Následuj své srdce? Kompasem pro vztahy je mozek, odhalila studie

Určitě jste to už někdy zažili. Potkáte někoho úplně cizího a během pár minut máte pocit, jako byste se znali roky. S jiným člověkem, obvykle to bývá někdo na úřadě, se už rozhodně nikdy vidět nechcete. Proč to tak je? Odpověď zní trochu jako zaříkávadlo – je to neurální synchronie.

Neurální synchronie označuje stav, kdy se mozky dvou nebo více lidí doslova naladí na stejnou frekvenci. V dnešní době je slovo „napojení“ až nadužívané. Všude čteme nebo slyšíme, jak je vzájemné napojení partnerů důležité, jak moc na něm kvalita vztahu závisí. Co to ale znamená?

„Zajímá mě, co způsobuje úspěšnost interakcí, zejména mezi cizími lidmi, kteří by mohli být potenciálními přáteli, protože přátelství a sociální vazby jsou pro pohodu velmi důležité,“ uvedla autorka studie pro web PsyPost, psycholožka Elizabeth Redcayová. Ve studii autoři došli k závěru, že při hluboké konverzaci, společném smíchu nebo sdíleném zážitku se aktivita mozkových vln mezi lidmi synchronizuje. Jinými slovy – naše mozky se začnou chovat jako dokonale sladěná orchestrální symfonie. Čím větší je tato synchronizace, tím silnější je pocit propojení mezi lidmi.

Ve vztazích – ať už partnerských, přátelských nebo pracovních – hraje neurální synchronie klíčovou roli. Když si s někým dobře rozumíte, cítíte se spolu bezpečně a příjemně, je pravděpodobné, že vaše mozky fungují v harmonii. Celkově tedy platí, že tato synchronizace může ovlivnit, jak silně se cítíme spojeni s jinými lidmi, a tím i to, kdo nám připadá sympatický.

Jak se lépe napojit na druhé

U zamilovaných párů byla například naměřena vysoká míra mozkové synchronizace, a to zejména během očního kontaktu. Láska není ani tak propojení duší, ve skutečnosti jde o propojení neuronů.

Význam očního kontaktu je opravdu silný. Znáte tu nepříjemnou situaci, kdy se s někým bavíte, a dotyčný se vám ani jednou nepodívá do očí? Podle výzkumu se naše mozky ladí na stejnou vlnu právě tím, že průběžně navazujeme oční kontakt. Myslí se tím, kdy se druhému díváme do očí střídavě, ne strnulé zírání. V ten moment reagují naše zorničky, které se stahují a roztahují ve stejném rytmu, a mozky se ladí na stejnou vlnu. Napojuje se tak například matka se svým miminkem, když na sebe vzájemně hledí, tak se jejich „duše“ ladí, což v dnešní době narušuje všudypřítomné dívání se do mobilu.

Možná nám někdo připomene kamaráda ze školky, se kterým jsme si rozuměli, nebo naopak autoritativního učitele, jehož přísný pohled v nás dodnes vyvolává úzkost. Tyto vzorce jsou neviditelným filtrem, skrze který nahlížíme na lidi kolem sebe.

Skutečné naslouchání a snaha porozumět druhé osobě je další věcí, která vede k lepší synchronizaci mozkových vln. Když se zaměříme na pocity a myšlenky druhého, naše mozky se ladí na podobné frekvence, což usnadňuje vzájemné porozumění. Empatie je spojována s budováním podpůrných přátelství a užších vztahů. Když se umíme do druhého vcítit a rozumíme jeho pocitům, je vyšší pravděpodobnost, že si budeme rozumět. Ale v úspěšnosti komunikace hraje roli i zmíněná neurální podobnost. Pokud vnímáme a myslíme podobně, cítíme hlubší propojení. Celkově tedy platí, že mozková synchronizace může ovlivnit, jak silně se cítíme spojeni s jinými lidmi, a tím i to, kdo nám připadá sympatický.

Druzí z nás umí dostat to nejlepší i to nejhorší

Zdálo by se, že naše sympatie a antipatie jsou jen otázkou neurální synchronie – že stačí, aby se naše mozky sladily jako dva dobře naladěné nástroje, a hned máme pocit, že si s druhým skvěle rozumíme. Ale realita je mnohem složitější. Když potkáme někoho nového, k němuž hned v prvních vteřinách cítíme zvláštní náklonnost, nebo naopak antipatii, často za tím stojí i hluboce zakořeněné, nevědomé vzorce. Naše vnímání druhých je ovlivněno našimi osobními schématy a stereotypy, které jsme si vytvořili na základě předchozích zkušeností.

„Kéž bychom znali jednoduchou odpověď,“ zamýšlí se pro Flowe nad otázkou, proč nám je někdo sympatický, a jiný ne, psychoterapeutka Eva Labusová. „Krátce řečeno, důvody k zamilovanosti nebo (ne)sympatii skutečně vycházejí z lidského nevědomí,“ vysvětluje.

Mozek totiž není nepopsaná tabule. Od dětství si v sobě neseme zkušenosti, které nás učí, kdo je „bezpečný“, a kdo naopak „podezřelý“. Možná nám někdo připomene kamaráda ze školky, se kterým jsme si rozuměli, nebo naopak autoritativního učitele, jehož přísný pohled v nás dodnes vyvolává úzkost. Tyto vzorce jsou neviditelným filtrem, skrze který nahlížíme na lidi kolem sebe.

„Na vědomé úrovni může člověk sdílet naše hodnoty a myšlenky, které jsou pro nás důležité a které považujeme za správné. Na nevědomé úrovni v něm můžeme vidět odraz svých vlastních neuvědomovaných kvalit, které si třeba nepřipouštíme, a pak nám bude sympatický,“ upřesňuje pro Flowee psychoterapeut a autor podcastu 13 hříchů rodičovství Martin Zikmund. Má se na mysli to, že někteří lidé z nás umí vytáhnout to lepší, o čemž ani netušíme, že to máme. Ale funguje to i opačně. Stíny v nás, které nechceme vidět, spatří světlo světa právě s tím nebo oním člověkem. „Druhý může naopak zrcadlit naše potlačované potřeby nebo pocity a přesvědčení, které pak na něm budeme nenávidět,“ dodává Zikmund. Na druhém nemáme rádi to, co sami před sebou skrýváme, což je ona známá projekce.

Ať už jde o rodinné prostředí, výchovu nebo minulé vztahy, všechno se to prolíná s tím, jak vnímáme druhé. Neurální synchronie je sice mocný nástroj propojení, ale nelze ji oddělit od těchto hlubších vrstev, které formují naše vztahy na podvědomé úrovni.