Gabriela Ambrožová a Zuzana Novotná působí v pardubickém Rodinném Integračním Centru z. s. (ric.cz) mimo jiné jako stravovací terapeutky. „Terapeutické stravování je přístup zaměřený na podporu zdravého vztahu k jídlu, a to jak po stránce psychické, tak fyzické. Cílem je zlepšit výživu a stravovací návyky empatickým přístupem, který bere v úvahu individuální potřeby každého člověka. Je vhodné zejména pro děti, které mají problémy s příjmem potravy, a to z různých důvodů,“ vysvětlují terapeutky.
Jejich klienty jsou převážně děti a dospívající s poruchou autistického spektra. Ovšem jejich rady lze aplikovat i na zcela zdravé jedince, kteří mají k jídlu problematický vztah. „Pro zdravé děti může být terapeutické stravování například příležitost, jak se naučit otevřenosti vůči novým chutím a texturám,“ říkají.
Už jste to trochu načrtly. Ale s jakými problémy může terapeutické stravování pomáhat?
Je efektivní u široké škály problémů, které se pojí s jídlem, ať už jde o vybíravost v jídle, zvládání problémového chování v době stravování až po závažné poruchy příjmu potravy. Řeší také problémy spojené s úzkostí a strachem z nových jídel, senzorickými obtížemi, negativními zážitky, zdravotními obtížemi, nebo specifickými stravovacími omezeními – intolerance, alergie, alternativní způsoby stravování.
Jak vypadá první návštěva u vás?
Celá spolupráce začíná analýzou stávajících stravovacích návyků a zdraví dítěte. Rodičům zasíláme potřebné dokumenty k vyplnění předem, aby měli dostatek času. Poté máme společnou vstupní schůzku, kde prakticky probereme celý život dítěte od narození až doposud. Z toho vyhodnocujeme možnou příčinu problémů se stravováním a sestavujeme individuální plán spolupráce jak při terapii, tak v domácím prostředí. Součástí je spolupráce s rodiči, kteří jsou v celém procesu klíčovými partnery.
Dítě může používat odmítání jídla jako způsob, jak si udržet kontrolu, zvláště pokud zažívá stresové situace či cítí nátlak.
Jak pak taková terapie jídlem vypadá v praxi?
Dítě se postupně a hravou formou seznamuje s novými potravinami v bezpečném prostředí naší herny. Proces vždy dle individuálního plánu spolupráce rozdělujeme na dílčí kroky. Například seznamování s novými potravinami: tolerování přítomnosti jídla, jeho zkoumání dotekem a čichem, ochutnávání a nakonec samotná konzumace.
Tento proces zohledňuje nejen stravovací návyky, ale i senzorické vjemy, motorické dovednosti a emocionální stav dítěte. Spolupráce může probíhat i online formou. Vždy to záleží na míře obtíží dítěte a konkrétní domluvě terapeutky s rodinou.
Může být odmítání jídla spojeno s emocionálními problémy nebo traumatem?
Ano, trauma nebo emocionální problémy mohou způsobit vyhýbavé chování při jídle či kompletní odmítání jídla. Dítě může používat odmítání jídla jako způsob, jak si udržet kontrolu, zvláště pokud zažívá stresové situace či cítí nátlak.
Existují triky, jak to udělat, aby „neoblíbené“ jídlo bylo pro malé děti přitažlivější?
Určitě ano. Je ale důležité si uvědomit a respektovat individualitu každého jedince. Může se stát, že právě to dané jídlo zůstane neoblíbené navždy. Každý máme své preference.
Jedním z osvědčených přístupů je však prezentovat jídlo hravě – například zapojit děti do přípravy pokrmu a postupně dítě s potravinou seznamovat, podávat ho nějakým atraktivním způsobem, jíst dané jídlo před dítětem, nebo jen popisovat, jak ta věc vypadá, chutná.
Rodiče by měli jít příkladem – pokud dítě vidí, že rodiče jedí s chutí, je větší pravděpodobnost, že bude chtít ochutnat také. Vždy tyto pro dítě „děsivé“ potraviny přirovnávám k pavoukovi. Člověk s arachnofobií by obří tarantuli na talíři také hned nezvládl. Proto je potřeba dítě těmto potravinám vystavovat postupně, zapojit všechny smysly a také dát dítěti možnost od jídla odejít či ho odmítnout.
Jednou z nejčastějších chyb, se kterou se setkáváme, je přílišný tlak na dítě nebo snaha ho „přechytračit“ například schováváním jídla do jiných pokrmů, což může způsobit ztrátu důvěry. Dítě tím může ztratit už tak nízký zájem o jídlo.
Jak pracovat s dětmi, které se odmítají účastnit společného jídla nebo zcela odmítají nové pokrmy?
Je důležité postupovat trpělivě a dle tempa dítěte. Cesta k poklidně strávenému společnému času u stolu je dlouhá a je důležité ji podpořit i společným časem stráveným s jídlem mimo dobu stravování.
Naše heslo „hravě a bez obav“ to vlastně velmi dobře vystihuje. Je důležité dítěti ukázat, že i s jídlem může být sranda a že se dítě při stravování může cítit dobře a uvolněně. Dítě můžete doma zapojit do aktivit spojených s přípravou a výběrem jídla, nákupem, můžete hrát senzorické hry apod. Někdy pomáhá vytvořit rituál kolem společného stolování a udělat z něj příjemnou aktivitu, ne stresující povinnost.
Je lepší děti k jídlu motivovat, nebo je nechávat, ať si samy určí, co budou jíst?
Obecně je dobré pracovat s pozitivní motivací. U nás ale pracujeme s tím, že rodič dítěti nabídne, co a kdy se bude jíst, a dítě se rozhoduje o tom, zda a kolik nabízeného jídla sní.
Klíčové je nabídnout dítěti různé možnosti a podporovat jeho zvědavost. Přílišná motivace dítěte k jídlu může působit i jako nátlak, a v tu chvíli se dítě učí jíst ze špatných důvodů, jen proto, aby splnilo očekávání pečujících.
Jaké nejčastější chyby rodiče v přístupu k jídlu dělají?
Jednou z nejčastějších chyb, se kterou se setkáváme, je přílišný tlak na dítě nebo snaha ho „přechytračit“ například schováváním jídla do jiných pokrmů, což může způsobit ztrátu důvěry. Dítě tím může ztratit už tak nízký zájem o jídlo. Dále rodiče po čase dětem přestávají nabízet jídla, která dítě odmítá, a tím podporují rigiditu v jejich výběru.
Co si myslíte o přístupech, jako je nechat dítě hladovět, dokud nezačne jíst samo?
S touto „radou“ se rodiče setkávají bohužel velmi často a za nás tento přístup rozhodně nedoporučujeme, protože může vést ke stresu a zhoršení vztahu dítěte k jídlu a nepřináší žádné pozitivní dopady. Může naopak vést k dalším problémům s příjmem potravy. Lepší je trpělivě nabízet zdravé možnosti, využívat pozitivní motivaci a pracovat dle tempa dítěte.
Děti objevují na terapiích nové potraviny, také se mírní jejich problémové chování v době stravování, házení jídlem a nádobím, plivání, křik, pláč...
Které potraviny by měly být prioritou?
V TS nerozdělujeme potraviny na „dobré“ a „špatné“, pracujeme se všemi skupinami potravin. Je důležité se podívat i na komplexní jídelníček celé rodiny. Děti zrcadlí své rodiče a přebírají od nich stravovací návyky. Nemůžeme tedy po dětech chtít, aby jedly ovoce a zeleninu, když to u rodičů nikdy nevidí. Z obecného hlediska je ale důležité dbát na pestrost stravy a vyvážený jídelníček.
V jakých případech už by měli rodiče vyhledat odbornou pomoc?
Těch oblastí je mnoho. Kdybych to ale měla obecně shrnout, tak prvními signály může být například to, že dítě dlouhodobě odmítá nové potraviny, vyřazuje z jídelníčku i jídla, která běžně konzumuje, výrazně ubývá, nebo přibývá na váze.
Důležité je také sledovat emoční reakce a odezvy spojené s jídlem - úzkost, náhlá změna chování, problémové chování v době stravování. Dále jsou to pak problémy spojené se zdravotním stavem, jako jsou alergie, intolerance, reflux, vyrážky... Další oblast je spojená s vývojem dítěte, problém s kojením či přechodem na pevnou stravu, kousáním či žvýkáním, motorikou apod.
V závislosti na konkrétním problému je pak možné se obrátit na pediatra, laktační poradkyni, gastroenterologii, imunologii, logopeda, ergoterapeuta, psychologa/psychoterapeuta nebo stravovacího terapeuta.
Děti zrcadlí své rodiče a přebírají od nich stravovací návyky. Nemůžeme tedy po dětech chtít, aby jedly ovoce a zeleninu, když to u rodičů nikdy nevidí.
Máte nějaký příběh z praxe s pozitivním koncem?
Pozitivních příběhů z praxe máme za ten rok a kousek, co terapeutické stravování běží, poměrně dost. Nejvíce mi ale v hlavě utkvěl můj úplně první klient, který u nás terapii už úspěšně zakončil. Říkejme mu třeba Kubík.
Kubík k nám přišel s velmi omezeným jídelníčkem. Nekonzumoval prakticky nic kromě vybraného pečiva, uzenin a sladkostí, jiné potraviny odmítal. Při nabízení nových potravin nastávalo problémové chování – plakal, křičel, jídlo odstrkával, odcházel z místnosti a podobně. Celá rodina se musela přizpůsobovat jeho specifickým stravovacím návykům, což výrazně omezovalo jejich každodenní fungování.
Kubík po necelém roce intenzivní práce u nás a za podpory celé rodiny začal nejprve prozkoumávat nové potraviny všemi smysly, poté i ochutnávat a rozšiřovat tak svůj jídelníček. Velmi si oblíbil například borůvky, které u nás ochutnal úplně poprvé.
Rodiče obecně pozorují změny v přístupu dětí k jednotlivým potravinám, strukturám a pokrmům. Děti objevují na terapiích nové potraviny, také se mírní jejich problémové chování v době stravování, házení jídlem a nádobím, plivání, křik, pláč... Rodiče sami popisují, že jejich potomci jsou v době stravování klidnější a uvolněnější.
Reklama
foto: Se svolením Gabriely a Zuzany, zdroj: Autorský článek
