Zažil to snad každý rodič. Sotva se jeho potomek naučil chodit na nočník, začal prosazovat své ego. „Já, já, já, jenom já… Ne, to nechci…“ V určitém období jsou tyto věty na denním pořádku. Později by se ale dítě mělo naučit své emoce ovládat. „Musíme jim v tom být nápomocni,“ říká Mirka Koucká.
Jak definovat panovačné dítě?
Dominantní dítě, které vládne svým rodičům. Je stále v opozici, bývá ke všemu nedůvěřivé, chce mít vše ve své moci. Stojí v čele rodiny a chce o všem rozhodovat. Nerado se přizpůsobuje ostatním. Odmítá vyhovět přáním, příkazům, zákazům rodičů nebo dospělé osoby. Nerespektuje autoritu.
Do jisté míry je to asi přirozený proces, že?
Ano, přirozený proces to je v období vzdoru a puberty. Tato období jsou ve vývoji dítěte normální, důležitá, a dokonce žádoucí. Období vzdoru nastává mezi rokem a půl až pěti lety a vrcholí mezi druhým a třetím rokem. Pubertu můžeme u svých dětí očekávat u dívek mezi jedenáctým až třináctým rokem a u chlapců to bývá o něco později, mezi třináctým a patnáctým rokem.
Co se s dítětem děje v období vzdoru?
V období vzdoru si dítě začíná uvědomovat své „ JÁ“, chce si dělat věci samo, po svém. Začíná prosazovat sebe sama, vyjadřovat svůj názor, v dětské řeči se začínají vyskytovat slovní negace – slůvko „ne“, které používají automaticky s cílem zdůraznit svou osobu. V chování můžeme pozorovat afektivní reakce, jako je vzdor, dupání, válení po zemi, pokud dítěti není vyhověno.
Rodiče by měli zatěžovat děti přiměřeně jejich věku. Nenechávat jim naprostou svobodu, ale postupně s věkem je vést k povinnostem (úklid hraček, umytí nádobí).
Proč dítě reaguje tak nepřiměřeně?
Poněvadž je vývojově nezralé. To znamená, že si začíná uvědomovat své „já“ a chce jej prosadit, ale v rozumovém a sociálním vývoji není natolik vyspělé, aby mohlo své chování řídit podle určitých pravidel. Neuvědomuje si ještě, co může a co ne, proto reaguje nepřiměřeně.
Pak tedy následuje pár let „klidu“, než přijde další vzdorové období – puberta?
Ano. Mezi šestým až jedenáctým rokem nastává takzvaná prepuberta. Dítě duševně vyzrává, roste a zdokonaluje se v mnoha svých schopnostech a dovednostech. Rozvíjí poznatky, které získá o sobě samotném, upevňuje se důležitost hodnot, postoje, roste osobnost. Z hlediska psychiky dítěte je to klidné období bez přepjatosti a bouřlivých vyjádření. Děti neřeší zásadní životní konflikty, pokud nezažívají např. šikanu nebo rozvod rodičů. Jestliže rodiče dodržují přiměřené výchovné postupy, tak se v emoční oblasti daří ovládat impulzivní chování dítěte, nebo odkládat okamžité uspokojování přání. Toto období je zároveň poslední možností, jak dítě hodnotově a emočně bezprostředně formovat, ovlivňovat jeho postoje a charakter.
Kdy mají rodiče zpozornět, že by se mohlo jednat o něco závažnějšího?
Zpozornět by měli pokaždé, když jim dítě přerůstá přes hlavu a když nezvládají jeho výchovu. Je třeba odlišit, zdali se jedná o problémy s chováním, které jsou charakteristické pro určitý věk (vzdor, puberta), nebo jestli vznikají jako reakce na momentální situaci (výchova, konflikty mezi rodiči, málo pozornosti, špatná komunikace aj.).
Je tedy panovačné dítě vizitkou rodičů?
Podle mého názoru se dítě nenarodí jako „panovačné“, to z něho uděláme my dospělí. Přicházíme na svět s určitými charakterovými vlastnostmi, s určitým temperamentem, ale s panovačností se nenarodíme, to nastává až s výchovou. (Konkrétní příčiny panovačnosti dětí jsou vypsány na konci tohoto článku - pozn. red.)
Důsledky autoritářského přístupu bývají dva. Naprostá poslušnost nebo vzdor. Takže tvrdost rozhodně nedoporučuji.
Co na takové dítě platí?
Doporučila bych rodičům, aby nejprve začali u sebe. Rodič by se měl zamyslet nad tím, jakým je rodičem. Měl by si ujasnit, jaké má své rodičovské pozice nebo co jeho rodičovskou pozici ovlivňuje (malé sebevědomí, hodně práce, výchovný styl jeho rodičů vůči němu samotnému, nespokojenost s vlastním životem, partnerské neshody aj.). Také je důležité, aby věděl, jak chce své dítě v životě vést, jakou cestou, jakým směrem, jak jej chce vychovávat. Dále pak změnit přístup k dítěti. Dítě se chová panovačně z nějakého důvodu. Změnu musejí udělat především rodiče.
Co když tohle rodič nedokáže sám změnit?
Pokud to rodiče nezvládnou sami, je vhodné vyhledat odborníka, který jim s problémem pomůže. Je potřeba zjistit příčinu, proč se jejich dítě tak chová, najít důvod proč vychovávají dítě „určitým způsobem“, co je k tomu vedlo, jaké mají zkušenosti ze svého dětství apod. Teprve až potom mohou nastat změny.
Máme být na panovačné dítě tvrdí? Nebo ho naopak naše přísnost ještě více zatvrdí?
Otázka je, co je to být tvrdí? Pokud máte na mysli vynucování poslušnosti autoritářským přístupem, je otázka, co s dítětem takový přístup udělá? Důsledky bývají dva. Naprostá poslušnost nebo vzdor. V našem případě by dítě šlo do velkého vzdoru. Takže tvrdost rozhodně nedoporučuji.
A kde je ta vhodná hranice, kdy uděláme nějaký razantnější krok?
Razantnější krok, v jakém smyslu?
Kdy dítě překročí určité hranice… Kdy je to už tzv. přes čáru...
S věkem samozřejmě problémy narůstají. Malé vzdorovité dítě, které chodí do mateřské školy, ještě rodič nějak zvládá. Nepřípustné chování dítěte se omlouvá jeho věkem. Razantnější kroky začínají rodiče dělat většinou tehdy, když si už nevědí s dítětem rady a vyčerpali všechny možnosti, ale především, když si na dítě stěžují pedagogové v mateřské nebo základní škole. Pak to začínají řešit.
To už je tedy docela pozdě na řešení. Kdy byste vy sama doporučila, aby to rodiče začali řešit?
Co nejdřív. Spousta rodičů už nezvládá svoje malé předškoláky a nijak to neřeší, přitom problémové chování s věkem dítěte dál narůstá. Určitě je snazší řešit výchovné problémy s předškolákem než s dítětem v pubertě. Rozhodně doporučuji rodičům, aby zašli za odborníkem. Není to žádná ostuda.
Vy osobně pracujete s metodou Životní mapy®. Můžete nám ji přiblížit?
Životní mapy® je projektivně-diagnostická metoda pro děti i dospělé. Díky přesné diagnostice dokážou nalézt příčiny a řešení celé škály problémů. Jsou cestou, jak objevit zdroje traumat, skrytých vzorců myšlení a emočních zranění, které negativně ovlivňují život jedince.
Jak taková terapie probíhá?
Zpravidla po telefonickém rozhovoru mi rodič sdělí, co konkrétně řeší a s čím rodina potřebuje pomoci. V den objednání dětský klient přichází s doprovodem (rodičem). Po vzájemném seznámení rodič odchází a já pracuji s dítětem. Dítě kreslí do předem připravené šablony, životní mapy. Po celou dobu dítě tímto procesem provádím, povídáme si a provádím diagnostiku. Poté přichází rodič, který je obeznámen s průběhem šetření, dostává výstupy a doporučení. Sezení (včetně výstupů) trvá zhruba dvě hodiny. Pak následuje několik dalších sezení dle potřeby. Pracuji s dítětem, ale především i s rodiči. Pro dítě je metoda nezátěžová a ve výsledku velmi rychlá. Samozřejmě záleží na závažnosti problému.
Spousta rodičů už nezvládá svoje malé předškoláky a nijak to neřeší, přitom problémové chování s věkem dítěte dál narůstá.
Co všechno můžeme tímto stylem řešit?
Životní mapy vyřeší situace v rodině, ve škole, řeší i problémy dospělých. Pomáhají s výchovnými nebo komunikačními problémy s dítětem. Používají se, když si se svým dítětem nerozumím – nedokážu k němu najít cestu, dítě se trápí a já nevím proč, nechce se mi svěřit a já chci porozumět jeho vnitřnímu světu, chci změnit své postoje a přístup k výchově, chci dítě připravit lépe na změnu.
Konkrétní důvody, proč je dítě podle Mirky Koucké panovačné:
1. Rodič – kamarád
Pro malé dítě je velmi důležité budování autority rodiče. Dítě hledá výrazné autority, s nimiž by se mohlo poměřovat a přít a které by mu pomohly se vymezit.
2. Nesebevědomý rodič
Takový rodič nevěří svým rozhodnutím. Chce být ve výchově dokonalý, a pokud se mu výchova nedaří, ztrácí sebevědomí. Takový rodič pak svému dítěti ustupuje.
3. Výchova s minimálními pravidly
Dítě potřebuje ke svému vývoji jasná pravidla. Pokud je rodiče nenastaví, neumožní dítěti cítit se jistě a bezpečně.
4. Iluze svobody
Rodič touží vychovat z dítěte individualitu. Díky svobodě, kterou mu dává, rodič vychovává malého sobce, který neumí snášet prohru a nechce se učit hledat nová řešení.
5. Neexistence hranic
Pokud rodiče nevymezí hranice, děti pak mají problémy se sebeovládáním. Chybí jim motivace, disciplína a odpovědnost.
6. Nejednoznačnost ve výchově
Aby se děti lépe orientovaly v životě, potřebují ve výchově jednoznačnost. Zejména malé děti potřebují jednoznačné „ ano“ a jednoznačné „ne“. Je zapotřebí doplňovat tónem hlasu a mimikou, když máme radost a kdy zlost, stejně tak pochvalu a pokárání. Nemůžeme říkat „ne“ a u toho se smát. Dítě tím pádem neporozumí zákazu a myslí si, že je to hra. Jen jednoznačnost dává dítěti možnost vcítit se do rodičů a druhých lidí, zajistí požadovaný efekt a učí dítě ohleduplnosti.
7. Nepřesná komunikace
Rodiče na své dítě nemluví jasně, srozumitelně a stále se opakují. Pak se rozčilují, že je dítě neposlouchá nebo nereaguje. Měli by svůj požadavek formulovat přesně, jasně, s důrazem, s očním kontaktem a tečkou na konci věty místo otazníku.
8. Nedostatečně vytvořený řád
V rodině to bez řádu nejde. Pokud není zakotven řád, budou vám všechny výchovné metody k ničemu. Děti potřebují řád a jasně vymezené mantinely. Strukturovaný čas a prostor vytváří u dětí dobrou oporu a představu o tom, co bude. Pravidelným opakováním roste jeho jistota i sebedůvěra. Dítě zažívá pocit bezpečí.
9. Nejednotnost ve výchově
Nejednotná výchova dětem škodí, protože jim zásadním způsobem znesnadňuje orientaci ve světě, který je obklopuje, a zprostředkovaně jim pak komplikuje i orientaci v sobě samém. U dítěte vzniká nezdravý pocit nejistoty, z toho pak pramení negativní povahové vlastnosti a změny v chování (egoismus, neochota se podřizovat, dítě se učí manipulaci).
10. Zatěžování dětí úměrně jejich věku
V dnešní době je časté, že děti nemají žádné povinnosti. Rodiče by měli zatěžovat děti přiměřeně jejich věku. Nenechávat jim naprostou svobodu, ale postupně s věkem je vést k povinnostem (úklid hraček, umytí nádobí).
Tipy Mirky Koucké, jak pracovat s panovačným dítětem:
Výchova by měla být postavená na jasném řádu, pravidlech, respektu, úctě a lásce
+ Zaměřte se především na sebe (pokud si nevíte rady sami se sebou nebo s výchovou, vyhledejte odborníka)
+ Dítě potřebuje sebejisté rodiče, kteří mají přirozenou autoritu a dovedou si udržet respekt
+ Dítě potřebuje rodiče, kteří mu umožní vybudovat pocit jistoty, bezpečí a o kterého se mohou
opřít
+ Dítě potřebuje láskyplné prostředí s hranicemi a smysluplnými pravidly
+ Dítě potřebuje vedení, řád a důslednost
+ Dítě potřebuje jednotnou výchovu
+ Dítě potřebuje jasnou a vzájemnou komunikaci
+ Nenechávat děti v naprosté svobodě, ale postupně s věkem je vést k povinnostem
Web Mirky Koucké: https://spokojeny-usmev.cz/
Reklama
foto: Se svolením Mirky Koucké, zdroj: Autorský článek
