedovolila občas se sesypat, řešila bych důsledky potlačených emocí ještě teď.
A samozřejmě, že všechno zlé je pro něco dobré. Naučila jsem se vyjít se svými emocemi, ať jsou jakékoliv, neutíkat před smutkem, ať už svým, nebo druhých a zrovna teď jsem v období, kdy si často říkám „když jsi zvládla tohle, tak zvládneš už cokoliv“.
Ráda se dívám na věci z vyšší perspektivy, například si uvědomím, že až budu slavit 80. narozeniny a ohlédnu se za svým životem, nechci si říkat, že jsem vždycky měla krásně umytá okna. Mnohem víc mě bude uspokojovat, jaké mám vztahy, nebo co jsem zažila.
Vy toho musíte zvládnout hodně, staráte se o dvě děti, pracujete. Jak se díváte na současnou situaci matek samoživitelek či nějak znevýhodněných matek?
Myslím, že je dobře, že se i v tomto hodně věcí posunulo, ale stále ve společnosti ohledně péče o děti přetrvává nastavení a z něj pramenící očekávání – „muž může a žena musí“. Matka samoživitelka, i když ryje ústy v zemi a dělá, co může, se vždycky setká s jistou mírou odsouzení či pocitem nedostatečnosti. A ani trh práce není vůči pracujícím matkám nastaven příznivě. Čest výjimkám a prosím jen houšť, ale obecně je mateřství vnímáno jako handicap.
Jak má žena najít tu správnou rovnováhu mezi prací, rodinou a koníčky?
Uvědomit si, že ona rovnováha se v různých životních etapách mění a že co platilo před rokem, může být dnes úplně jinak. Že jsem důležitá, že na mně záleží a že moje štěstí a pocit naplnění je moje práce, a nikdo jiný mi to nemá a nemůže zprostředkovat. A k tomu směřovat, za sebe. Nečekat, až to přijde, až na to budu mít čas, až si někdo všimne, že to potřebuju, až děti vyrostou, nebo až nebudu na všechno sama. Ráda se dívám na věci z vyšší perspektivy, například si uvědomím, že až budu slavit 80. narozeniny a ohlédnu se za svým životem, nechci si říkat, že jsem vždycky měla krásně umytá okna. Mnohem víc mě bude uspokojovat, jaké mám vztahy, nebo co jsem zažila.
Jaké jsou nečastější překážky, které ženám brání využít jejich potenciál?
Z mých zkušeností vyplývá, že příliš mnoho pozornosti věnujeme tomu, co si o nás myslí někdo, a o to méně pak sami sobě a vlastním potřebám. Kéž bychom méně naslouchaly všem kolem, včetně hlasatelů univerzálních rádoby spirituálních „velkopravd“, a více samy sobě a tomu, co nás láká, baví, naplňuje.
Zaměřujete se na nalezení sebevědomí, sebedůvěry. Proč podle vás tohle lidem chybí?
Tohle je moje velké téma. Proto mě nejspíš vyhledávají klienti, kteří řeší totéž. Šla jsem do života s totálně zdevastovaným sebevědomím, nesnášela jsem se do té míry, že jsem si dvacet let nedala pořádně najíst, trpěla jsem poruchou přijímání potravy. Žila jsem v tom, že ty dobré věci tady sice jsou, ale rozhodně ne pro mě. Od té doby jsem ušla pořádný kus cesty a žije se mi se mnou daleko lépe a radostněji.
A čím to je, že mají někteří problém se sebedůvěrou?
Myslím, že je to (jako takřka všechno v lidské psychice) dost komplexní, a pokud jsou sebevědomí či sebedůvěra narušeny, není potřeba zkoumat, jak se to stalo, ale můžeme se rovnou zabývat tím, jak to znovu nalézt, posílit, obnovit, vybudovat. Děti učím sebedůvěře tím, jak se k nim chovám a také jak se chovám sama k sobě. Navzdory současnému trendu se nedomnívám, že sebevědomí či pocit štěstí spočívá v neustálém přísunu nadstandardního komfortu.
Reklama
foto: Se svolením Petry Krainové, zdroj: Autorský článek
