V jednom starším rozhovoru pro rádio Wave rozebírala psycholingvistka Anna Marklová zajímavou myšlenku, že jazyk hluboce ovlivňuje naše myšlení a pohled na svět. Vzhledem k tomu, že se ve zmíněném podcastu spíš než toto téma řešilo přechylování, rozhodla jsem se, že s Annou, která nyní žije v Berlíně, tenhle postřeh rozeberu trochu podrobněji. Ovšem bylo to na dálku, takže jsme se dohadovaly po Facebooku a rozhovor nakonec vedly po Skypu. A už to je vlastně jakási součást psycholingvistiky.
Mohla byste nejdřív psycholingvistiku představit? O co v tom oboru jde?
Psycholingvistika studuje, jak může jazyk interagovat s jinými kognitivními procesy, tedy hlavně s myšlením, pamětí, konceptualizací nebo pozorností. Patří sem ale i studium různých vad řeči, osvojování jazyka dítětem nebo to, jak lze jazyk používat v různých terapiích. Dříve jsem pracovala v psycholingvistické laboratoři Technické univerzity v Dortmundu u paní profesorky Barbary Mertins. A jako tým jsme se zabývali především tím, jak jazyk ovlivňuje naše vnímání světa.
Říká se, že kolik řečí umíme, tolikrát jsme člověkem. Ovlivňuje tedy jazyk i naši osobnost?
Takto radikální a obecná prohlášení říkat nemůžeme. Lingvista Benjamin Lee Whorf byl právě jeden z těch, kteří začali s teorií, že nám jazyky dávají filtr a určují, jak se na svět díváme. Za tento radikální postoj byl však velmi kritizovaný a od jeho myšlenek se postupně upustilo. Pak to nahradil trochu jiný radikální proud, podle kterého žádné rozdíly ve vnímání světa u různých jazyků nejsou.
Teď jste narazila na jeden z největších lingvistických hoaxů, který se naším oborem táhne už asi šedesát let. To, že Eskymáci mají více výrazů pro sníh, je opravdu jen mýtus...
No a nyní je stav asi takový, že lingvisté, kteří pracují s jazykovou relativitou, vliv jazyka předpokládají a ptají se na to, v jakých případech a do jaké míry se tento vliv projevuje. Pak někdy opravdu i zjistíme, že když začneme mluvit dalším jazykem, tak začneme i trochu jinak přemýšlet. Zároveň to ale samozřejmě souvisí s tím, jak dlouho a jak dobře danou řeč ovládáme.
Může nám tedy používání cizího jazyka pomoci rozvíjet naši inteligenci?
Psycholožka Ellen Bialystok, která je ve výzkumu bilingvismu velmi známá, přišla v jedné studii na to, že lidé, kteří se během života stali bilingvními, skutečně prokazují v testech vyšší IQ než srovnatelná skupina lidí, která druhý jazyk nenabyla.
Mohla byste uvést nějaké významné příklady, kdy jazyk skutečně naše vnímání světa ovlivňuje?
Princip je takový, že když máme v gramatické struktuře jazyka něco ustálené, víc si toho všímáme. Například v turečtině je důležité při popisu události zmínit, zda jste byla jejím svědkem, nebo jste ji zažila zprostředkovaně. Díky tomu si potom tohoto rozdílu víc všímáte, i když zrovna nemluvíte.
Jazyky se také liší v tom, zda přímo ve slovese zdůrazňují způsob nebo část cesty pohybu. Pokud patří do té první kategorie jako například čeština, právě toho způsobu pohybu si mluvčí všímá víc, než když má podle gramatiky toto vyjádření někde na okraji. Například v češtině řekneme, že se jablko kutálí po stole. Způsob pohybu je přímo zahrnut ve slovese a místo pohybu „na stole“ je až druhotné, ale jiné jazyky to mají opačně, proto pak i kladou větší důraz na lokaci a prostředí než na ten způsob.
Existují jazyky, které lépe popisují realitu než jiné, je tam méně různých možností výkladu a díky tomu třeba mezi lidmi dochází v menší míře k nedorozumění?
To je určitě zajímavé a možná na to výzkumy existují, ale pokud ano, tak o nich nevím. Každopádně všechny jazyky, pokud jim neklademe žádné překážky, se vyvíjí k funkčnímu komunikačnímu kódu. To znamená, že se v nich dlouho neudrží významová homonymie, která by porozumění nějak hodně bránila. To vždycky jazyk nějak vyřeší, protože uživatelé si toho všimnou a začnou používat jiné způsoby, jak se vyjádřit.
Někde jsem četla, že Eskymáci mají hned několik výrazů pro sníh a dokážou mezi těmito typy fyzicky rozlišovat. Zato lidé mluvící anglicky to nedokážou, protože to ani ve své řeči neodlišují…
Teď jste narazila na jeden z největších lingvistických hoaxů, který se naším oborem táhne už asi šedesát let. To, že Eskymáci mají více výrazů pro sníh, je opravdu jen mýtus...
A výzkumy s barvami? Když určitým národům ukázali barevné spektrum, pro které měly pojmenování, bylo pro ně jednodušší i ty barvy od sebe odlišit na rozdíl od národů, které je od sebe jazykově nerozlišovaly.
Na těchto pokusech je hodně vidět, jak lingvisté hlavně v minulosti často koukali na ostatní jazyky pohledem angličtiny. V češtině i angličtině existuje kategorie „barva“, která je pro nás důležitá, takže předpokládáme, že to je fundamentální záležitost i pro všechny ostatní jazyky. Nějakým lidem ukážeme barevné žetonky a řekneme jim, ať popíšou, jak vypadají. A oni třeba vůbec nechápou, co po nich chceme. Pak to tedy nějak popíšou a výzkumníci si z toho odvodí, že mají na mysli kategorii „barva“, jak my ji známe.
Anna Marklová (1992)
Narodila se v Kolíně, kde vystudovala osmileté gymnázium. Bakalářské studium absolvovala na Pedagogické fakultě v Olomouci, odkud pak ale odešla na Filozofickou fakultu v Praze studovat magisterský program Český jazyk a literatura. Během magisterských studií se jí do cesty dostala i psycholingvistika, která si ji zcela získala. Vystudovala PhD program pod vedením profesorky Barbary Mertins na Technické univerzitě v Dortmundu. Nyní působí jako výzkumný asistent na univerzitě v Berlíně.
Jenže pokud máte v jazyce výrazy pro popis vzhledu, ještě to neznamená, že je to stejná sémantická skupina jako barva, jak ji známe my. Pro mnoho jazyků není charakteristika odstínu tak důležitá, místo toho se spíš zaměřují třeba na lesk, či zda je to mokré nebo suché a podobně. A podle toho objekty popisují. S těmito závěry je tedy nutné zacházet opatrně. Každopádně vím o jednom výzkumu na ruštině, která má pro naši modrou dvě základní barvy, tedy světle a tmavě modrou. V něm bylo skutečně zjištěno, že ruští mluvčí umí rychleji rozeznat tyto dva odstíny, protože je mají v jazyce identifikované jako základní. Takže tam vliv pozorovaný byl.
Podle některých odborníků na lidskou psychiku se nám negativní události v životě v hlavě „zapisují“ jako určité formulace, například: „Jsem neschopný“ a podobně. Zajímalo by mě, jestli na člověka, který je dlouho v cizině a zcela „přepne“ na jiný jazyk, mohou tyto vzorce, které si nese třeba z dětství, působit méně.
Nejsem si jistá. Ale existuje takzvaná synestézie, tedy míšení vjemů, které se velmi často děje v jazyce. Například si čísla nebo písmena spojujete s nějakou barvou. Vyskytuje se to asi u čtyř nebo pěti procent populace. Takže pokud člověk může mít s určitými slovy nebo větami spojené tyto asociace, například barev, proč by to tak nemohlo fungovat i s emocemi? Pak by je i „přepnutí“ do jiného jazyka mohlo změnit. Ale to je otázka spíš na psychologa.
Jak vlastně „přepnutí“ do jiné řeči v hlavě funguje?
To záleží na tom, v jaké míře a jak dobře jím mluvíte. Ale pokud byste si představila člověka, který je dokonale bilingvní, tedy opravdu už dlouhou dobu používá dva jazyky, nefunguje to tak, že by mezi nimi „přepínal“. Obě řeči jsou spíš v neustálém konfliktu, což nám právě vytváří ten úžasný trénink mozku, který se neustále musí rozhodovat, jaký jazykový kód má použít. Takže jeden jazyk zcela „vypnout“ tím, že začnete mluvit druhým, nelze. Pokud je však ten lokální kontext dlouhodobý, vliv druhého jazyka může slábnout.
Filozof Ludwig Wittgenstein řekl, že „limity našeho jazyka jsou i limitem našeho světa“. Platí to tedy podle vás?
Řekla bych, že spíš ano. Všeobecně jsou pro nás koncepty, které v jazyce máme, opravdu velmi důležité.
Reklama
foto: Se svolením Anny Marklové, zdroj: Autorský článek
