Skloubit vrcholový sport a středoškolské vzdělání by rádo dokázalo mnoho českých studentů. Ne vždy se to ale daří, a tak dříve či později dospějí do bodu, kdy musí volit, zda se budou věnovat studiu a případné pracovní praxi, nebo jestli zkusí své štěstí v profesionálním sportu. Před podobnou otázkou stál před lety tehdejší kapitán juniorského týmu hokejové Sparty Robert Sovík. Zvolil si studium na americké univerzitě, kde se mohl souběžně věnovat i hokeji. Dnes, deset let poté, pomáhá Robertova organizace USA Sport & Study českým studentům získat stipendium na amerických univerzitách. Jeho podnikatelská činnost mu vynesla i místo v prestižní kategorii 30 pod 30 časopisu Forbes.
Roberte, byl jste kapitánem juniorského týmu Sparty. Kdy vás napadlo zkusit hokej a studium za mořem?
Odjakživa jsem řešil vedle hokeje i školu, dbal jsem na dobrý prospěch a osobní rozvoj, protože jsem si uvědomoval, že hokej v mém životě nebude napořád. V té době jsem studoval Českou zemědělskou univerzitu v Praze a byl jsem vlastně jediný, kdo mezi tréninky oblékal sako a chodil na zkoušky. Často se ty aktivity křížily a nedostal jsem tolik prostoru soustředit se na oboje najednou. Poprvé jsem o možnosti studia a hokeje v Americe slyšel během letní přípravy před sezonou ve Spartě, kdy mi starší spoluhráč Yorick Treille povídal o tom, co všechno zažil při studiu a hraní hokeje v zámoří. Několik měsíců jsem se připravoval na zkoušky, aby se mi ten náročný proces přesunu povedl, ale nakonec to vyšlo. V té době jsem už ale měl osm startů mezi profesionály, v extralize za Spartu, tím pádem se mi zavřely dveře na prestižní americké hokejové univerzity, odkud pak hráči běžně odcházejí do NHL.
O jakou školu tedy nakonec šlo?
Studoval jsem ekonomii na Hobart and William Smith College v New Yorku. Několik předmětů z ČZU mi uznali, takže místo čtyř let jsem studoval jen tři roky. Akademicky to byla kvalitní škola, která mi otevřela spoustu dalších možností uplatnění. Později jsem získal stáž ve finančním sektoru, pracoval jsem přímo na Manhattanu, pak mi dokonce vytvořili pracovní pozici přímo na míru, což bylo skvělé. A u toho jsem také samozřejmě hrál hokej.
Když dneska vidíte své bývalé spoluhráče, jak se jim hokejově daří, mrzí vás, že vy jste ve sportovní kariéře nepokračoval?
Protože jsem mohl studovat v Americe a prošel tou dobrodružnou cestou plnou zážitků, tak vlastně nelituju. Zůstávám nohama na zemi a uvědomuju si své limity. Naučilo mě to, že životní cesta každého z nás je mnohem větší než jen jeden daný moment na té cestě. Získal jsem skvělé vzdělání, měl jsem možnost pracovat v New Yorku a posledních deset let mám možnost podnikat se skvělými lidmi.
Robert Sovík v dresu hokejové Sparty. (zdroj: se souhlasem Roberta Sovíka)
Hokej ale sleduju. Bývalým spoluhráčům, kterým se dneska daří, to ze srdce přeju. Třeba Míra Forman dlouhodobě patří k oporám Sparty nebo kamarád Daniel Přibyl, ten se dokázal vrátit po rozsáhlém zranění. Samozřejmě hokej pořád hraju, nezanevřel jsem na něj. Hraju ale pro radost a to mi stačí. To, co mi hokejová léta dala, pořád využívám v kariérní oblasti.
Jak vzpomínáte na studium americké univerzity?
Univerzita mi dala především možnost fungovat ve skvělém prostředí, kde jsem měl dost prostoru na hraní hokeje a zároveň mohl studovat. I díky tomu se později zrodila organizace USA Sport & Study. I když jsem si užíval plnohodnotný newyorský život a práci ve financích na Manhattanu, toužil jsem po vlastním projektu. Později jsem se tedy vydal touto cestou a jsem za to rád.
Kde se tedy konkrétně vzala první myšlenka na USA Sport & Study?
Na samotný nápad přišel můj kamarád Petr Boháček, který také studoval za mořem a hrál americký fotbal. Několik měsíců jsme spolu pracovali a nápad rozvíjeli. Nejdřív to byla jen taková volnočasová aktivita, pomoct několika známým naskočit na podobnou cestu, kterou jsme šlapali my dva. Studoval jsem, hrál hokej, hledal pracovní stáž a tenhle projekt byl až jako čtvrtý v pořadí. Jakmile jsme ale myšlenku začali rozvíjet a vyzkoušeli si, že zájem českých studentů tam je, vytvořili jsme z projektu celou organizaci.
Jak je na tom USA Sport & Study teď?
Soustředíme se na studující sportovce a optimalizaci procesu od výběru školy přes přípravu i následný přechod za moře a jejich studium a sport. Jde nám o to, aby takoví lidé učinili ty nejlepší kroky ještě před samotným ucházením se o stipendium. Například práce na angličtině, příprava na testy, ale i na mentální aspekty celého procesu.
Jsou samozřejmě i případy, kdy se propojení školy a sportu podařilo, ale to jsou jen jednotlivci. Aby to mohlo fungovat dlouhodobě, je potřeba systémových změn a ty mohou trvat desítky let.
Přeci jen, budou dlouho za mořem, daleko od rodiny a přátel, v jiném prostředí, v jiné mentalitě a novém kolektivu. A ta práce se studenty probíhá i potom během jejich doby v USA. Nejde nám jen o to, aby zažili čtyři pěkné roky na univerzitě, ale aby ta návratnost investice byla co největší, tedy aby si během toho období otevřeli dveře ke skvělé a úspěšné kariéře, ať už ve sportu nebo v práci.
Jak to funguje na amerických univerzitách z hlediska rozvrhu? Jak je nastavený, aby se student mohl věnovat jak škole, tak sportu?
Rozvrh je většinou uzpůsobený tréninkům, které probíhají přímo v kampusu univerzity, zpravidla tedy není potřeba nikam daleko dojíždět. Jakmile student zná rozpisy svých tréninků, nastaví si ve volných časech vyučovací hodiny tak, aby splnil dané předměty. Tím, že je vše pod jednou hlavičkou, souvisí prospěch studenta se sportovním týmem. Pakliže má špatný prospěch, může se stát, že bude vyřazen z týmu nebo posazen na lavičku.
Jak je to s kvalitou školy a také sportu? Jaké pak mají absolventi možnosti?
Sportovci, kteří mají zároveň dobré známky, mají obrovský potenciál ucházet se o lukrativní pracovní místa. Věřím v to, že právě sport dává skvělou průpravu do pracovního prostředí. Sportovci umí konzistentně rozvíjet svou dovednost, umí komunikovat v týmu, pracovat s tlakem, snášet prohru či kritiku. Důležité je, že s naším programem se českému sportovci oddaluje rozhodnutí vybrat si mezi sportem nebo vzděláním o další čtyři roky, protože v Česku by tuto volbu musel činit nejspíš už během střední školy. Celý tento proces pak přináší i mnohé výhody v následném životě. Absolvent může buď zůstat v Americe a věnovat se profesionálnímu sportu, nebo tam pracovat, nebo se se svými zkušenostmi a univerzitním diplomem vrátit do České republiky, kde má právě díky tomu otevřeno mnoho dveří.
V Česku nejsou pro studenty takové podmínky jako v Americe – aby se mohli věnovat škole a k tomu i plnohodnotně sportovat. Co se podle vás v tomto ohledu musí změnit?
Prvním krokem je vzájemný respekt obou sfér. Je třeba, aby akademické prostředí začalo chápat, že sportovci nejsou jen vymlácené hokejky a kopačky, ale že to mohou být lidé nápomocní společnosti. Naopak sport zase musí respektovat akademické prostředí. Známe příklady skvělých sportovců, kteří studují v Česku vysoké školy, a obě strany na ně tlačí, aby si vybrali jedno nebo druhé. Jsou samozřejmě i případy, kdy se propojení školy a sportu podařilo, ale to jsou jen jednotlivci.
Ocenění mě potěšilo, ale nejdůležitější aspekt vnímám v kontinuálně kvalitně odvedené práci. (zdroj: se souhlasem Roberta Sovíka)
Aby to mohlo fungovat dlouhodobě, je potřeba systémových změn a ty mohou trvat desítky let. Naproti celé věci jde projekt Univerzitní liga ledního hokeje, která je takovou první vlaštovkou. Univerzita si těch nejlepších sportovců všimne a je tam prostor pro další konverzaci.
Kolik studentů už vaší službou prošlo a studuje ve Spojených státech?
Studentů za mořem máme přes sto. Celým procesem jich prošly desítky. Je to ta první vlna, která s námi byla v začátku a teď dostudovala.
Zůstává pak většina absolventů v Americe, nebo se spíše vrací do Česka a využívají amerického diplomu na tuzemském trhu práce?
Pracovní trh v Americe je přehlcený, absolventi mohou zůstat, nebo si vybrat mezikrok a zkusit to v Evropě. Teď se spíše vracejí, ale pár z nich chce v Americe alespoň chvíli zůstat a získat stáže nebo jiné pracovní zkušenosti, které pak uplatní na našem trhu práce a dál tím zvýší svou hodnotu. Snažíme se, aby studenti viděli dál než za ty čtyři roky, tedy aby se už během studia snažili získávat stáže, které později zúročí.
V poslední době se zaměřujete nejen na sportovce, ale i na ostatní talentované mladé lidi, kteří chtějí studovat v zámoří. Jak se vám v této oblasti daří?
Od začátku jsme se soustředili na to, abychom pomohli jednotlivci. Časem nás oslovili i studenti nesportovci, a i když je to trochu jiné prostředí, pořád se jednalo o americké univerzity, takže jsme začali pomáhat s přesunem i jim. Nedávno vznikl přidružený projekt Harpier study, kde se o takové nadané studenty a jejich přechod do Ameriky staráme.
V roce 2019 jste se umístil v prestižním žebříčku Forbes 30 pod 30. Jak jste se dostal do hledáčku Forbesu?
V roce 2016 jsem dělal rozhovor s Pavlem Kalousem ohledně mojí dráhy v New Yorku a zmínil jsem začínající projekt. Možná od té doby měli povědomí, že něco vzniká a něco se začíná dít, ale ta finální selekce vlastně proběhla bez mého vědomí, takže jsem byl příjemně překvapen.
Co pro vás takové ocenění znamená? Vychýlilo nějak vaši profesní dráhu?
Ocenění mě samozřejmě potěšilo, ale zároveň mi nijak zásadně nezměnilo trajektorii, jelikož i když to pochopitelně svou váhu má, nejdůležitější aspekt stále vnímám v kontinuálně kvalitně odvedené práci.
Co budete dělat za 10 let?
Budu stavět na tom, co jsem do té doby vybudoval, a budu stále aktivně pracovat na zajímavých a hodnotných projektech s lidmi, se kterými budu mít zájem pracovat.
Související…
Reklama
foto: se svolením Roberta Sovíka, zdroj: Autorský článek
