Někdy v posilovně, někdy v koučovně – Martina Kulichová pracovala jako fitness trenérka a life koučka, když si všimla, že nezáleží na tom, kde své klientky potká. Příběhy z obou prostředí totiž byly stejné: Nespokojenost s vlastním vzhledem. Neustálá snaha ho měnit. Frustrace, když váha ani přes veškerou snahu nešla dolů.
Dnes už hubnutí klientek neřeší s pomocí posilovacích strojů, ale psychologie. Za většinu kil navíc totiž podle ní nemůžou sladkosti nebo nedostatek pohybu, ale nezpracované emoce.
Marti, pracuješ především se ženami, kterým se dlouhodobě nedaří zhubnout. Většina lidí se u hubnutí soustředí na jídlo a pohyb. Ty na to jdeš přes emoce. Jak to funguje?
Představ si, že máš nadváhu, kterou jsi získala tak, že jsi se málo hýbala a přeháněla to s nezdravým jídlem. Když se chceš zbavit takového klasického tuku, tak si nastavíš zdravou stravu, pohybovou aktivitu, spánkový režim, posnažíš se – a po nějakém čase se dostaví výsledky i tvá spokojenost. Za mnou ale chodí klientky, které tohle všechno mají vyladěné, žijí zdravě… A výsledek nikde.
Reklama
Jádrem jejich problému je totiž něco, co jsem pojmenovala jako Emoční tuk®. Jde o nadbytečný tuk, který se tě drží a nejde dolů, i když se fakt snažíš. Často je kromě nadváhy přítomná i hormonální nerovnováha, protože hormony v těle reagují na emoce, které prožíváme, a myšlenky, které nosíme v hlavě. Moje klientky proto trpí třeba i nadprodukcí stresového hormonu kortizolu. Jejich tělo si prostřednictvím tuku tvoří takovou ochrannou bariéru proti všem těžkostem života. Na vnitřní emoční nespokojenost reaguje na pohled viditelným ukládáním tuku, aby je ochránilo před další bolestí a trápením. Vyrobí si zkrátka takový emoční izolant. A toho se nezbavíš tím, že si zmenšíš porce jídla…
Co konkrétního se tedy ve skutečnosti skrývá za nadbytečnými kily tvých klientek?
V průběhu let jsem vypozorovala, že jde o jeden opakující se typ žen, jejichž dlouhodobá nadváha má podobné kořeny. Jsou šikovné, pečlivé a zodpovědné. Mají rády věci pod kontrolou. Výsledky a výkon je ženou dopředu, jsou cílevědomé a houževnaté. Snaží se být perfektní a vše stíhat. Také jsou velice empatické, přátelské a rády pomáhají druhým. Ale když se jim nedaří, jak by chtěly, mají pocit, že jsou k ničemu. Cítí vinu a obrovský pocit frustrace. A to je žene do výčitek a sebetrestání v podobě hladovění, náročných tréninků nebo odpírání si jídla. Nezdary si berou hrozně osobně – že jsou neschopné, nezvládly to, zklamaly… V takovém stavu nemůžou vnímat své potřeby. Místo, aby se napojily na sebe a své tělo, trestají se za to, že selhaly.
Proč jsou k sobě tak tvrdé?
Za vším hledej ne ženu, ale hlavu. :) Kámen úrazu je v nedostatečném vztahu k sobě samé i k vlastnímu tělu. Souvisí to s nastavením mysli a nedostatkem sebelásky. Ale taky s emočními vzorci z dětství, které nás někdy negativně ovlivňují i v dospělosti.
Ženy si samozřejmě často myslí, že se musí emočního tuku zbavit co nejrychleji a bojovat s ním za každou cenu. Ale ve výsledku bojují jen samy se sebou.
Ty ženy často od rodiny slýchaly věty jako: „Ty nikdy nezhubneš, koukni na sebe. Máme to v rodině. Jsi pořádný kus ženský. Další koláč už bys jíst neměla.“ Když v tomto vyrůstáš, jaká asi bude tvá sebehodnota? To všechno se potom odráží na těle.
Když slyším, že nemusím dřít v tělocvičně, mám se mít prostě ráda – a pak zhubnu, okamžitě mě napadne, že to zní až moc dobře na to, aby to byla pravda… Funguje to vážně tak, že s klientkou opečujete šrámy na duši a ona najednou zhubne?
Naprosto chápu tvou skepsi, většina lidí si myslí, že si to musí pořádně vydřít a zasloužit. Takové klientky za mnou právě chodí. Ty, co na sobě strašně dřou. Ve skutečnosti ale velmi touží po vnitřním klidu, svobodě, uvolnění a odpočinku, jenže si to nedokážou dovolit. Společně hledáme skutečnou příčinu. Každá žena má toho kostlivce ukrytého jinde.
Když se nám po pár hodinách koučinku podaří dešifrovat problém a nastavit nový pohled na sebe samu, kila padají dolů jako nic. Přenastavíme hlavu a najednou to jde. Třeba před Vánoci u mě byla paní Eva. Má přes 40 let a s váhou opravdu bojovala dlouhodobě. Hodně při té konzultaci plakala. Vypouštěla smutek, který cítila velmi dlouhou dobu vůči své matce. Potkaly jsme se pak na začátku ledna znovu. Šťastně se usmívala a hned vyhrkla: „Martino, absolutně nechápu, jak je to možné. Byly Vánoce, stravu jsem neměnila, naopak jsem si pěkně dala řízek a salát. Ani jsem se nezačala jinak hýbat. Jak je teda možné, že mám 4 kila dole?“
Byly to právě ty uvolněné emoce v podobě pláče, které si konečně dovolila vypustit z těla pryč. Přiznala si, že už je správný čas to pustit. A procítila, že si zaslouží úlevu, která následně přišla. Přijala, že mámu sice nezmění, ale může v sobě změnit přístup k ní. Její tuk ji pak mohl konečně opustit, protože už ji nemusel chránit a být s ní, aby byla dost silná a situace s matkou zvládala.
Zažila jsi i případy, kdy to tak snadno nešlo?
Jasně, každá žena je jedinečná a každé také jinak dlouho trvá pochopení a zpracování toho, co se v ní děje. Všechny sice touží po tom, aby zhubly bleskově. Ale u spousty žen je to také o trénování trpělivosti. O pokoře k tělu a životu. O důvěře, že se vše děje ve správný čas. Některé ženy po hubenějším těle sice vědomě moc touží, ale ve skutečnosti na tu změnu nejsou připravené. Co by vlastně dělaly se svým životem, když by skutečně zhubly? Čemu jinému by najednou musely věnovat pozornost?
Martina Kulichová
Takové ženy hubnou pomaleji. Může to trvat pár týdnů jako paní Evě, ale někomu měsíce i rok. A je to v pořádku. Každé tělo má své emoční zápisy. Teprve až se správně dekódují, emoční tuk odejde. Až ta žena pochopí, co potřebuje zpracovat, její tělo uzná, že už nepotřebuje chránit a izolovat, že už to zvládne sama. V jedné mé oblíbené knize o emočním jedení se uvádí, že 30 % lidí se podaří pochopit emoční příčiny stavu jejich těla ihned.
Svou emoční zátěž zpracují, docela rychle zhubnou a vypadají a cítí se zdravě. Těch zbylých 70 % má stále nezpracované životní situace, které je blokují na cestě k postavě bez zbytečných kil. Tito lidé potom potřebují dál hledat emoční stabilitu a sami sebe, aby se tuku mohli zbavit.
Hrozí i u shazování emočního tuku jojo efekt jako u běžného hubnutí?
Já učím klientky, aby si uvědomily, že emoční tuk je jejich nejlepší kamarád, ne nepřítel. Že s nimi nepřišel svádět boj. On je má rád, moc rád. Přišel, aby je chránil a bránil. Aby je objal a řekl: „Jsem tady, neboj. Společně to zvládneme. Nejsi na to sama. Budu tu tak dlouho, jak budeš potřebovat.“ Ženy si samozřejmě často myslí, že se ho musí zbavit co nejrychleji a bojovat s ním za každou cenu. Ale ve výsledku bojují jen samy se sebou.
Cestou proto je zjistit a pochopit, proč je můj tuk se mnou. Proč mě brání? Před čím? A ne ho nenávidět a modlit se, aby už nikdy nepřišel. Nenazvala bych jeho návrat jojo efektem, ale spíše takovou recidivou. Když vaše tělo usoudí, že je toho na vás moc, prostě zase přijde, zase vás obejme a řekne: „Jsem tu, neboj…“ Takže ano, když se vrátíte do starých kolejí, které vám škodí, tak na to automaticky vaše tělo začne reagovat. Primární funkce těla je přežít. A jestliže vyhodnotí, že potřebujete k přežití v tuhle chvíli více kil, tak to prostě udělá. Tělo je chytré, moc chytré. Nepodceňujte ho.
Máš pro čtenáře Flowee konkrétní doporučení, jak začít hubnout přes emoce?
První krok je určitě zkoušet víc vnímat sebe a své tělo. Mám na to velmi snadnou metodu, kterou jsem nazvala WC metoda sebereflexe®. Je to něco jako záchodová meditace. :) Je vhodná pro ženy i muže. WC je pro praxi sebereflexe skvělým prostředím. Na záchodě se uvolníme, jsme tam v tichu a sami. A právě v uvolnění, tichosti a samotě nejsnadněji přijdou odpovědi na naše otázky. Často se ptáme ostatních, jak se mají, ale toho nejdůležitější člověka – sami sebe – se nezeptáme.
Bc. Martina Kulichová, MBA
Koučka, autorka projektu Emoční tuk® a stejnojmenného podcastu. Lektorka Koučinku a psychologie v praxi pro budoucí výživové poradce a fitness trenéry ve Fitness Institutu. Učí lidi (znovu) navázat zdravý vztah se svým tělem a rozumět jeho individuálním potřebám.
Zeptejte se proto sami sebe: „Jak se mám? Jak se dneska cítím?“ Přijde odpověď. Budete koukat, jak konkrétní. Třeba: „Nooo, jsi dost unavená. Máš toho teď hodně v práci. Musíš stihnout ten projekt. Tak je normální, že jsi z toho nervózní a podrážděná. Do toho ještě cítíš, že tě bolí záda, to ti na vnitřním klidu moc nepřidá. Dýcháš na nic a piješ málo, proto tě teď i pobolívá hlava.“ Pak si položte druhou důležitou otázku: „Co pro sebe teda můžu udělat, aby mi bylo lépe? Co potřebuje moje tělo, aby mi bylo lépe?“ Přijde další odpověď. Třeba: „Potřebuju si teď udělat čaj. Sednout si a na chvíli koukat z okna. To okno si otevřu a budu dýchat čerstvý vzduch. Srovnám si tím myšlenky a na chvíli uteču z toho kolotoče práce.
Pak cítím, že si potřebuju dneska zacvičit jógu na zklidnění a po cestě domů se stavím za kamarádkou, kterou už týden posouvám. Potřebuju si už s někým popovídat. Jo. To přesně udělám. To potřebuju.“ A rázem by vám mělo být lépe. Harmonizuje se vaše mysl, tím vaše emoce a tím hormonální činnost těla. Najednou můžete cítit, že se cítíte líp i fyzicky. Přestala vás bolet hlava i záda. Takovou má to cvičení moc. Začnete totiž konečně naplňovat svoje potřeby. Ne potřeby ostatních. Ale ty vaše! Dnes to prosím zkuste i vy. Klidně hned teď. Přestaňte číst. Běžte na záchod a udělejte si okamžitou sebereflexi. Udělá vám to dobře.
foto: se svolením Martiny Kulichové, zdroj: Autorský článek
