Nedávno jsem se vydala na nákup do superhyper zařízení. Necítila jsem se extra dobře, zrovna začínaly řádit chřipky, ale potřebovala jsem nějak zabít několik hodin čekání. Doplňování domácích zásob bylo sice o chlup, ale přesto atraktivnější než někde sedět na zadku a hypnotizovat hodinky.
Hned za vchodem byly regály s tou nejakčnější a nejatraktivnější nabídkou různých pochutin, mezi kterými mě zaujal pytlík čočkových chipsů. Na moment mě napadlo, jestli se přece jen nemám přesunout do pekárny s kavárnou hned vedle, ale rozbalila jsem čočkové chipsy a říkala si, že když budu „po cestě“ uzobávat, nějak to zvládnu. Trochu jsem opravdu snědla – ano, ano, vím, že se to nedělá, ale potřebovala jsem si to nějak zpříjemnit.
Chipsy byly fajn, slané tak akorát, kořeněné k radosti mých chuťových pohárků také. Poslední z křupavých kousků se mi ale u pokladny skoro zasekl v krku: ve frontě jsem sáček vzala do ruky a až tehdy si všimla velkého, leč barevně nevýrazného nápisu: Proteinové chipsy s hmyzí moučkou. Při každém dalším křupnutí jsem před očima viděla zuby, drtící krovky nebohých členovců. Sáček zůstal z větší části netknutý.
Jíst tohle? Nikdy!
Vím to o sobě – pojídání čehokoliv, co má za života více než čtyři nožky nebo se to rádo kroutí v mouce, nebudu vědomě provozovat, dokud mám jiné možnosti. Je mi fuk, jaké PR tento alternativní výživový směr má, ostatně i Margit Slimáková jej označila pouze za výživový pokus. „Co se určitě doposud běžně nejedlo, jsou průmyslově zpracované produkty s hmyzem tak, jak se v posledních letech nabízejí v EU. Jde tedy o určitý pokus a ve výživě jen málokdy můžeme po takto krátké době sledovat souvislosti. Proto je téměř nemožné seriózně tvrdit, jaký ten vliv dlouhodobě bude, a za mě je na místě opatrnost,“ řekla pro Flowee.
Reklama
Vzápětí jsem si ovšem uvědomila, že dokud jsem si toho nápisu nevšimla, chipsy mi chutnaly. A tak jsem do pokusu zapojila kontrolní subjekt – dceru, které jsem chipsy nabídla. Průběh to mělo naprosto stejný jako u mě. A zbytek sáčku letěl do koše. Takže můžeme s chutí jíst úplně všechno, pokud nebudeme vědět, co přesně to je? A můžeme si (jakékoliv) jídlo zprotivit, aniž bychom ho kdy ochutnali?
Placebo v kuchyni
V medicíně je nejen běžnou, ale dokonce legitimní součástí výzkumu. V klinických hodnoceních nových léků jsou využívány takzvané „kontrolní skupiny“, které místo aktivní léčby užívají placebo – látku, která nemá žádný specifický účinek. Kontrolní skupinou udávané zlepšení stavu pak vzniká jen na základě přesvědčení, že dostávají účinnou léčbu.
Studie z října 2024 však zkoumala, jak může očekávání příjemného prožitku nebo bolesti způsobit, že mozek odlišně interpretuje stejnou potravinu. Zúčastnily se jí dvě skupiny „respondentů“ – milovníci pálivých omáček a ti, kteří pikantní pokrmy neměli nijak zvlášť v oblibě.
U všech byla pomocí magnetické rezonance sledována mozková aktivita při ochutnávce vzorků s různou intenzitou pálivosti. Každý vzorek jim byl předložen současně s obrázkem buď šedé, nebo barevné papriky. To jim mělo podprahově naznačit míru pálivosti omáčky, kterou se chystali ochutnat, přestože nikdo k obrázkům paprik nedostal žádnou konkrétní informaci.
Tučná jídla nám obvykle nechutnají kvůli tuku samotnému, většinou je to kvůli struktuře. Kdybychom dokázali vyvinout něco, co by napodobovalo texturu tuku, lidé by si to vychutnali stejně.
Po každé ochutnávce účastníci hodnotili jak pálivost, tak požitek z konzumace omáčky. Když skupina, která pálivé omáčky měla v oblibě, očekávala díky vizuálním podnětům slabě pikantní vzorek, bylo jejich hodnocení stupně pálivosti nižší, než když ochutnali stejnou omáčku s „barevným“ podnětem. Nicméně u skupiny, která pikantní pokrmy v oblibě neměla, se pouze měnila míra odporu k nim bez ohledu na to, zda očekávali omáčku s nízkou nebo vysokou intenzitou. Jinými slovy: subjektivní hodnocení omáčky bylo výsledkem jak skutečné, tak očekávané pálivosti.
Lidem, kterým pálivá omáčka chutnala, také očekávání pálivé omáčky zvýšilo aktivitu v mozkových oblastech spojených s placebovou reakcí, která je také znakem potěšení. Na druhé straně vzorce mozkové aktivity související s bolestí zaznamenaly vzestup ve skupině, které nechutnala. Obě skupiny vnímaly štiplavost kapsaicinu, negativní očekávání však zvýšilo její intenzitu u skupiny s nechutí.
Očekávání vs. realita
Když kousnete do něčeho, co vypadá jako plátek slaniny, nečekáte, že to bude sladké. Pokud je, dost pravděpodobně to odložíte a propříště už si možná nedáte ani opravdovou slaninu.
Studie z roku 2008 nabídla účastníkům „růžovou zmrzlinu“, která ovšem chutnala (a byla) jako mražená lososová pěna. Vypadalo to jako zmrzlina, mělo to texturu zmrzliny a lososovou barvu, která ovšem stejně tak mohla být barvou jahodovo-meruňkové směsi. Těsně předtím, než kornoutek předali účastníkům, to ale vědci nahlas označili buď jako zmrzlinu, nebo jako mraženou lososovou pěnu. Ani zarytí milovníci lososové pěny se však neubránili nechuti a kornoutek odložili, pokud očekávali, že si pochutnají na sladké zmrzlině.
Cukrářka Debbie Goard tvoří sladké dorty, které ale jako sladké dorty vůbec nevypadají...
Očekávání mohou mít na subjektivní prožitky jednoznačně negativní vliv, přesto je ale můžeme využít ve svůj prospěch. Například když se snažíme vpravit do dětí alespoň nějakou zeleninu. Většina z nich ji nesnáší – někdy proto, že nekvalitní zboží z marketu chutná jako něco mezi překližkou a čističem WC, někdy ale čistě proto, že se to od nich „očekává“. „Ve spoustě rodinných komedií a komiksů děti zeleninu nenávidí a plivou a je to prezentováno jako vtipná skutečnost. Děti si to jejich sledováním začnou internalizovat,“ uvedl neurovědec Putu Agus Khorisantono.
Postupné zvyšování obsahu zeleniny v jídle by podle něj mohlo děti přimět k tomu, aby jí jedly více. Když budou jíst zeleninu spolu s jídly, která mají rády, jejich mozek si začne spojovat chutě a textury zeleniny s pozitivními očekáváními. Ve své nové studii také Khorisantono prokázal, že „pokud s podáváním jídla dětem počkáme, až budou mít hlad, podpoříme je v tom, aby si tuto novou kombinaci vůní a chutí oblíbily, nebo ji alespoň považovaly za méně averzivní“.
A co je v tom pro dospělé?
Svá slabá místa bychom mohli využít ve svůj prospěch. Jak? Vysvětlím: Jak jste na tom s novoročními předsevzetími? Konkrétně s těmi „zhubnu“ a „začnu zdravě jíst“? Mnohá z nich mají jak známo jepičí život, během prvních 14 dní to vzdá téměř 90 % lidí. Khorisantono říká: „Tučná jídla nám obvykle nechutnají kvůli tuku samotnému, většinou je to kvůli struktuře. Kdybychom dokázali vyvinout něco, co by napodobovalo texturu tuku, lidé by si to vychutnali stejně.“
No nebyla by to paráda hubnout s pečeným bůčkem?
