Radiodokument Nevyhořet! jsme s Jindřichem Andršem naťukli již při našem prvním rozhovoru. Jeho ústředním bodem je Vojtěch Šimeček, mladý anesteziolog, s nímž režisér spolupracoval při vytváření filmového dokumentu Tělo-duše-pacient. Ten Jindřicha Andrše zaujal natolik, že se rozhodl spojit jeho osobnost s dalším diskutovaným tématem a vytvořit o něm samostatný pořad.
Proč jste se rozhodl pro tuto formu dokumentu?
Natáčení radiodokumentů jsme probírali v jednom ročníku na FAMU, vlastně to bylo vyloženě součástí výuky. Mně se na tom líbí, že jde v podstatě o něco mezi filmem a psaním. Je to tedy taková zajímavá forma, v níž může být zvuk oproti filmu mnohem svobodnější a hodně imaginativní. Zároveň je tam i více času soustředit se vyloženě na rozhovor, když nutně nepotřebujete obraz. V Českém rozhlasu byla poptávka po námětech a já jsem při natáčení Tělo-duše-pacient potkal Vojtěcha, tak jsem si řekl, že to zkusím.
Jde o váš první autorský radiodokument?
Kromě těch, kterým jsem se věnoval v rámci filmové akademie, je vlastně můj první, ano.
Jak s odstupem času zkušenost s natáčením hodnotíte?
Ono je to v něčem hodně podobné jako práce dokumentaristy. Také se snažíte zachytit nějaké situace, ale vyjadřujete je jenom tím zvukem a je to hodně o tom, jak se dokážete v různých situacích napojit na lidi, jaký s nimi navážete vztah.
Snaha o zachycení situací je podobná jako při natáčení filmu. Je něco, v čem je to úplně jiné?
Je to rozhodně svobodnější. U filmu s sebou vždycky musíte mít štáb a ten je hodně invazivní, vlastně jako celé natáčení filmu. U radiodokumentu je mnohem snazší dostat se k lidem blíž, v tom je to prostě jednodušší a díky tomu je to zajímavé.
Natáčet jste chodil úplně sám?
Ano. To je právě ta krása. Jenom vy a rekordér. Potom je tam ale také část, kterou mi natočil zvukař filmu.
Záznam Nevyhořet! tedy nevznikal úplně odděleně od filmu?
To ne, bylo to v podstatě souběžně. Něco mi z toho vytáhl zvukař – měl bezdrátové porty, díky nimž měl zvuk lepší – něco jsem si z toho hrubého materiálu vytáhl já sám, něco jsem sám natočil odděleně.
Co bylo největším motivem pro vznik Nevyhořet!?
Setkání s Vojtěchem Šimečkem. Ono vám to vždycky hrozně pomůže, když máte někoho, kdo je takhle charismatický. Vojtěch navíc komunikuje hodně uvolněně a posluchače potom baví trávit s takovým člověkem čas. A tak jsem si řekl, že o něm zkusím natočit samostatný dokument, Tělo-duše-pacient mi významně zjednodušilo přípravy.
V jakém smyslu?
Ono u dokumentu obecně jsou nejnáročnější právě přípravy. Samotné natáčení a potom střih, to už je docela krátké. Ale proniknout do nějakého prostřední, dostat se tam, získat si důvěru lidí, to zabere čas. A tohle všechno jsem dělal u Tělo-duše-pacient. U Nevyhořet! jsem to v tomto smyslu měl v podstatě bez práce, tím mi to film významně zjednodušil.
Máte už nějakou zpětnou vazbu od posluchačů?
Vlastně jenom od Vojty Šimečka. Psal mi, že chodí po nemocnici, a najednou ho všichni znají, i když on ty lidi předtím vůbec neznal. Že je to zajímavý zážitek (smích).
Zajímavý… V dobrém nebo špatném smyslu? Nevadí mu to?
Říkal mi primárně, že má radost, že vyznění dokumentu je takové pozitivní. Že to pro něj při natáčení bylo těžké vybalancovat vzhledem k tomu, že zrovna probíhala stávka lékařů proti přesčasům. Takže má radost, že nepůsobí depresivně.
Nevyhořet! trvá nějakých 20 minut a dostaneme se tam do různých prostředí – jsme na operačním sále, na odpočívárně, u Vojtěcha doma, mluvíte dokonce s jeho ženou. Bylo těžké napumpovat do takového krátkého časového úseku tolik informací?
Myslím, že ne. Pro mě je to oproti filmu jednodušší. Ve střihu zvuku máte mnohem větší svobodu, můžete vypustit půlku věty a nikdo to nepozná. Ale ve filmu musíte vystavit filmové situace, tam řešíte nejenom obsah, ale i to, aby na sebe navazovaly dějově, aby dávaly dohromady smysl. Takže tahle kombinatorika je náročná, třeba pro srovnání, Tělo-duše-pacient jsme stříhali přes 25 dní, Nevyhořet! tři dny.
Plánujete se do budoucna věnovat i natáčení radiodokumentů?
No… Ono popravě, bohužel aktuálně ze strany Českého rozhlasu je tahle práce hodně špatně placená, takže pro mě je strašně těžké se tomu věnovat v takových podmínkách.
Aktuálně je až 70 % studentů lékařských fakult ženského pohlaví. Takže v budoucnu budou lékařky převažovat nad lékaři a systém bude muset projít nějakou zásadní reformou, protože teď není absolutně připravený pojmout takové množství žen, které do něho míří.
Ale na druhou stranu, když díky filmům trávím průzkumy prostředí bez kamery, jsem hodně na cestách, na obhlídkách, tak mám dobrou příležitost potom v radiodokumentu zužitkovat něco, co takhle objevím, nebo co se mi potom do filmu nevešlo, a nechci, aby to přišlo vniveč. Takže tím mě to baví.
Takže to necháváte otevřené a čekáte, co se ukáže v terénu.
Nějak tak. Třeba při vyvíjení Tělo-duše-pacient jsem v terénu strávil bez kamery nějakých 15 dní a potkal jsem hrozně moc zajímavých lidí, se kterými jsem byl třeba celý den, pracovali jsme spolu, ale ve filmu se neobjevili. V takových případech je mi líto, že se do filmu nedostanou, a radiodokument vidím jako formu, jak zužitkovat společně strávený čas.
Proč zrovna Vojtěch Šimeček?
Vojtěch mě zaujal svojí energií a tím, jak se chová k pacientům, s jakou empatií a nadšením dělá svojí práci. Že pacienta dokáže provést zákrokem jak po stránce lékařské, tak i po té komunikační, lidské. To mi připadalo zajímavé, možná proto, že se s tím u lékařů nesetkávám tak často a v takové míře.
A jak vás napadlo jeho osobnost spojit zrovna s tématem vyhoření lékařů?
Velkou roli hrála skutečnost, že je Vojtěch stejně starý jako já, že máme stejně staré děti a že oba hrajeme na saxofon a naše práce jsou v jistém smyslu extrémní – i když samozřejmě práce dokumentaristy jinak, ale podobné rysy tam jsou. Je tam časová náročnost, oba vlastně žijeme v nejistotě nebo frustraci, že nemůžeme věci ovlivnit, že se dějí a někdy pracují proti nám. Takže Vojtěch byl pro mě vrstevník, který řeší podobné problémy jako já, snaží se vybalancovat péči o děti a práci, která ho baví a ideálně ho i uživí.
Vojtěch v dokumentu mluví o ventilech, které mu pomáhají zmírnit stres a vyčerpání. Paradoxně jedním z těch ventilů je i jeho naplňující povolání a vedle něj také turistika, běh, hra na saxofon, učení mladých mediků, chápající manželka a dobré rodinné zázemí. Má to v tomto dokumentarista podobně jako anesteziolog?
Moje situace je stejná v tom, že je pro mě práce do značné míry i koníčkem. Protože jsem ale autorem na volné noze, tak zároveň nikdy úplně nekončí. Vlastně nemám nějakou horní hranici, kdy by ta moje práce už byla hotová nebo dokončená. Tím je to náročné, že vlastně skoro nedokážu oddělit čas pracovní od nepracovního, že se mi pořád prolíná.
Myslím, že vyhoření se dříve nebo později dotkne většiny lékařů.
Což si myslím, že třeba Vojtěchovi se může více dařit, ale má zase mnohem menší pracovní flexibilitu – má prostě nějaký plán směn na měsíc dopředu a musí jej dodržet. To zase může vytvářet větší tlak na rodinné zázemí. Ostatně pro mne bylo podstatné, abych dal v dokumentu prostor i Vojtěchově manželce Anežce, která tam mluví o riziku vyhoření, když tráví celé dny doma s dětmi.
Ohledně Anežky – máte na mysli, že když se nám nedaří najít rovnováhu, můžeme v podstatě vyhořet všichni a kdekoliv?
Přesně tak.
Práce je pro vás koníčkem, funguje pro vás i jako ventil?
Určitě. Moje situace je taková specifická ještě tím, že jsem aktuálně na otcovské dovolené – s manželkou se střídáme v péči o šestiměsíčního kojence a já jsem s ním každý týden dva a půl dne sám. Takže práce je pro mě potom ventil pro činnost s miminkem a čas s miminkem je potom ventil pro tu práci. Když jsem v práci, tak se těším, až budu se synem, a když jsem s ním, tak se potom těším, až budu pracovat (smích). Oboje je náročné, oboje člověka vyčerpá (smích).
Takže vlastně máte přesčasy jako lékaři (smích).
No, to je právě to, čím je ta lékařská práce podle mě mimo jiné hodně specifická. U nich je prostě normální, že mají směny, které trvají 36 hodin, což jsme zjistili nedávno při stávkách lékařů. To znamená, že jsou v práci den, noc a celý další den. To si myslím, že člověk v málokteré práci zažije, a zdravotníci tak mají k vyhoření blíže než většina lidí.
Co při takovém provozu dělat, aby člověk nevyhořel? Kromě ventilů?
Vojtěch v dokumentu radí vědomě odpočívat. Může to znít banálně, ale někdy je to těžké – správně odpočívat. Známe to asi všichni. Máme chvilku volna a stejně scrollujeme po displeji, kontrolujeme instragram místo toho, abychom se věnovali něčemu, co dá odpočinku vyšší hodnotu a nevyhoření pomůže.
Vy jste z lékařské rodiny. Máte s vyhořením bezprostřední zkušenost díky někomu z příbuzných?
Já myslím, že dříve nebo později se to dotkne většiny lékařů. V naší rodině s tím má nějakou zkušenost skoro každý. Třeba můj strýc je hodně uznávaný hematolog a má takový velký koníček, což je focení a cestování.
Jako společnost jsme mnohem bohatší a svobodnější, máme více možností. Také jsme uvědomělejší, co se duševního zdraví týče – vidíme, jaké může mít přepracování následky v rodinných vazbách, že se v důsledku toho mohou lidé rozvádět.
Když jsme se bavili o jeho práci, která je prostě zajímavá, fascinující a naplňující, tak mi řekl, že kdyby neměl to focení a cestování, tak by ho nebavilo vůbec nic a byl by vyhořelý. Tehdy jsem tomu nerozuměl a považoval jsem to za takový zvláštní paradox.
Proč?
Překvapilo mě to, protože jsem si vždycky myslel, že lékař, který pomáhá lidem, vidí smysl té svojí práce, a že ten je sám o sobě odměňující. Až časem jsem si uvědomil, že je to mnohem složitější a že lékaři jsou tím vyhořením ohrožení.
Proč by se o vyhoření lékařů mělo mluvit?
Myslím, že se dotýká každého z nás. Ať chceme, nebo ne, lékaře k dobrému životu potřebujeme a české zdravotnictví má teď před sebou ohromné výzvy.
Jaké?
Jednak populace stárne, takže je potřeba víc a víc péče a personál nemocnic je tak vystaven většímu a většímu tlaku. Bude také nejspíš třeba změnit model péče o děti nebo dělení péče o ně, protože aktuálně je až 70 % studentů lékařských fakult ženského pohlaví. Takže v budoucnu budou lékařky převažovat nad lékaři a systém bude muset projít nějakou zásadní reformou, protože teď není absolutně připravený pojmout takové množství žen, které do něho míří. A potom jde o vědecký pokrok, který je tak obrovský, že péče může být kvalitnější, ale také dražší. A lékaři musí v práci trávit mnohem více času, protože dokáží vyléčit věci, které dříve nedokázali, ale tím pádem je potřeba více specializovaných lidí. Takže do značné míry jde o systémovou výzvu, která, když se nedaří, dopadá individuálně na jednotlivé lékaře, kteří vyhořívají.
A tyhle výzvy pomáhá nějak řešit iniciativa Mladí lékaři, která se v dokumentu zmiňuje?
Ano i ne. Jde o iniciativu lékařů, kteří se v prosinci rozhodli, že nebudou plnit nelegální přesčasy, pokud se podmínky nezmění. Součástí jsou v podstatě moji vrstevníci, včetně Vojtěcha, jimiž téma přesčasů a vyhoření hodně rezonuje. Vnímají to tak, že aby svoji práci mohli a chtěli dělat dál, musí prostě dojít k nějakým razantním změnám. Ohledně přesčasů pořád komunikují s Ministerstvem zdravotnictví.
Myslíte, že se jedná o generační záležitost?
Rozhodně. Moji vrstevníci prostě žijí v jiném světě než naši otcové. Mladí lékaři chtějí mít normální práci a nechtějí tomu obětovat tak moc jako třeba generace mých rodičů. Chtějí trávit více času s rodinou, chtějí, aby se jejich ženy mohly kariérně rozvíjet, aby se mohli dělit o péči o děti.
Odkud se bere ta změna smýšlení?
Příčin je určitě spousta. Jednou z nich může být i fakt, že jsme jako společnost mnohem bohatší a máme více možností, jsme svobodnější. Také jsme uvědomělejší, co se duševního zdraví týče, vidíme, jaké může mít přepracování následky v rodinných vazbách, že se v důsledku toho mohou lidé rozvádět.
Můžeme lékařům nějak pomoci my, pacienti?
Třeba když si uvědomíme, že ve chvíli, kdy se s námi setkají, jsou v práci už 24 hodin. Že je ta jejich práce často špatně placená, zejména v nemocnicích, kde to dělají spíše z nějakého přesvědčení. A pacienti dnes hodně vyžadují takový ten klientský model, tedy že k lékařům přistupují, jako kdyby si jejich práci zaplatili, což je do jisté míry pravda, ale zároveň je to všechno složitější.
Reklama
foto: se svolením Jindřicha Andrše, zdroj: Autorský článek
