Snad každý rodič někdy pochybuje o své autoritě a výchovných metodách – manuál na výchovu dětí zkrátka neexistuje. Podlehnout pocitu, že vše, co děláme, děláme špatně, je zvlášť ve vypjatých situacích snadné. O tom, jak najít rovnováhu a zůstat pevní ve své roli, si povídáme s Kateřinou Královou z Nevýchovy.
Kateřina je maminkou malé holčičky, dvojnásobnou macechou dospělých dětí a partnerkou, která si zakládá na citlivosti a empatii. O sobě říká, že je každý den znovu okouzlená dětským viděním a uchopováním světa. A snaží se pomáhat rodičům, aby dokázali propojit svůj milující pohled s tím dětským – nezáludným a otevřeným.
Když máma cítí, že každý den je boj, a má dojem, že v něm selhává, kde by měla začít hledat příčinu? Je to v dětech, v okolnostech, nebo spíš v ní samotné?
Potíž téhle otázky je, že vůbec nevíme, co tahle konkrétní máma s dětmi prožívá, jak k nim přistupuje, jak ony na ni reagují a co se v jejich rodině děje. Právě proto nemám podobné otázky ráda.
Na druhou stranu chápu, že když rodiče cítí, že v rodičovství selhávají, je to bolavá zkušenost. A přirozeně hledají radu, od které by se mohli odpíchnout. Nabízím tedy pár momentů a tipů, které mě k tomu napadají a mohly by být nápomocné.
To by bylo skvělé, můžete je popsat?
První tip: Je to dlouhodobá situace? Nebo aktuální frustrace zabarvila všechno, co s dětmi zažíváte, do černa? Někdy nám po nocích píšou maminky, že je všechno úplně v háji. Nic s dětmi nefunguje a ony jsou vyčerpané. Když se ale vyspí a odpočinou si, najednou to nevidí tak černě.
Kateřina Králová (*1982)
Učitelka, krizová interventka a zakladatelka Nevýchovy, která již 15 let podporuje rodiče na jejich cestě výchovou. Vystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově v Praze a svůj profesní i osobní život zasvětila porozumění dětskému světu.
A víte, já jejich stav vůbec nechci zlehčovat. Rodičovství umí být náročná disciplína, ve které si člověk hrábne až na dno. Jen je dobré si všímat, jestli je mé rozpoložení momentální (byť silná) frustrace, nebo setrvalý stav, ve kterém se topím. Ten už stojí za to začít řešit.
A začít u sebe. Ne že by to znamenalo, že problém je ve vás. Ale pokud ho nejvíc pociťujete vy, dává smysl začít měnit něco právě u sebe.
A ten druhý tip?
Tam si položme otázku: Co se to tu skutečně děje?
Když si večer lehnu do postele a ohlížím se za prožitým dnem, tíží mě pár nepovedených situací? Scéna v obchoďáku, křik kvůli džusu vylitému na sedačku, dohadovačka u domácích úkolů?
Jsou to jen jednotlivé momenty, které sice dokážou naštvat, ale jinak jsme s dětmi plus minus v pohodě? A i když jsem někdy „příšerná matka“, která je „prudí“, stejně jsme spolu rádi?
Myslíte, jestli cítím, že přes všechny těžké chvíle mezi námi a dětmi zůstává spojení? Anebo se od sebe čím dál víc vzdalujeme?
Přesně tak. To je totiž kvalitativně jiná věc. Můžeme v rodičovství zažívat spoustu těžkostí, a přesto uvnitř cítit, že jdeme dobrým směrem, i když je to aktuálně náročné.
Můžeme se třeba pohádat s dospívajícím synem, protože na obou stranách přetekly emoce, a pak si říct: „Promiň.“ Můžeme chytit vztekající se dítě do náručí, odnést ho do auta, když to jinak nejde, a nechat tam vztek odeznít. A v tom všem, i když to neproběhlo ideálně, může být nakonec cítit blízkost. Protože drobná situační „selhání“ k rodičovství patří. Nikdo z nás si život s dětmi přesně nenalinkuje. Když má ale rodič pocit selhání dlouhodobě a život s dětmi je každodenní boj, je čas to řešit.
Můžete uvést i své osobní zkušenosti – jak to vnímáte vy? Víte, co dělat, ale funguje to pak v praxi?
Mám osobní zkušenost, že jakmile člověk propadne pocitu, že ví, co dělat, je to zároveň okamžik, kdy plíživě přichází o všechno, o svou citlivost, o přirozenost a někdy bohužel i o vztah s dítětem.
Dívám se, vnímám, a až pak reaguji. A zatímco se dívám, dávám dítěti tiše najevo: Jsem tu s tebou a hledám nejlepší řešení pro nás oba.
Pokud mám totiž v hlavě soubor pravd a pouček, které bych měla v situaci X uplatnit, nedokážu pak naplno vnímat tu konkrétní situaci, ve které se se svým dítětem ocitám. A hrozí mi, že se s tím človíčkem vedle sebe úplně minu.
Vidím to celé vlastně obráceně. Za jednu z nejdůležitějších věcí v rodičovství považuji schopnost dobře se dívat. Naslouchat tomu, co se přede mnou odehrává, a na to reagovat. Říkám tomu „citlivá připravenost“, což ale také znamená, že nikdy dopředu nevím, co se stane, jak celá situace dopadne a jak tuhle partii se svým dítětem odehraju.
Někdy to ode mě vyžaduje pevnost, jindy laskavost a pochopení. A někdy se v tom jen nehrabat a nechat to být, i takové situace v rodičovství jsou.
Myslíte si, že je pro rodiče těžké dovolit si nebýt dokonalí? A jak se mohou naučit vnímat chyby spíš jako příležitost než jako selhání?
Rodiče na sebe často kladou nesplnitelné nároky, chtějí být bdělí a správní pořád a zapomínají, že jsou taky jenom lidi. Takže i plést se je úplně v pořádku.
Můj základní postoj ale je: Dívám se, vnímám, a až pak reaguji. A zatímco se dívám, dávám dítěti tiše najevo: Jsem tu s tebou a hledám nejlepší řešení pro nás oba.
A ještě jedna důležitá věc: Když se vám nějaká situace nepovede, moc se tím netrapte. V rodičovství je jisté, že vám děti velmi brzy přihrají podobnou, která vám nabídne možnost reparátu.
Co byste poradila mámě, která se denně topí ve frustraci, a má pocit, že se její dítě chová „naschvál“? Jak může změnit pohled na tyto situace?
Děti někdy opravdu dělají věci naschvál. Třeba proto, že se na nás zlobí, nebo prostě nevědí, jak jinak situaci zvládnout. Tak jednoduše udělají to, co vědí, že na nás zabere. To důležité podle mě je si v takové situaci připomenout, že ke svému chování mají vždycky důvod. A to i tehdy, když to z našeho pohledu vypadá, že žádný není.
Vzpomínám si třeba na chlapečka s maminkou, která ho neustále opravovala. Sama si toho nebyla vědoma, ale na každé jeho konání přišlo nějaké nenápadné „ale“. Postupně byl tak otrávený a asi i znejistěný tím, že máma chce vždycky všechno jinak, že prostě začal dělat věci obráceně. Naschvál. Maminka to ale nechápala a považovala ho za vzdorovitého potížistu.
Rodičovství nejde udělat „správně“. Je potřeba v něm postupně růst, zrát, vyvíjet se.
Jestli chcete jednoduchý tip, zkuste tohle:
Až to zase bude vypadat, že dítě bezdůvodně vzdoruje nebo dělá věci naschvál, zkuste si sama sebe představit v jeho situaci. Na chvíli se vžijte do toho, jak asi prožívá celou situaci.
- Jak se asi cítí, když na něj reagujete tak, jak reagujete?
- Jaké to pro něj je?
- A jak byste na jeho místě reagovala vy?
Někdy to může být opravdu silný moment, podívat se na situaci očima svého dítěte. Může vám pomoct pochopit souvislosti i nenápadná dětská zranění, kterých bychom si jinak ani nevšimli.
A možná právě tohle, podívat se na situace i z perspektivy svého dítěte, může být první krok i pro tu frustrovanou mámu. První krůček směrem k porozumění. Dlouhodobou frustraci je ale vždycky dobré vnímat jako signál, že je potřeba zaměřit pozornost i na sebe, neřešit ji jen skrze svůj pohled na děti.
Existuje něco, co byste jako máma ráda věděla dřív, než jste se pustila do hledání „správného“ přístupu k výchově? Něco, co by vám ten boj usnadnilo?
On to v mém případě nebyl boj. Ale úplně na začátku by mi pomohlo přijmout, že nevyhnutelně nasekám moře chyb a že se tomu nejde vyhnout. Že rodičovství nejde udělat „správně“. Je potřeba v něm postupně růst, zrát, vyvíjet se.
A taky bych asi ocenila poznání, které přišlo až s věkem a zkušenostmi, že je mnohdy lepší mlčet, než mít na všechno svůj názor. 😅 Holt, byla jsem mladá. Snad už jsem teď chytřejší.
Jak najít rovnováhu mezi tím, být k dítěti laskavá a respektující, a zároveň neztratit vlastní hranice a autoritu?
Myslím, že to není otázka rovnováhy mezi dvěma póly. Respekt a hranice jsou jeden balíček. Jedno bez druhého není vlastně možné. Když jenom dítě respektuju a nemám v tom hranice, dítě mě brzy roznese na kopytech. Navíc se bude v bezbřehém prostoru bez jakýchkoli hranic cítit spíš ztracené než respektované.
Jak tedy najít rovnováhu mezi laskavostí a nastavováním hranic, aniž bychom se cítili jako tvrdí rodiče?
Když nastavím hranice bez respektu, bude to zase jen ta tvrdá ruka, kterou už nová generace rodičů víceméně odmítla. Z dobrých důvodů.
Máma má být dost dobrá, ne bezchybná.
Takže jde zase jen o to, v každém okamžiku vnímat a zvažovat, být laskaví a současně dávat hranice, kde ucítíme, že je to potřeba. Není na to univerzální návod, který bych vám mohla předat. Ale obecně, když vidíte, že dítě dělá něco, co je přes čáru a v čem se ani vy necítíte dobře, tak neskřípejte zubama a ukažte mu hranici.
Ale i to se dá udělat laskavě, rodič nevolí mezi laskavostí a hranicí, jestli mi rozumíte. Můžete dítěti se vší laskavostí, bez urážek, bez útoku, normálně říct: „Dost! Tohle ti nedovolím.“
Potíž je, že rodiče si představují laskavost jako „udělám všechno, co chceš“. Ale on je to často jen strach převzít vlastní rodičovskou zodpovědnost. Protože ať chcete, nebo ne, rodič je vždycky ten, kdo má konečnou zodpovědnost. Jde jen o to neříkat „NE“ v každé větě, ale citlivě zvažovat.
Poradíte mámám, jak se vyrovnat s tlakem okolí, které často očekává opak? Opět se vracím k té rodičovské (ne)dokonalosti a k tomu, že chceme být bezchybné.
Dokonalá máma je mýtus. Už psychoanalytik Donald Winnicott říkal, že máma má být prostě dost dobrá. Má dítě vnímat, ladit se na něj, reagovat na něj, ne být bezchybná. To dítěti neslouží a navíc to ani není možné.
A tlaky okolí? Ty mohou být peklo, znám to. Ale je to otázka postupného rodičovského zrání a naší osobní dospělosti, abychom jim tolik nepodléhali.
Rodičovství je reklama na chyby a selhání. Nejde je nedělat. Takže jestli po sobě vy nebo vaše okolí chcete dokonalost, je to nebezpečná iluze, která vás bude jen připravovat o energii a znovu i o vztah s dítětem.
Jaké malé změny v každodenní komunikaci s dítětem mohou přinést největší úlevu v každodenních konfliktech?
Možná se v té konfliktní situaci zkusit zastavit a místo toho, abych řešila konflikt nebo s dítětem bojovala, začít naslouchat. My rodiče někdy máme až nutkavou potřebu věci okamžitě vyřešit, nebo aspoň mít poslední slovo. A neuvědomujeme si, že pak proti sobě často stojí dva lidé, malý a velký, kteří oba křičí: „Já, já, já.“ A to je pak těžké se vzájemně uslyšet a dorozumět se.
Místo toho je dobré se v napjaté situaci trochu ztišit a začít se víc zajímat o to, co mi ten druhý říká – slovem i těmi nevyřčenými signály. Co mi tou hádkou moje dítě křičí do obličeje? Co potřebuje, abych slyšela? A k čemu jsem já třeba úplně hluchá?
Mám zkušenost, že když místo řešení nastartuju snahu dozvědět se víc, vždycky se něco nového o tom druhém a o nás dozvím. A zpravidla se celá situace i významně zklidní.
A když už je máma na dně – kde hledat sílu začít znovu, i když má pocit, že už nemá co nabídnout?
Máma má vždycky co nabídnout. Krátký úsměv v těžké situaci. Svoji náruč. Srandu tam, kde to vypadá, že je to strašně vážné. Pošeptání „Mám tě ráda“ v čekárně u doktora. Letmé pohlazení a pohled do očí při nákupu v obchoďáku.
Přijde mi, že my Češi tyhle dětské veřejné scény celkově špatně snášíme. V zahraničí nejsou tak úzkostliví a líp se jim dýchá.
To jsou totiž ve skutečnosti ty důležité věci. Maminky chtějí někdy být bezchybné supermámy, ale ta cesta je v maličkostech. V detailu našeho společného vztahu. A touha po dokonalosti to všechno jenom kazí.
Takže pokud se umíte se svým dítětem upřímně zasmát, pokud umíte plakat vyčerpáním a přesto cítit, jak ho máte ráda, pokud umíte říct: „To nevadí, žes to rozbil, pojď to uklidit společně,“ máte co nabídnout.
K těmhle maličkostem navíc zas tak moc síly nepotřebujeme. Tak jich zkuste udělat o malinko víc a uvidíte, že se věci začnou nenápadně otáčet i tam, kde to vypadá, že je všechno v háji.
Já sama jsem maminkou tří a půlleté dcery, která má snad od dvou let období vzdoru. Čím je starší, tím je to lepší. Ale přesto, co poradíte jako odbornice a pak i jako máma, co dělat, když vám dítě udělá scénu před lidmi – lehne na zem, řve, nejde ho pomalu ani sebrat z té země, všichni se na vás dívají a vy byste se nejraději vypařila? Jak takovou situaci zvládnout s grácií? Máte nějaký konkrétní tip?
Jestli se ptáte mě jako mámy, pokud by to šlo, lehla bych si k ní a viděla bych, co se stane. Ale uznávám, že to není řešení pro každého. :)
Každopádně bych se ale vyprdla na grácii. Reagovala bych, jak v tu chvíli cítím. Není špatně dcerku sebrat a odnést. Stejně jako není špatně si k ní sednout a být tam s ní. Mít pochopení pro její těžkou chvíli. Být laskavá, ale sama v sobě pevná.
Přijde mi, že my Češi tyhle dětské veřejné scény celkově špatně snášíme. V zahraničí nejsou tak úzkostliví a líp se jim dýchá. Dětem, rodičům i přihlížejícím.
Prostě děti se někdy vztekají. Někdy u toho pláčou a někdy kopou nožičkama. A my jsme od toho dospělí, abychom jejich emoce ustáli, podpořili zpoceného rodiče – třeba jenom chápajícím úsměvem – a prostě šli dál.
Pokud se ale v takové situaci přihlížející začnou chovat jako vzteklé děti a pokřikovat na maminku se zmítajícím se dítětem třeba: „Nemůžete si toho spratka uklidnit,“ ničemu nepomáhají. Jen se přidali na stranu vzteku, tzn. na stranu problému, ne na stranu řešení.
Jakou roli podle vás hraje tlak sociálních sítí, kde vidíme dokonalé rodiny a usměvavé děti, a jak se z toho začarovaného kruhu srovnávání vymanit?
Mám zkušenost, že bolest se žije v tichosti a v soukromí. Pozlátko veřejně.
Reklama
Nebo opravdu věříte, že člověk, který něco s dětmi podělá tak, že mu to rve srdce na kousky a připadá si jako idiot, se jde pochlubit na sociální sítě? To asi ne. A myslela jsem, že od Instagramu už nikdo nečeká nic přirozeného, nebo jo?
Takže se nabízí otázka, s čím se v takové situaci vlastně srovnáváme? Podle mě s iluzí. Můžu vás totiž ubezpečit, že opravdovost ve vztahu s dětmi není líbivá a usměvavá. Z upřímnosti nekape cukr na dálku. A k blízkosti se člověk nepropracuje přes věty jako „Věříme si, miláčku“.
Pokud s dětmi žijete blízký, nepovrchní vztah, dozvíte se třeba věci, které vás nemusí těšit. Jako že chodí kouřit za školu, nebo že s kamarády skáčou přes vysoké překážky, ze kterých se vám stahuje hrdlo. Prostě hluboké vztahy nepřipomínají líbivý obrázek z Instagramu. Ale tepou životem a opravdovostí.
Jiná otázka je samozřejmě, proč máme pořád potřebu se s někým srovnávat, což je možná spíš téma do vlastní terapie. Může to být dobrá příležitost potkat se sama se sebou a uvidět třeba líp i na svoje rodičovství.
Má smysl omluvit se dítěti po vypjaté situaci? Nebo tím máma ztrácí autoritu?
Pamatuju si, jak jsme před mnoha lety byli s dětmi na dovolené a strhla se hádka kvůli tomu, kdo zapomněl zamknout pokoj. Děti se obviňovaly navzájem a velmi brzy z toho byla scéna plná útoků a křivd.
Viděno dnešníma očima, ani já jsem tomu tehdy moc nepomohla. A pak mi v jeden okamžik došlo, že jsem nezamkla já. Cítila jsem se jako blbec. I proto, že jsem k celé situaci měla pár moralistických průpovědí, které jsem si mohla odpustit.
Bylo mi trapně, ale řekla jsem si, že se aspoň co nejupřímněji omluvím. Vzpomínám, jak se děti najednou zarazily, ještě s těmi bojovnými výrazy v obličeji. A já čekala, co bude, jestli mi moji důležitost „dají sežrat“.
Jsem přesvědčená, že autoritu, myslím tím tu skutečnou, moudrou a pevnou, nejde omluvou ztratit, jen posílit. Naopak, ztratili bychom ji, kdybychom se za svůj omyl omluvit nedokázali a hráli mrtvého brouka.
Jenže stalo se něco úplně jiného. Desetiletý Janek se najednou začal strašně smát, podíval se na mě s takovým pochopením a povídá: „To je prostě Káča a klíče, ale když ses, Kači, omluvila, tak my se nezlobíme.“ Přitulil se ke mně a všechno bylo ve vteřině zapomenuto.
Takže to znamená, že by se dospělý měl omluvit i ve vypjaté situaci?
Ano, pokud je to na místě. Jsem přesvědčená, že autoritu, myslím tím tu skutečnou, moudrou a pevnou, nejde tímhle ztratit, jen posílit. Naopak, ztratili bychom ji, kdybychom se za svůj omyl omluvit nedokázali a hráli mrtvého brouka.
To, o čem mluvíte, když se takhle ptáte, žádná autorita není. Je to spíš skrytá důležitost a potřeba nedotknutelnosti. O tu ať my rodiče klidně přijdeme. Ta je totiž ve vztahu překážka, ne kvalita.
A na závěr – kdybyste mohla každé mámě, která se cítí vyčerpaná a bezradná, říct jednu větu, co by to bylo?
Milá mámo, tam na druhé straně, už jenom to, že tu čteš a jsi ochotná vidět svoje selhání a bolístky, není málo. Tak jestli můžeš, nebuď na sebe tak přísná. A zkus sama sobě dát aspoň někdy tu stejnou laskavost a něhu, kterou bys chtěla pro svoje děti. Třeba se pak uleví tobě i jim.
Není to jedna věta, tak snad mi to na závěr odpustíte.
