Jak se máte na rodičovské? Mnoho matek držíme v poutech, říká autorka knihy Máma má práci

Téma skloubení práce s mateřstvím trápilo novinářku Šárku Seydler Kabátovou už od dospívání, nakonec si ho zažila přímo v praxi. A zjevně vše zvládla dobře. Svou novou knihu Máma má práci, která je sbírkou rozhovorů s deseti ženami (a jedním otcem), napsala právě na rodičovské dovolené. Knihou chce rozbít mýtus o tom, že pracující matky jsou buď superhrdinky, nebo věčně nevyspalé a ztrápené ženy. Nejvíce dle ní ženám škodí škatulkování.

„Po dokončení knihy se mi v hlavě začal rýsovat nápad na projekt Jak se máte na rodičovské?,“ vypráví Šárka. „Přišlo mi, že se mám pořád na co ptát. A protože vnímám matky jako skupinu mimo zorné pole veřejného zájmu, rozhodla jsem se jít do terénu a začít se sociální sondou. Tenhle formát je mi blízký, věnovala jsem se mu už dříve.“

V rámci projektu zastavujete maminky na ulici a kladete jim otázku, jak se jim líbí na mateřské. V Česku nejsme moc zvyklí, že nás cizí lidé oslovují na ulici a ještě nám kladou otázky na tělo. Jak vás to napadlo?

To máte pravdu, zvyklí na to v Česku rozhodně nejsme. Což je pro mě vlastně výhodou. Těžím z toho při náhodných setkáních s maminkami. Jde totiž o snadný způsob, jak prolomit ledy mezi lidmi, kteří se vidí poprvé v životě. Přijít s takovým projektem mě napadlo v momentě, kdy jsem si uvědomila, že se neustále někde bavím s maminkami, ať už na hřišti, v metru, v tramvaji, v obchodě nebo třeba u lékaře, a že se od nich dozvídám spoustu zajímavých příběhů a tipů. Došlo mi také, kolik žen se mnou sdílí radosti i strasti, aniž bychom se znaly. A protože jsem nejen matkou, ale taky novinářkou, rozhodla jsem se o tyhle cenné mateřské zkušenosti podělit. Pravidelně tedy natáčím rozhovory, které, jak se čím dál víc ukazuje, otevírají obzory nejen jiným ženám.

Kniha Máma má práci neříká, že každá matka musí pracovat. Říká spíš, že je škoda, když společnost nastavuje překážky ženám, které si přejí slaďovat více rolí.

Stává se vám často, že vám oslovené ženy odmítnou odpovědět? Že se o tom nechtějí bavit, a už vůbec ne na kameru?

Stává se mi to velmi zřídka. A to až v posledních pár týdnech. Je patrné, že je to způsobené tím, že ženy už ten projekt znají a dopředu vědí, proč za nimi běžím s mikrofonem v ruce. Ty ostýchavější odmítnou, protože nechtějí být před kamerou. Někdy se vymlouvají na špatný den, jindy na mastné vlasy. Ale jak říkám, bývá to spíš výjimečné. Většina žen mluví, a ráda. Občas mi některé ženy na instagramu píšou, že si přejí mě potkat, aby mohly veřejně říct něco, co jim připadá důležité.

Jak vůbec zvládáte na ulici balancovat v jedné ruce s diktafonem, v druhé s dcerou a ještě to natáčet na telefon? Pomáhá vám někdo?

V posledních měsících už s dcerou nenatáčím. S úderem jejích druhých narozenin jsem pochopila, že už mi nebude v ulicích takovým parťákem, jako když byla ještě kojenec a seděla spokojeně v kočárku. Takže je teď náš tým už jen dvoučlenný – natáčím s kamarádem a kolegou Ondřejem. Dopředu plánujeme, kdy vyrazíme. A naším pomyslným produkčním je právě moje dcera Meduška. Využíváme těch chvil, kdy je buď na jedno dopoledne v dětské skupině, nebo si užívá čas s jednou z babiček.

Smějeme se ženám, které říkají, že mateřská rozhodně není dovolená. Pracující matky jsou zase odsuzovány za to, že se údajně dětem dost nevěnují. Máte nápad, jak z toho ven?

Přestat vnímat matky černobíle. Ony totiž ve skutečnosti představují velkou skupinu, která vykazuje ohromnou rozmanitost. Neměli bychom dělit maminky na pracující, nebo nepracující, spokojené, nebo nespokojené, ambiciózní, neambiciózní. Takové či makové. Žádnou ženu není možné jednoduše definovat. Je důležité si uvědomit, že mateřství přináší různé fáze, tudíž je docela dobře možné, že matka, která na začátku rodičovské dovolené nechtěla pracovat, se po určité době začne velmi aktivně zajímat o svoji profesní roli. A naopak. Žena, která byla profesně aktivní krátce po porodu, třeba vyhoří, a přestane chtít takhle tvrdě dřít. Nalijme si čistého vína, český systém není pracujícím matkám úplně nakloněný. Jediné řešení je přestat škatulkovat a nabízet ženám podporu, aby měly možnost volby.

Kniha může pomoct některým ženám i v uvědomění, že na rodičovské dovolené pracovat nechtějí a že veškerou energii – ať už fyzickou, nebo psychickou – vynaloží na péči o rodinu a sebe v jakékoli podobě.

Je podle vás práce na mateřské ta správná cesta, měla by pracovat každá žena?

Práce během mateřské i navazující rodičovské dovolené by měla být možností každé ženy, nikoli povinností. Ze své pozice nechci ani nemůžu říkat, že je to jediná správná cesta. Rozhodně to není hlavní myšlenka toho, co dělám a co veřejně hlásám. Kniha Máma má práci neříká, že každá matka musí pracovat. Říká spíš, že je škoda, když společnost nastavuje překážky ženám, které si přejí slaďovat více rolí. A že bychom si měli uvědomit, že držíme mnoho matek v poutech, protože jim nedokážeme poskytnout adekvátní podmínky pro práci na rodičovské dovolené, a vlastně ani pro návrat do práce po jejím ukončení. A hlavně pak, že se o životní podmínky matek a rodičů obecně jako společnost zajímáme méně, než by bylo třeba.

V rozhovoru pro Czechcrunch jste uvedla, že jsou všechny mámy ve vaší knize „vynikající produkční, velmi pracovité a ambiciózní ženy, které po sobě chtějí něco zanechat.“ Jak toto čtení pomůže „obyčejným“ ženám, které třeba nemají takovou životní energii či elán na to zvládat děti, domácnost i kariéru? Nebojíte se, že to v nich může vyvolat pocity viny, že ony nic takového nezvládají?

Nemyslím si. Osobně se spíš setkávám s tím, že ženy, které by chtěly pracovat s malými dětmi, ale z různých důvodů nepracují, hledají v příbězích pracujících matek inspiraci. Často mi maminky píší, že na základě vyprávění respondentek v knize samy začaly hledat možnosti a cesty, jak by mohly dosáhnout své vysněné mety. Buď okamžitě, nebo až přijde ten správný čas. A je jedno, jestli to znamená, že budou v kontaktu se svou původní profesí, najdou si novou práci, nebo začnou podnikat.

Rozhovory v knize nehlásají, že se každá maminka na rodičovské dovolené musí sedřít z kůže, že musí přijít se zázračným lékem na rakovinu nebo založit vlastní advokátní kancelář. Dokonce ani to, že musí pracovat. Podle mě může kniha pomoct některým ženám i v uvědomění, že na rodičovské dovolené pracovat nechtějí a že veškerou energii – ať už fyzickou, nebo psychickou – vynaloží na péči o rodinu a sebe v jakékoli podobě. To je přeci v pořádku. Tím chci říct, že opravdu není o tom, že by pracující matky měly být vnímány jako hrdinky, a naopak ženy bez profesního vyžití jako chudinky, kterým něco chybí. Tak to vůbec není. Tyhle stereotypy všechny ženy staví do nevýhodné pozice.