Své o tom ví Markéta Křížková: syndrom vyhoření podlomil její zdraví, prověřil vztahy, ale na druhou stranu jí dal nový životní směr. Markéta poskytla Flowee exkluzivní rozhovor a poprvé se svým příběhem vystoupila veřejně.
Léta pracovala jako zdravotní sestřička na novorozenecké JIP. Za jejím zhroucením stálo jednak fyzicky náročné zaměstnání, ale také pocity bezmoci, kdy viděla neochotu cokoliv změnit, nepochopení systému, a v neposlední řadě také šikana na pracovišti.
„Po roce práce v nemocnici se mi z ničeho nic na lymfatických uzlinách objevily velké cysty. Musela jsem na operaci, a tak teď můj krk zdobí patnácticentimetrová jizva, která mi připomíná první alarm, že je něco v nepořádku. Ale tohle si uvědomuji až zpětně. Vůbec jsem si to tehdy se syndromem vyhoření nespojila. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem při 172 cm výšky vážila 48 kg a spala dvě hodiny denně velmi nekvalitním spánkem. Vše se vyhrotilo, když jsem se jednoho dne chystala na noční službu. Vystoupila jsem ze sprchy, podlomila se mi kolena a já spadla na zem. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Dívala jsem se na své ruce, jako by nebyly moje, a přišlo mi, jako bych byla součástí nějakého filmu. Věděla jsem, že je něco špatně. Hodně špatně. Nedokázala jsem vstát. Jediné, co mi vyběhlo v hlavě, že musím zavolat do práce, že nepřijdu na noční. To, že se přede mnou právě otevřelo třináctileté peklo, jsem v té chvíli vůbec netušila,“ vzpomíná Markéta.
Reklama
Dnes je z nejhoršího venku. Odešla z nemocnice, založila Školu relaxace®, je autorkou metody Doteková terapie®, své zkušenosti uplatňuje coby odborná novinářka a přináší lidem informace, které jim mohou pomoci.
Můžete zavzpomínat na první moment, kdy jste cítila, že je něco špatně?
Přiznám se. Vracet se k těmto vzpomínkám pro mě není vůbec jednoduché. Je to vlastně poprvé, kdy tyto informace dám do oběhu mezi širokou veřejnost. Asi čtvrtý rok, co jsem pracovala v nemocnici, jsem cítila, že potřebuji změnu. To bylo všechno. Tenkrát jsem z nemocnice odešla a odjela jako au-pair do Anglie. Za rok jsem se do nemocnice vrátila. A bylo to, jako kdybych nikdy neodešla. Naběhla jsem zpátky do stejného „patologického“ režimu.
Máte na mysli toxické prostředí, náročný směnný provoz? Jak se to na vás podepisovalo?
Směnný provoz se vždy projeví na vašem zdraví. Měla jsem poruchy spánku, pak jsem několik měsíců měla vleklé záněty žaludku. Hodiny jsem zvracela, nedokázala jsem v sobě udržet jídlo, jedla jsem jenom zakysanou smetanu a zmrzlinu. Prošla jsem si i vyšetřeními žaludku, kdy mi bylo řečeno, že musím přibrat na váze a také pravidelně v klidu jíst, ale obě tyto varianty byly v té době sci-fi. Najíst se při dvanáctihodinové službě, když bylo plné oddělení a mnoho dětí v kritických stavech, nešlo. Obědvali jsme třeba v šest hodin večer, až jsme předali službu.
Potíže se jistě stupňovaly...
Poslední rok práce v nemocnici se mi častěji stávalo, že jsem do práce zaspala. Pak si ještě vzpomínám, že už jsem byla tak unavená, že jsem přestávala komunikovat. Dokonce jsem si koupila i zubní kartáček na baterky, protože i vyčištění zubů mi dělalo problém. Měla jsem několik záchvatů tachykardií. Můj srdeční tep byl dvakrát tak rychlejší, než je běžné, a to mi způsobovalo obrovské problémy. Jediné, co mi při těch záchvatech pomohlo, bylo, že jsem bosýma nohama stála na ledové betonové podlaze balkónu a snažila se vdechováním ledového vzduchu uklidnit, aby mi srdce neběželo jako o závod. Dnes už vím, problémy se srdcem jsem měla, protože jsem prakticky nespala. V tom období se mi také zhoršila funkce štítné žlázy.
Kdy jste se cítila nejhůře?
Asi nejhorší to bylo, když se mé tělo úplně vzepřelo, páteř jsem měla v takovém přepětí, že každý pohyb mi způsoboval obrovskou bolest, a já kvůli tomu přestávala chodit. Odmítala jsem si vzít analgetika, protože jsem věděla, že tyto reakce jsou odpovědí na to, co prožívám, a potřebuji si to zpracovat.
Pracovat v nemocnici už nemohu. Paměťová stopa mého těla v tomto směru je hluboká a plná bolesti, takže i na jakoukoliv návštěvu nemocnice se psychicky připravuji různými relaxačními technikami, aby se mé tělo nebránilo.
Když jsem si uvědomila, že nezvládám číst text. Jako milovnice knih a českého jazyka to pro mě byla jedna z největších bolestí. Když jsem si myslela, že už nemůže být hůř, protože jsem na dně, a to dno se ještě prolomilo, dvakrát.
Říkáte, že syndrom vyhoření u vás trval třináct let. Je to vůbec možné?
Je to možné. Jak dlouho si „ubližujete“, necháte se citově vydírat, pracovně vykořisťovat, tak dlouho pak trvá regenerace. To je dlouhodobý proces, který ničím neurychlíte. To není z mé hlavy, ale díky své zkušenosti dávám za pravdu jednomu psychologovi, který léčbu nebo lépe řečeno komplexní terapii syndromu vyhoření takto popsal.
Kdo vám byl největší oporou?
Pokud čekáte, že všichni okolo mě, rodina a přátelé projevovali empatii a byli mi oporou, to není můj příběh. O syndromu vyhoření někdo někde slyšel, ale vůbec netušili, čím si procházím, jaké jsou projevy syndromu vyhoření, jak mi pomoci. Bylo to extrémně náročné období, kdy vznikalo mnoho vztahových konfliktů, když jsem nebyla schopná jim vysvětlit, že třeba vůbec nezvládám číst text, natož se učit něco nového. Dnes už je to jiné. I mé okolí má více zkušeností, více povědomí. Ale v těch prvních letech jsem na to všechno zůstala úplně sama.
Co vám tedy nejvíc pomohlo?
Celý proces regenerace je sinusoida. Když jste dole, snažíte se dostat se nahoru. Zpracujete si jedno téma, jednu bolest a vzápětí se u vás projeví další věc, která vás srazí dolů. Před několika lety jsem se dostala k šestistěnu Maxe Kašparů. Je to nástroj, stavební kámen pro každého z nás. Pokud si upřímně a pravdivě odpovíte na základní otázky, uvidíte cestu k řešení a pak už je to o vaší vytrvalosti a houževnatosti. Šestistěn Maxe Kašparů by se měl povinně vyučovat už na základních školách. Prošla jsem různými formami terapií. Dokonce i experimentální terapií. Z té jsem si odnesla jedno poznání, že pravidelný autogenní trénink je účinný i po letech, kdy jej nepraktikujete. A je tu ještě audio-vizuální relaxační systém, který byl původně vyvinutý pro kosmonauty z NASA. V těchto terapiích dnes pokračuji v rámci prevence a využívám je jako podpůrný proces regenerace celého těla i mysli.
Pomohla vám také dotyková terapie, kterou jste vybudovala?
Ano, doteková terapie mi pomohla. Byla to věc, která mi chyběla při ošetřování předčasně narozených dětí. V době mých začátku v nemocnici, na novorozenecké JIPce jsme se těchto malinkých dětí nesměli moc dotýkat. Děti se minimálně polohovaly. Po deseti letech, kdy jsem odcházela, se to změnilo. Naučili jsme se s dětmi pracovat jinak. Uměli jsme je polohovat, koupat ve vaničkách, i když potřebovaly dechovou podporu, ale stále mi tam ještě něco chybělo. Byla tam propast mezi navázáním citového pouta dítěte s rodičem nebo s námi, ošetřovateli.
Se svou bolestí jsem se naučila žít...
A právě tato mezera mi pomohla se vždy znovu nadechnout, zvednout, protože moje práce v tomto směru nebyla dokončena. Byl to můj hnací motor, vydržet a vytrvat útrapy spojené se syndromem vyhoření. Základní vývoj dotekové terapie trval něco přes pět let. Pak vznikla knížka, která vyšla pod názvem Baby motýlí masáže. Do toho začaly přicházet nové impulsy z terénu. Dnes je Doteková terapie® ucelená metodika, která se ale stále vyvíjí. Pomáhá jak předčasně narozeným dětem, tak dětem zdravým, malým i školáčkům, adolescentům, dospělým a doprovází lidi i v paliativní péči.
Je syndrom vyhoření skutečně za vámi?
Ne. Není. Jsou věci, které ani čas nezahojil, a já tuto skutečnost musela přijmout. Naučila jsem se s touto bolestí žít.
Jak jste na tom dnes?
Poruchy spánku jsou u mě už jenom nárazové, což je vždy spojeno s nějakou kritickou nebo náročnou životní situací, a v tomto směru je to přirozené. Pracovat v nemocnici už nemohu. Paměťová stopa mého těla v tomto směru je hluboká a plná bolesti, takže i na jakoukoliv návštěvu nemocnice se psychicky připravuji různými relaxačními technikami, aby se mé tělo nebránilo. Možná je tady potřeba říct čtenářům, že moje tělo se vzpírá tak, že mi začnou trnout ruce, do nohou dostávám křeče a celé tělo je v obrovském napětí. Bohužel se to netýká jenom nemocnice, kde jsem pracovala, ale prakticky všech nemocnic. I v zahraničí.
Může se to někdy opakovat?
Ano, může. Mám za sebou zkušenost. Dlouhodobou. Pokud nezachytím prvotní signály, že mé tělo, má mysl i duše potřebují odpočinek, bude zle. Prakticky ty moje prvotní signály, které jsem si při zpětných sebereflexích dala dohromady, jsou: Jako první přestanu vnímat chuť jídla. Slané, sladké, hořké, kyselé – přestanu je cítit. Jídlo pro mě nemá žádnou chuť. Když toto v rychlosti životních událostí nezaznamenám, přijde další stupeň. Bolest v levém koleni. Ta už bývá intenzivnější a na začátku mě vždy v koleni bolestivě píchne. A to už většinou zaznamenám. Sednu si, uvařím si dobrý čaj, vezmu tužku a papír a zmapuji si, kde jsem „přestřelila“. V této fázi mi stačí několik dnů na regeneraci a srovnání těla i mysli do rovnováhy. Pokud mě ani koleno nezastaví, přichází poruchy spánku, a to už je znovu cesta do pekla. Musím vypnout tak na tři týdny. Zvolnit většinou pracovní tempo. Lépe si zorganizovat čas a cíleně si ordinovat přestávky a odpočinek. Chodit na pravidelné procházky. Vařit si kvalitní jídlo.
Co byste vzkázala ostatním?
Dávejte na sebe pozor! Nastavte si zdravé hranice jak v pracovním, tak v osobním životě. Od toho se všechno odvíjí. Najděte sami sebe a svou sebehodnotu. Stanovte si životní priority. I když je to pouze pět vět, jsou to velmi náročné úkoly. Nezvládnete je za den. Je to delší proces, ale pokud si tyto věci zmapujete, bude vám dobře. A to vám ze srdce upřímně přeji.
foto: se svolením Markéty Křížkové, zdroj: Autorský článek
