Martin Doktor je na vodě jako doma od svých čtyř let. Jeho největším úspěchem byly dvě zlaté medaile, které si přivezl z letních olympijských her v Atlantě. Jak tento kanoista vzpomíná na léta své aktivní sportovní kariéry a čemu se věnuje dnes, se ho ptal ve svém pořadu Sonda do sportovcovy duše kouč, manažer a spisovatel Marian Jelínek.
„Když jsem skončil, přeskočil jsem z vody na břeh. Čtyři roky jsem dělal šéftrenéra rychlostních kanoistů, to byla ale spíše manažerská funkce. Pak jsem dostal nabídku, která se neodmítá, na pozici sportovního ředitele Českého olympijského výboru,“ popisuje Martin Doktor svou kariéru po odchodu ze světa tvrdé dřiny a pádlování.
Pod vlajkou České republiky
Práce v olympijském výboru Martina Doktora velice naplňuje. Mezi její pozitiva řadí i to, že alespoň nějakým dílem pomáhá sportovcům k úspěchu, vždy se jim snaží připravit takové podmínky, aby se oni sami mohli pouze koncentrovat na cíl. Protože si moc dobře pamatuje, jaký je to pocit závodit. Ale i zde se najdou negativa. Podle bývalého kanoisty je nejnáročnější práce s lidmi. Politikaření se nevyhne ani této oblasti. „Občas do toho lidé s jinými názory vnáší bordel a ten pak urovnávat, to je těžké,“ směje se Martin a dodává: „Já se ale snažím, abych od toho byl co nejdál. Ať politiku dělá pan předseda, ten ji dělá dobře.“
Martin Doktor
Žádné výčitky
Na otázku, zda by, když se ohlédne za svým životem, udělal něco jinak, odpovídá sportovec vyrovnaně, že vždy se najde něco, co bychom mohli trochu změnit, ale vesměs je se svými rozhodnutími i činy spokojený. „Je pár věcí, u kterých si každý člověk říká, kdybych já blbec tohle udělal tenkrát jinak, ale jsou to takové detaily, že teď ani nejsem schopný uvést konkrétní případ.“
Nové naděje
Mladým začínajícím sportovcům by poradil, že nejdůležitější je tvrdá práce, která se skrývá za vším, ale talent jako takový samozřejmě nesmí chybět. To se ovšem velice brzy vyselektuje. „I talentovaní lidé musí pracovat, bez toho to nejde,“ uvádí. Přiznává, že je těžké, když je vám šestnáct, makat a nedělat ostatní věci, co se sportem nesouvisí. V tom případě platí rčení, že maminka a trenér mají vždycky pravdu a je třena jim naslouchat.
Čtěte také:
Sonda do sportovcovy duše: Jan Micka
Sonda do sportovcovy duše: Vavřinec Hradilek
Sonda do sportovcovy duše: Lucie Hinnerová
foto: archiv
