Když téměř před pětadvaceti lety popsala lektorka a terapeutka Brandon Bays svou cestu k uzdravení, její stejnojmenná kniha se okamžitě stala světovým bestsellerem. Metoda šetrně otevírá stará emoční zranění, umožňuje je doprožít a osvobodit se od nich. Dokáže prý napravit psychické i fyzické potíže, ale i nefunkční vztahy. Cesta je totiž založena na teorii, že kořeny našich problémů a jejich řešení leží na nevědomé úrovni, a to je to místo, kam nás Cesta vede. O terapii Cesta jsme si povídaly s Bohdanou Nádas, jednou z prvních certifikovaných terapeutek u nás a zakladatelkou společnosti The Journey ČR, která tuto metodu u nás zastupuje.
Ta podoba je víc než pozoruhodná. Jako by Bohdana Nádas byla o dvacet let mladší „vydání“ Brandon Bays. Kromě podoby je však spojuje mnohem víc. Bohdana nejenže následovala cestu Brandon Bays po pracovní stránce, ale staly se i velkými přítelkyněmi. „Zvala jsem ji k nám na semináře a při jejím pobytu jsem se o ni starala. Hned jsme si byly blízké a postupně se náš vztah prohluboval. Výsledky práce s touto metodou mě natolik oslovily, že jsem u Cesty zůstala dodnes,“ vzpomíná Bohdana Nádas na dobu před nějakými dvanácti lety, která odstartovala její uzdravování a také nový náhled na život.
Čím je vám dnes život?
V tuhle chvíli je pro mě život už hra. Když objevíte, jak je to poskládané, že vše, čím procházíte, je jen zkušenost, tím víc se vám na té cestě životem ulevuje a jste schopní vše brát s nadhledem. Právě pak se život stává hrou. Velmi zajímavou hrou.
Nechte emoce plynout. Nedotýkejte se jich ani je nepotlačujte. Jen v té emoci seďte, ale nenechte se do ní stáhnout a netvořte z ní příběh. Buďte jen pozorovatelem.
Proč v životě narážíme na stále stejné překážky, potkáváme stejné lidi a zažíváme podobné situace?
Děje se nám to, protože si máme zvědomit nějaké téma, které máme nevyřešené a hluboko zasunuté ve svém nevědomí. A dostaneme se k němu skrze emoce. Tudíž nám chodí do života situace, které v nás vyvolají nějakou emoční odezvu. Pokud si je nezvědomíme a nevyčistíme, tak na ně narážíme stále dokola.
Podle filozofie Cesty nesprávně prožité emoce blokují buněčné receptory a zůstávají v buněčné paměti. Ale proč jsme emoce vůbec odmítli cítit?
Protože to bolí. Jsou nám nepříjemné i fyzicky. Situace, které jsou spojené s nepříjemnými emocemi, se snažíme zvládnout tím, že uděláme vše pro to, abychom je necítili, místo abychom se zastavili a nechali je plynout/projít.
Proto je s dětmi jednodušší práce? Protože děti nemají problém emoce dát najevo?
Děti nemají ještě tolik nánosů a zatížení. Zároveň se u nich emoce rychleji střídají a tolik se jim nebrání. Ale pozor, nechat plynout emoce neznamená se v nich utápět. Necháváte emoci jen plynout tělem, ale zároveň si z ní netvoříte příběh. Pokud zažíváme jakoukoliv silnou emoci, křivdu, něco, co nás trápí, je to tím, že rezonuje s nějakým tématem z minulosti. Kdybychom už byli bez zátěže minulosti, nedotkne se nás to.
Pro klienta je náročné, že se vrací do silných emocí, prožívá trauma, které má uložené v těle, což je vyčerpávající. Ale za tu úlevu a přísun nové energie to určitě stojí.
Pojďme si tedy ty zátěže vyčistit. Jak terapie vypadá prakticky?
S klientem si popovídáme o tom, co ho ke mně přivedlo. Pak ho přivedu do stavu uvolnění a vedu ho cestou ke zdroji jeho potíží. Záměrně ho skrz jeho příběh vracím do nekomfortních zón. Když si je zvědomí a prožije, osvobodí se od nich. Velkým pomocníkem je mi v tom eneagram. Zjednodušeně řečeno, je to typologie lidí, tedy spíš způsoby, jak daný člověk reaguje na okolní svět.
Jak s ním pracujete?
Když tady mluvíme o egu, máme na mysli strategie, které nám pomáhají, abychom necítili bolavé emoce. Jenomže abychom se z nich vysvobodili, uvolnili je, potřebujeme se k nim dostat. Znalost emocí, kterým se vyhýbáme, a strategií, které nám pomáhají je necítit, je obrovským pomocníkem na naší osvobozující cestě. Těch základní typů (no-go zón) je devět. Člověk má jednu základní typologii, ale strategie může mít namíchané. Na cokoliv, co se nám v životě děje, reagujeme strategiemi vycházejícími z našeho typu.
Můžete říct víc o těch no-go zónách?
Velmi zjednodušeně je můžeme popsat jako 9 základních strachů, které jsou na nevědomé úrovni. V běžném životě tyto strachy kompenzujeme opačným chováním. Je tam např. typ, který se vyhýbá slabosti a zranitelnosti a kompenzuje to (nevědomě) tím, že je za každou cenu silný a vše má pod kontrolou. Nebo typ, který má hrůzu z toho, že nemá hodnotu a kompenzuje to tím, že všem pomáhá a snaží se stát nepostradatelným pro své okolí.
Zjistit svůj typ chce někdy trpělivost právě proto, že ta nastavení jsou nám skrytá a mylně je považujeme za naše vlastnosti. Testy, které jsou k dispozici, je tedy třeba používat jen orientačně...My v rámci Cesty jsme naprosto výjimeční tím, že eneagram nepoužíváme jako další osobnostní typologii, ale pomáhá nám se od nástrah ega osvobozovat.
Připadá mi, že ta cesta musí být nekonečná. Vždyť nezpracovaných emočních prožitků má člověk za svůj život snad nekonečně mnoho. To se asi během jednoho dvou sezení zvládnout nedá, že? Jak je všechny najít?
To záleží… Některé problémy opravdu dokážete vyřešit za jedno sezení, protože se jednalo o jednu konkrétní situaci, která ve vás zanechala jizvu. Pak jsou ale věci, které se odehrávaly dlouho, třeba celé dětství. A je tam daleko víc aspektů, které je potřeba postupně odkrývat. Což ale neznamená, že neucítíte úlevu už během prvního sezení.
Reklama
Co se děje pak?
Proces dál běží. Může se stát, že během následujícího týdne vylezou další emoce. Vždy říkám, nechte je plynout. Nedotýkejte se jich ani je nepotlačujte. Jen v té emoci seďte, ale nenechte se do ní stáhnout a netvořte z ní příběh. Buďte jen pozorovatelem. Zůstaňte v nadhledu, i když bude sebetrýznivější a budou ji provázet i fyzické pocity.
Mám pocit, jako by terapie uvolnila pomyslný uzlík, a pak se samovolně začnou rozvolňovat další.
Je to tak. Když dáte svému vyššímu já vědět, že jste připravená pouštět limity, které vás svazují, skutečně se vám najednou zvědomují další témata. Práce je pak už jednodušší, protože nám to samo z nevědomí přichází do vědomí. Mluvíme-li o skutečné celkové transformaci, to vyžaduje více času. Proto pořádáme semináře, kde tuto metodu učíme. Lze ji pak používat i bez terapeuta, i když v omezeném rozsahu.
Jak je to náročné? Samotná terapie trvá i tři hodiny...
Pro klienta je náročné, že se vrací do silných emocí, prožívá trauma, které má uložené v těle, což je vyčerpávající. Ale za tu úlevu a přísun nové energie to určitě stojí.
Když se naše podvědomí a vědomí těm negativním emocím brání, nemůže se vlastně bránit i té terapii samotné?
Může. Když se jedná o bloky na nevědomé úrovni, s tím umím pracovat. Ale když se člověku vědomě nechce, tak s tím nehnete. Velmi často lidé řeknou, že si to zvládnou sami. Jenže se většinou zamotají do těch strategií, které jim pouze pomohou vyhnout se nepříjemnému pocitu – dočasně.
Nemůže tahle terapie i ublížit?
Nemůže. Pokud je někdo zavřený a přišel jen proto, že ho tam např. poslal nějaký příbuzný, tak se maximálně nestane nic. Ale neublíží vám to.
foto: Se svolením Bohdany Nádas, zdroj: Autorský článek
