Existuje spousta takových rodin. Bohužel ani ta naše není výjimkou. Kdybych tvořila rodokmen, potřebovala bych poměrně velkou čtvrtku: z matčiny strany tři sourozenci, z otcovy také. K tomu babičky, dědečkové a další příbuzní, kteří se někde vyskytují, mají občanské průkazy, platí zdravotní pojištění a pravděpodobně si občas zajdou nakoupit. Jen v našem životě se nevyskytují. Možná už někteří ani nežijí.
Na rodinnou oslavu bychom podle počtu příbuzných mohli pronajmout salonek. Ve skutečnosti by nám stačil stůl pro tři. A ještě bychom ušetřili za židle.
Mami, oni nás nemají rádi?
Jisté výhody to má. Nikdo se neptá, proč dítě nemá čepici. Nikdo nekomentuje, jestli jsem nepřibrala. Nemusíme vymýšlet vánoční dárky pro příbuzné, kteří už několik let nevědí, kolik je jejich synovci. A rodinná setkání se dají organizovat se stejnou náročností jako objednávka pizzy.
Dokud se ovšem dítě nezačne ptát, kolik má vlastně babiček, kde jsou, kdo jsou jeho bratranci. Na tyhle otázky Google Maps nestačí. Jednu by možná našly. Druhou také. Jenže dítě se neptá na zeměpis. Ptá se, proč s ním nejsou. Proč jiným dětem babičky pečou buchty, jezdí s nimi na výlety a vyzvedávají je ze školy, zatímco ty jeho existují převážně v rodinné genealogii.
Odcizení nemusí znamenat dramatické zpřetrhání kontaktů. Někdy se příbuzní sporadicky vídají nebo si posílají vánoční přání, ale skutečná blízkost mezi nimi neexistuje.
A v tu chvíli člověku dojde, že může být sebevzdělanější, sečtělejší a zkušenější, ale na některé dětské otázky žádná dospělá kvalifikace nestačí. Protože jak osmiletému dítěti vysvětlíte, že existují lidé, kteří by ho podle všech společenských očekávání měli mít rádi, ale nemají potřebu ho poznat, nebo už nemohou? A co když si jednou položí mnohem horší otázku: Co je se mnou špatně, že o mě nestojí?
Nejhorší nejsou rodinné hádky
Rodinné konflikty jsou alespoň nějaká činnost. Lidé se hádají, píšou si rozhořčené zprávy, blokují si telefonní čísla, pomlouvají se na oslavách a občas si demonstrativně nepopřejí k narozeninám. Je v tom energie, byť investovaná způsobem, který by dokázal vyčerpat i menší jadernou elektrárnu.
Jenže některé rodiny se ani nehádají. Prostě nefungují. Neexistuje společná skupina na WhatsAppu, pravidelné nedělní obědy ani telefonáty, které člověk zvedá s lehkým odporem, protože už předem ví, že se bude řešit sousedčina operace kyčle. Až člověka někdy napadne, že by si tu kyčel vlastně docela rád poslechl.
Psychologové pro podobné situace používají pojem family estrangement, tedy rodinné odcizení. Vývojová psycholožka Lucy Blake v rozhovoru vysvětluje, že odcizení nemusí znamenat dramatické zpřetrhání kontaktů. Někdy se příbuzní nadále sporadicky vídají nebo si posílají vánoční přání, ale skutečná blízkost mezi nimi neexistuje. Docela mě uklidňuje, že na naši rodinnou specialitu existuje odborný termín. Alespoň v něčem jsme světoví.
Jenže odcizení je zvláštní druh ztráty. Při úmrtí člověk ví, proč někdo chybí. Může truchlit, vzpomínat, vyprávět dítěti, jaká babička byla. Při rodinném nezájmu dotyčný dál žije, má telefon, auto, internet i volné víkendy. Jen z nějakého důvodu nemá čas právě na vás.
Někdy může dítě pronásledovat představa, že kdyby bylo hezčí, šikovnější nebo zajímavější, příbuzní by o něj přece museli stát.
Socioložka Ashley Barnwell upozorňuje na jednu přehlíženou okolnost: společnost stále očekává, že rodinné vztahy máme udržovat téměř za každou cenu. Lidé, kterým se to nedaří nebo kteří kontakt s příbuznými přerušili, proto často zažívají stud a tlak okolí. Stačí ostatně přijít do společnosti, kde se rozjede soutěž o nejlepší babičku. Člověk poslouchá a zvažuje, jestli by nebylo společensky přijatelnější tvrdit, že naše babička pracuje pro tajnou službu. Aspoň by existovalo vysvětlení, proč se nikdy neukáže. Mimochodem, podobné historky nejsou jen nepříjemné pro rodiče. Děti je slyší také. A postupně zjišťují, že existuje něco, co ostatní mají, a ony nikoliv.
Jak se dítěti vysvětluje, že někdo nemá zájem?
Představme si dvě děti. Prvnímu babička opakovaně slibuje návštěvu. V sobotu přijede, půjdou do zoo, možná spolu upečou koláč. Dítě odpočítává dny, v pátek si připraví batůžek a v sobotu čeká u okna. Jenže babička nepřijede. Má jiné plány. Podruhé je nemocná. Potřetí se jí to nehodí. Počtvrté už dítě batůžek nechystá.
Druhé dítě podobnou zkušenost vůbec nemá. Babičku prakticky nezná. Nikdy mu nic neslíbila, protože se vlastně ani nepotkávají. V rodinném albu je několik fotografií.
Které z těchto dětí je na tom lépe?
V prvním případě přichází zklamání opakovaně. Ve druhém dítě přichází o možnost vztah vůbec zažít. A někdy ho může pronásledovat představa, že kdyby bylo hezčí, šikovnější nebo zajímavější, příbuzní by o něj přece museli stát. Právě tady by měli dospělí zbystřit. Děti totiž nemají naše zkušenosti ani schopnost zasadit rodinné vztahy do širších souvislostí. Netuší, co se stalo před dvaceti lety. Nevědí, proč se někdo urazil, kdo komu nevrátil peníze nebo který sourozenec se celý život cítil ukřivděný.
Slibovat dítěti lásku někoho jiného je trochu jako ručit za hypotéku člověku, kterého skoro neznáte.
A upřímně, proč by to měly vědět? Možná máme tisíc důvodů, proč se s určitými příbuznými nestýkat. Některé oprávněné, jiné diskutabilní. Ale dítě nemá být porotcem rodinného soudu, jehož první jednání proběhlo ještě před jeho narozením.
Odborníci doporučují mluvit s dětmi o rodinném odcizení pravdivě, ale přiměřeně jejich věku. Nemá smysl je zahlcovat detaily konfliktů, ale zároveň potřebují vědět, že za nefungující vztahy dospělých nenesou odpovědnost. Jenomže mezi odbornou radou a skutečným rozhovorem u kuchyňského stolu bývá značný rozdíl.
„S některými lidmi z naší rodiny si nejsme blízcí. Mrzí mě to. Někdy se dospělí nedokážou domluvit a někdy prostě nedělají pro vztahy tolik, kolik by mohli. Ale s tebou to nemá nic společného,“ opakuji se. Slibovat dítěti lásku někoho jiného je trochu jako ručit za hypotéku člověku, kterého skoro neznáte. Dobře to myslíte, ale následky mohou být nepříjemné.
Dítě není psycholog, kterého jsme si pořídili porodem
V nefunkčních rodinách velmi snadno vzniká mezigenerační dědictví, o které nikdo nestojí. My dospělí si neseme křivdy ze svého dětství. Víme, kdo nás zklamal, komu jsme nemohli důvěřovat, od koho jsme se nikdy nedočkali omluvy. A když se nám narodí dítě, máme někdy pokušení mu všechno vysvětlit.
Jenže dítě z takových rozhovorů může odcházet s úplně jiným ponaučením: že lidem se nedá věřit, rodinné vztahy jsou nebezpečné a každý blízký člověk vás nakonec zklame.
Děti nemají být prostředníky dospělých konfliktů ani náhradními partnery či zachránci rodičů. Dítě zkrátka není kamarádka, které si můžeme při třetí skleničce vína postěžovat, jak příšerná je naše matka. A není ani spojka, kterou pošleme vyjednávat s příbuznými, protože na jeho roztomilý hlas snad konečně zareagují.
Děti z početných, soudržných rodin mají některé vztahy automaticky k dispozici. My musíme další příležitosti vytvářet vědomě.
Možná máme právo být naštvaní, máme právo být zklamaní a dokonce máme právo některé vztahy ukončit, pokud nám ubližují. Ale měli bychom svému dítěti ponechat možnost vytvořit si na jednotlivé lidi vlastní názor, pokud je kontakt s nimi bezpečný.
V opačném případě bychom mu totiž předali nejen příbuzné, které nezná, ale také nenávist k lidem, s nimiž nikdy nemělo příležitost promluvit.
A to už je poměrně těžký rodinný balíček do začátku života.
Co když si dítě jednou bude myslet, že takhle vztahy fungují?
Přiznám se, že tahle otázka mě děsí možná nejvíc. Co když se dítě, které vyrůstá v rodině bez kontaktů, naučí, že vztahy se prostě neudržují, příbuzným se nevolá, o druhé lidi se nikdo aktivně nezajímá a když se někdo vzdálí, nechá se odejít?
Samozřejmě, děti se neučí vztahům výhradně od prarodičů nebo tet. Sledují hlavně to, co vidí doma. Jak se k sobě chováme, zda dokážeme uznat chybu, omluvit se, zavolat někomu jen proto, že nás zajímá, jak se má. Můžeme tedy mít naprosto příšernou širší rodinu a přesto dítě naučit, že vztahy stojí za péči. A možná se právě v takových rodinách musíme snažit o něco víc. Protože děti z početných, soudržných rodin mají některé vztahy automaticky k dispozici. My musíme další příležitosti vytvářet vědomě. Zvát kamarády, udržovat přátelství, neztrácet lidi jen proto, že jsme se půl roku neviděli. Dovolit dítěti navázat blízký vztah s dospělými, kterým důvěřujeme, a hlavně mu ukazovat, že ne každý konflikt musí skončit doživotním mlčením.
Přitom ale není nutné učit dítě, že musí snášet úplně všechno, jen aby si někoho udrželo. Mezi péčí o vztah a tolerováním ubližování je rozdíl, který by mělo poznat co nejdříve.
Rodinu si někdy musíme postavit z úplně jiného materiálu
Na celé věci je přece jen něco povzbudivého. V únoru 2026 vyšla studie socioložky Rin Reczek o tom, jak lidé po odcizení od biologických příbuzných přetvářejí představu rodiny. Výsledky ukazují, že lidé někdy nacházejí pocit rodinného zázemí mimo příbuzenstvo, u přátel, sousedů, kolegů nebo starších lidí, kteří pro ně začnou představovat důležitou oporu.
Až bude jednou potřebovat pomoc, obejmout nebo prostě někomu zavolat, bude mnohem důležitější ten druhý papír.
A tahle myšlenka je super. Babičkou v citovém smyslu nemusí být jen žena, s níž má dítě společnou čtvrtinu genetické informace. Může jí být sousedka, která mu pravidelně nosí jahody ze zahrady. Mámina kamarádka, která se zajímá o jeho školní úspěchy. Starší člověk, jenž si pamatuje jeho narozeniny a skutečně se těší, až ho zase uvidí.
Dítě ostatně nepotřebuje dokonalé genealogické záznamy. Potřebuje zkušenost, že někam patří, že jsou lidé, kterým na něm záleží, i když zrovna nic nepotřebují. Že když jim zavolá, budou rádi.
To ovšem neznamená, že každému osamělému rodiči stačí pořídit několik náhradních příbuzných a problém je vyřešen. Vztahy se nedají objednat ani urychlit. A dítě může po své skutečné babičce toužit, přestože má kolem sebe jiné laskavé dospělé. Jeho smutek bych nepřehlušovala vysvětlováním, že rodina přece není všechno, protože pro něj to v danou chvíli může být docela hodně.
Dítě jednou dospěje a začne se na naši rodinu dívat vlastníma očima. Možná si některé příbuzné samo vyhledá. Možná se s nimi setká a zjistí, že jsou docela milí. Třeba se dozví jejich verzi rodinné historie, která bude v některých detailech úplně jiná než moje.
Ráda bych tehdy měla čisté svědomí. Ne v tom smyslu, že jsem udělala úplně všechno pro záchranu každého vztahu. To bych se nejspíš musela vzdát zaměstnání a nastoupit na plný úvazek jako rodinný mediátor. Ale chtěla bych vědět, že jsem dítěti nezavřela dveře jen kvůli vlastní uraženosti.

Zároveň bych chtěla, aby pochopilo, že rodinné vztahy nejsou bezpodmínečnou vstupenkou do našeho soukromí. Genetika nikoho neopravňuje k ponižování, manipulaci nebo opakovanému překračování hranic. Možná se jednou podaří některé vztahy obnovit. Možná ne. Mezitím ale musíme žít.
A pokud zase dostane ve škole za úkol nakreslit rodokmen, klidně mu pomůžu vypsat všechny ty tety, strýce, babičky a dědečky. Vysvětlím mu, kdo je kdo, odkud pochází a jaké máme společné předky. Potom bych ale ráda vzala druhý papír a na něj bychom nakreslili lidi, na které se skutečně může spolehnout. Třeba by na tom prvním bylo dvacet jmen a na druhém jen pět. Až bude jednou potřebovat pomoc, obejmout nebo prostě někomu zavolat, bude mnohem důležitější ten druhý papír.
A ze všeho nejvíc doufám, že na něm bude postupně přibývat jmen. Protože našemu dítěti možná nedokážu dát velkou rodinu. Ale rozhodně nechci, aby po nás zdědilo tu naši schopnost žít bez sebe.