Problematikou závislostí se Jindřich Vobořil zabývá dlouhodobě, aktuálně ve funkci protidrogového koordinátora působí již podruhé a před pár dny se nechal slyšet, že poté, co dokončí legislativu k regulaci konopí a témata černého trhu s tabákem nebo domácího násilí v souvislosti s alkoholem, bude zvažovat odchod z funkce. Trápí ho, že přestože vláda schválila sérii strategických opatření v oblasti boje se závislostmi, reálně se je zatím nedaří plnit. A přidání HHC na seznam zakázaných látek je podle něj jen kouřová clona.
Vláda zařadila HHC a THCP na seznam návykových látek od 1. března 2024, odsouhlasit to ale ještě musí Evropská komise. Nebo už se tak stalo?
Už jsem viděl nějaký přípis, který z Evropské komise přišel. Což mě trošku překvapilo, protože vládní vyhlášku jsem ještě neviděl. To je ale jedno, takže ano, něco takového už existuje.
V jakém stavu je novela zákona o návykových látkách? Stihne se to do konce volebního období? Vloni na podzim jste říkal, že do konce roku to musí být v paragrafovém znění – je to už v tomto znění? Nebo jak to s ní vypadá?
Jedna novela už je ve sněmovně. K seznamu, na který jsme teď přidali HHC, touto novelou v podstatě přibývá další seznam, umožňující regulovaný trh. Teď je to právně vymáhaná prohibice, stejně jako u heroinu, kokainu, konopí a celé řady dalších látek.
Psychomodulační látky by si mohli zakoupit lidé starší 18 let od registrovaných prodejců, čímž bychom vyřešili jednu z nejčastějších výhrad – dostupnost dětem a mladistvým.
Čili budeme mít seznamy dva: seznam zakázaných (trestněprávně vymáhaných) látek a seznam regulovaných (psychomodulačních) látek?
Ano. A navíc přibyde ještě jeden seznam dočasně stažených látek, na který bychom zařadili látky, které se objeví na trhu, do doby, než by byla provedena studie rizik a rozhodovalo by se, jestli daná látka půjde na seznam prohibovaných, trestněprávně vymáhaných látek, nebo na seznam látek psychomodulačních, kde je režim kontroly přísnější než třeba u tabáku, ale nějaká dostupnost užití pro dospělé je zachována.
Co si mám představit pod slovem „dočasný“?
Jeden rok. Jednoduše řečeno: na trhu se objeví nová látka, my ji stáhneme a dáme jí šanci prokázat nižší stupeň rizika. Pokud se to stihne, dostane se na seznam regulovaných psychomodulačních látek, pokud ne, tak půjde na seznam zakázaných látek.
Jak přísná by měla být v tomto případě regulace?
Rozhodně přísnější než regulace tabáku. Psychomodulační látky by si mohli zakoupit lidé starší 18 let od registrovaných prodejců, čímž bychom vyřešili jednu z nejčastějších výhrad – dostupnost dětem a mladistvým. Na obalu pak budou muset být jasně popsány účinky, možná rizika a doporučené dávkování. Také bude platit zákaz jakékoliv reklamy ve veřejném prostoru, včetně médií a internetu.
Je veřejným tajemstvím, že derivátů THC je nepřeberné množství a že producenti jsou vždy o krok napřed – stát něco zakáže, oni ve výsledném produktu změní molekulu a jsou opět v rámci zákona. Mohlo by se stát, že stát řekne, „zakázáno je všechno, co není povoleno“?
To nejde. Nemůžeme zakázat třeba ženšen, heřmánek, nový typ šalvěje nebo nový typ nějakého čaje. Nemůžeme se chovat tak, že cokoliv je à priori trestněprávní a půjdete do vězení, když na trh půjdete s novou látkou.
My prostě raději děláme silná gesta, místo opravdu účinné prevence prezentujeme prohibici jako dobré řešení. Jenže jestli něco opravdu funguje, tak je to právě síť pomoci a prevence – to je desítkami let zkušeností osvědčené řešení.
To bychom byli zase v totalitě. Není dobře něco zakázat jen proto, že na to trh dokáže rychle zareagovat. Každé rychlé rozhodnutí s sebou nese riziko unáhlenosti, navíc je to precedent, který může zadělávat na nové problémy. Chápu, proč to Česká republika chtěla. Legislativní proces by se neměl krátit, jinak řečeno: žádné rychlé „výjimečné“ zákazy by být neměly. Resp. krácení je možné jen ve velmi extrémních případech – například kdyby měly ostatní země pochybnosti o narušení volného trhu.
Může regulace prodeje jako taková skutečně celé věci napomoci? Nezvýší se tím nelegální prodej?
Novela, která prochází vládou a sněmovnou, má z látek, které projdou hodnocením rizik vybrat látky, o kterých řekneme, že mohou na trhu zůstat. To nedává prostor k tomu kolotoči zákaz-nová-zákaz-nová, naopak to obchodníky a prodejce motivuje k tomu, aby vyráběli a vozili látky, které budou pro trh a vládu přijatelné. Protože když budou vědět, že můžeme jakoukoliv látku do čtrnácti dnů z trhu stáhnout a dát na dočasný seznam, kde bude v mezidobí zkoumána, tak budou chtít mít na trhu jen takové látky, které jim zajistí udržitelný byznys.
Vyřeší se tím podle vás černý trh?
Rozhodně ne stoprocentně. Máme tady černý trh s alkoholem i tabákem, přestože pro obojí existuje i regulovaný trh s legálními produkty. Ten ale není dominující – cca 90 % tabáku a tabákových produktů je legálních a stát nad nimi má kontrolou. U ostatních psychoaktivních látek je to ale naopak – většina z nich je v šedé zóně nebo nelegální. A přesně to chceme změnit, přesně k tomu nová legislava směřuje.
Jak velkou roli může hrát osvěta mířená na děti a adolescenty?
Osvěta je rozhodně potřeba. Hrozně mě štve, že stát se vždycky tváří, že všechno vyřeší policie. Ale to je nesmysl, policie nemůže vyřešit všechny problémy světa. V důsledku je to vždycky dražší, protože policejní zásahy a pobyt ve vězení rozhodně nejsou zadarmo. Loni v dubnu jsem vládě předložil akční plán prevence, který vláda sice schválila, ale neposkytla žádné prostředky na prevenci.
Akční plán říká, že na osvětu, medializaci a práci s rodiči má být vynaloženo 30 milionů korun ročně. Těch 30 milionů by státu spoustu trápení a nákladů ušetřilo.
My prostě raději děláme silná gesta, místo opravdu účinné prevence prezentujeme prohibici jako dobré řešení. Jenže jestli něco opravdu funguje, tak je to právě síť pomoci a prevence – to je desítkami let zkušeností osvědčené řešení. Nemůžeme dělat opatření jen proto, abychom dali nějaký signál, že je to správné, ale proto, že fungují. Navíc když víme, že je to prevence, tak bychom na ni měli dát potřebné prostředky.
Jak velkou roli mohou hrát ve věci prevence a osvěty rodiče?
Zásadní, naprosto zásadní. Pokud děti skončí na jednotce intenzívní péče, protože snědí HHC bonbony a zároveň u toho vypijí litr vodky, u většiny z nich je to prostě nějaký úlet a někdo s nimi musí pracovat dál – a u většiny jsou to opět rodiče. Jinak je to velmi častý argument a mediálně atraktivní – ovšem je dobré si uvědomit, že během dvou let jsme na jednotce intenzívní péče měli 170 dětí kvůli HHC, ale ročně jich tam jsou dva tisíce kvůli zcela legálnímu alkoholu.
Zmínil jste akční plán, který sice vláda schválila, ale nějak se na něj nedostalo – proč?
Ten plán říká, že na osvětu, medializaci a práci s rodiči má být vynaloženo 30 milionů korun ročně. V Německu takový program funguje už asi deset let a dosáhli zvýšení věku první zkušenosti s návykovými látkami ze 13 na 16 let. Těch 30 milionů by státu spoustu trápení a nákladů ušetřilo. A znovu opakuji: kolem třináctého roku to rodiče ještě mohou ovlivnit, po šestnáctém roku už jen obtížně.
Jak podle vás může do takové osvěty zapadat třeba seriál Adicts, který aktuálně běží na ČT1?
Seriál považuji za umělecké dílo, ten vliv mít nemůže, zvlášť jednorázově. Prevence musí být dlouhodobá, se seriálem by ideálně měla zároveň probíhat nějaká kampaň.
Ten seriál je ale součástí rozsáhlé kampaně Zkratky, preventivního projektu České asociace pojišťoven ve spolupráci s Českou televizí a agenturami McCann Prague. Má upozorňovat na nebezpečí drog – na ČT běží televizní spoty, série edukačních minipořadů, komunikace probíhá i na sociálních sítích…
Ano, toto považuji za správné. Pro dospělou populaci považuji mediální kampaň například o řízení pod vlivem drog za dobrou. Co za správné nepovažuji, je to, když je to jednorázové nebo časově omezené. Takové věci musí být vidět pořád.
Myslíte třeba těch deset let jako v Německu, které jste zmiňoval?
Přesně tak. S rodiči, veřejností a dětmi se musí pracovat dlouhodobě. Jednorázové kampaně a spoty nic neřeší a samy o sobě určitě nestačí. Musí to jít několika cestami. První z nich je běžný vzdělávací systém, který by měl cílit na děti i na rodiče.
Dospívající nejsou schopni pobrat odstrašující příklady, zvláště ne v současné atmosféře, kdy je část psychoaktivních látek zcela legální, a dokonce i někdy prezentována jako součást národní kultury.
Další cestou jsou zdravotníci, například pediatři. Ti by se neměli bát položit pár otázek, získat základní informace a občas samozřejmě také udělat nějaká vyšetření. Z mediálního pohledu je určitě třeba pracovat se sociálními sítěmi.
Navíc za ta léta už víme, co tady funguje a co ne.
A co tedy nefunguje?
Horror efekt. Odstrašující příklady v oblasti návykových látek nikdy nefungovaly a fungovat nebudou. Můžou fungovat v oblasti silničního provozu bez ohledu na věk, ale dospívající nejsou schopni je pobrat, zvláště ne v současné atmosféře, kdy je část psychoaktivních látek zcela legální, a dokonce i někdy prezentována jako součást národní kultury.
Mluvíme samozřejmě o alkoholu – jak by se měl stát postavit k této trochu absurdní situaci – škodlivější věci jsou legální a méně škodlivé zakázané?
Cest, jak přesvědčit veřejnost, že tenhle národ to s liberalizací hlavně k alkoholu trochu přestřelil, je více a velkou roli v tom určitě hrají i média. Nutno ale dodat, že v očích mladých je opravdu nedůvěryhodné, když děláme strašáka z konopných drog, a pak jim dáme do ruky alkohol. Často se mluví o marihuaně jako o „startovací droze“, ovšem pomíjíme fakt, že na úplném začátku je daleko častěji alkohol. Ta korelace je naprosto zřejmá, když začnou děti před šestnáctým rokem pít alkohol a třeba i kouřit tabák, tak jsou až v osmkrát vyšším riziku vzniku závislosti na nelegálních drogách.
Proč je i u alkoholu věk tak důležitý?
Protože je naprosto zásadní doba, kdy děti začnou překračovat tabuizovaná témata. Když je necháme překračovat tabu v době před šestnáctým rokem čili tehdy, když se s tím dá ještě něco dělat, tak riziko, že dítě potom užívá i další látky, jako je třeba heroin nebo pervitin, je osmkrát vyšší.
Související…
