Česká republika je známá tím, že skladba výživy zde není ve srovnání se světem zrovna ideální. Podle posledních měření za rok 2023 trpí v České republice 60 % lidí nadváhou. Z mladých je to čtvrtina, z toho 16 % má obezitu. „Já jsem celou pandemii covidu říkala, že tady řešíme jeden virus, ale vlastně to, že tady roky už máme pandemii obezity, nadváhy, cukrovky druhého typu a brzy skoro jistě Alzheimerovy demence, to nás jaksi nechává v chladu,“ říká specialistka na zdravotní prevenci Margit Slimáková, podle které těmto civilizačním nemocem dokážeme předcházet a umíme je i zvrátit.
„Relativně nově víme, že třeba u cukrovky druhého typu se dá správně nastavenou stravou dosáhnout reverze. Proč to není na titulních stránkách všech médií? Strašně málo se nám říká, že my sami jsme zodpovědní za vlastní zdraví. My jsme ti nejvíce rozhodující o našem zdraví, za děti tedy samozřejmě rozhodují rodiče. Ale společnost taky, protože se rodiče můžou snažit sebe více, ale když jejich dítě dostává po většinu času ve škole nebo ve školce slazené nápoje a nezdravé věci, tak to nemůže fungovat správně.“
Jaký vliv na to má stres? Četl jsem nějakou studii a tam byl mezi 44 příčinami obezity kromě množství jídla, energetické rovnováhy a socioekonomické situace uváděný na předním místě stres.
S podílem stresu, tedy stresového hormonu kortizolu na obezitě, souhlasím, vliv hormonů je naprosto zásadní, zatímco naopak tvrzení o potřebě hlídat v jídle kalorie roky kritizuji. Roky se zde hlásala teorie „kalories in, kalories out“, tedy že obézní jen potřebují jíst méně a více se hýbat. Takhle jednoduché to není. My přijatou stravu nejen spalujeme, ale také z toho jídla budujeme svaly, tukovou tkáň. Jak se to jídlo využije, o tom rozhoduje náš hormonální systém. Tohle je proces, který je velmi přísně hormonálně řízený. Hlavním hormonem, který posílá tuky do tukové tkáně, je inzulin. Ten se uvolňuje při každém jídle, a čím více sacharidů je v jídle, tím více inzulinu se uvolňuje.
Relativně nově víme, že třeba u cukrovky druhého typu se dá správně nastavenou stravou dosáhnout reverze. Proč to není na titulních stránkách všech médií? Strašně málo se nám říká, že my sami jsme zodpovědní za vlastní zdraví.
Takže kdybych vám chtěla dát recept na dokonalé ukládání tuků v tukové tkáni neboli ztloustnutí, tak vám řeknu: jezte často svačinky. Desítky roků se to tu propaguje. Jezte často, nevynechávejte jídlo, svačinkujte, jezte podle výživové pyramidy. A jestliže máme geneticky nižší citlivost inzulinu a jíme podle těchto doporučení, tak máme velice často zvýšený inzulin v krvi. On pak méně funguje a vzniká stav, který se označuje jako inzulinová rezistence, kdy my velmi efektivně ukládáme tuky do tukové tkáně. A inzulinovou rezistenci můžeme vybudovat i ze stresu, chronicky navýšený hormon kortizol podporuje ukládání tuku v tukové tkání i vznik inzulinové rezistence.
Co má na vznik obezity větší vliv? Je to genetika, výživa nebo nedostatek pohybu?
O našem zdravotním stavu rozhoduje naše genetická dispozice a naše chování. A to naše chování souvisí především s výživou, pohybem, s kouřením a pitím alkoholu. To jsou i podle Světové zdravotnické organizace nejběžnější příčiny chronických nemocí. Já bych do toho ještě přidala střevní mikrobiom, což je relativně nová záležitost. Ten souvisí jak s výživou, tak s naším chováním a vlastně i s tím, v jakém prostředí se pohybujeme, protože my ty přívětivé mikroby přijímáme nejenom stravou, ale třeba kůží, dýchacími cestami. Poškozený mikrobiom zvyšuje riziko obezity a nadváhy.
Jak je důležité dodržovat pravidelnost v jídle?
Důležitější než pravidelnost či jakákoliv jiná pravidla je schopnost vnímat a respektovat své tělo a jíst, když máme hlad. A někdy se může stát, že hlad nemáme, takže nebudeme jíst. Většina našich buněk může spalovat dvě možnosti, buď cukr neboli krevní glukózu, anebo mastné kyseliny a ketolátky z tuků a obě tyhle možnosti jsou prospěšné. Kdysi dávno v minulosti jsme střídali plynule tyhle dvě možnosti, když jsme měli jídlo, najedli jsme se. Tělo vždycky první spaluje sacharidy, až když nemá sacharidy nebo když hladovíme, tak nastupuje spalování tuků a takhle se to v životě střídalo. Mnozí ale dneska tuhle schopnost ztratili právě proto, že jíme pořád. Jíme úplně pořád. Takže je otázka, co je nejprospěšnější? Historicky jsme nejedli pravidelně, byly dny, kdy se hladovělo, když se nejedlo nic, a pak se zase najedlo. Dokázali jsme takhle fungovat celkem slušně.
Já se omluvám, ale mně to zní trochu v kontradikci, na jedné straně řeknete, že je potřeba poslouchat své tělo, a na druhou stranu máme střídat míru příjmu těch potravin, aby došlo k metabolické flexibilitě. Co když budu poslouchat své tělo, a to mi ve tři hodiny ráno řekne: teď si dej zbytek řízků od oběda?
Víte, proč vám to tělo řekne? Protože nejíme skutečné jídlo, nejíme zdraví prospěšnou stravu a vlastně nevnímáme naše tělo, vnímáme spíš závislosti, na cukru, dochucovadlech. Pro to, abychom byli schopni vnímat a respektovat naše tělo, tak bychom potřebovali pár týdnů či měsíců jíst jenom skutečné jídlo. To je ten rozdíl, protože když jíme skutečné jídlo, tak fakt vnímáme, kdy jsme zasycení, kolik potřebujeme, a nepřejídáme se. Když někomu řeknu: vnímejte své tělo, a on říká: já vnímám chuť na tyčinku Snickers, tak to není potřeba jeho těla. To je návyk na cukry, dochucovadla a podobně. Takže první se musí začít jíst skutečné jídlo a pak se musí vnímat své tělo.
Ještě bych se vrátil k obezitě dětí. Kdy může dítě přibrat? Je pravda, že v období třeba na začátku puberty probíhají hormonální změny. Kdy ale máme zneklidnět?
To je extrémně těžká otázka, to řešíme vždycky individuálně. Pro rodiče může být důležitý ukazatel to, jací byli oni v dětství, zamyslet se, jak jedli jako děti, poptat se svých rodičů, podívat se na fotky v dětském věku, jak jsme vypadali.
Když někomu řeknu: vnímejte své tělo, a on říká: já vnímám chuť na tyčinku Snickers, tak to není potřeba toho těla. To je návyk na cukry, dochucovadla a podobně. Takže první se musí začít jíst skutečné jídlo a pak se musí vnímat své tělo.
Pak je také třeba řešit život dítěte, jestli u něj nedošlo k něčemu nečekanému. Nadváha nemusí vznikat jenom stravou, může být i důsledkem duševní nepohody. Právě v období pandemie byly děti víc na sociálních sítích, kde číhá spousta nebezpečí, například dietování, některým se mohla rozběhnout porucha příjmu stravy. Některé děti to přeženou do bulimie, přibírají, jiné naopak hubnou. Roli ale může hrát i nějaké jiné trápení, kdy malý človíček může přibírat z nadměrného stresu, může se připlést k alkoholu. Takže je to celý komplex věcí. Za mě by bylo vždycky zásadní sledovat u dítěte, jestli roste, jestli zvládá to, co by se zhruba v jeho věku mělo zvládat, to znamená i fyzicky, že ve škole neusíná, není extrémně unavené.
Na sociálních sítích nyní koluje trend, kterému se říká body positivity. To zjednodušeně znamená mít se rád, i když jsem třeba nadměrně obézní.
Já bych souhlasila jenom s tou první větou. Mějte se rádi. Nedodávala bych, i když jste obézní. To už bych nenaznačila. Ano, měli bychom se mít rádi. A myslím si, že člověk, když se má rád, tak o sebe dobře pečuje. Skvěle jí, stará se o svoje tělo. Nebude se nenávidět a nebude si ubližovat. Člověk, co se má rád, se přece musí o sebe starat. Takže já jsem určitě zastáncem toho, ať se lidé mají rádi, ať se starají o sebe, ať přeberou zodpovědnost. Ale určitě se mi nelíbí a kritizuji obdivování patologie, protože obezita, nebo dokonce morbidní obezita, to jsou naprosté nezdravé stavy.
Nemusíme všichni být hubení, někdo je přirozeně hubenější, někdo plnější. Obojí může být krásné a v pohodě. Navíc ideál krásy se samozřejmě proměňuje. Ale obezita není přirozená ani zdravá. Tohle bych neobdivovala, ale současně bych tyto lidi nekritizovala. Já si myslím, že potřebují podporu. Akorát si nemyslím, že to máme prohlašovat za něco krásného, úžasného, obdivuhodného, co má být na molech.
V poslední době se mezi influencery a celebritami hodně rozmohly kouzelné injekce na hubnutí. Ozempic a Saxenda. Jsou to léky, které potlačují chuť k jídlu. Krátkodobě to dokáže pomoci lidem zhubnout, plus to má další zdravotní efekty. Jak to ale bude fungovat dlouhodobě?
Prozatím to vypadá, že v okamžiku, kdy se tyto léky vysadí, hmotnost se vrací. Takže si tu tvoříme lidi závislé na nějaké pravidelné aplikaci léku. A jak to bude fungovat dlouhodobě? Jaký to bude mít efekt na tělo? Je tam spousta otazníků. Fungování těchto léků je postaveno na zajištění sytosti, kdy pak obézní nemá chuť a potřebu se přejídat. Ale přesně totéž dělá i skutečné jídlo. Skutečné jídlo obsahuje maximum živin, vyživí a zasytí nás a my se s ním běžně nepřejídáme. To je všechno. To je tak strašně jednoduché. To je vlastně to nejjednodušší, nejlevnější řešení.
Naprosto přirozené a ještě k tomu chutné. Po 30 letech praxe jsem neměla ani jednou klienta, který by ztloustl, protože se přejídal ovesnými vločkami, vajíčky, vlašskými ořechy nebo mrkví. To se nestane, po tom neztloustnete ani neonemocníte. Protože ty potraviny přirozeně zasytí. Naopak ty vysoce průmyslové produkty jsou připravené v laboratořích tak, ať se nezasytíme, ať je jíme nekonečně. Čím víc, tím líp, tam jde o byznys.
Obézní lidé potřebují podporu. Ale nemyslím si, že obezitu máme prohlašovat za něco krásného, úžasného, obdivuhodného, co má být na molech.
Potravinářský průmysl roky dává produkty dohromady v laboratoři. Sestavují je tak, aby nám obrovsky chutnaly. Abychom chtěli další, další, další, další. Je třeba si uvědomit, že potravinářský průmysl není naše ministerstvo zdravotnictví, to není lékař. To je firma, která chce prodávat. Ona nemá zajistit to, ať na světě nejsou diabetici, ona nás nemá léčit. Ona prodává produkt, který chce, aby se co nejvíce prodával.
Na facebooku existuje velká skupina, která si říká kalorické tabulky. Oni stejně jako vy propagují konzumaci skutečného jídla, jen tomu říkají čerstvé potraviny. To znamená, nekupujte konzervy, kupujte zeleninu, vařte si sami. Když si koupíte jejich aplikaci, zanášíte si tam jídla a vyhodí vám to makroživiny. Kolik jste spotřebovali sacharidů, kolik proteinu, tuků a tak dále. Neradí tedy poslouchat své tělo, ale všechno si počítat v tabulkách. Je to paradoxní, ale výsledky mají, lidé hubnou.
Ve 30. letech minulého století tady byla studie, kde se jedna americká dětská lékařka ptala, jestli dítě ví, co má jíst, když nebude nic počítat, když to necháme na něm. Vzala děti z kojeneckého ústavu od sedmého měsíce a nabízela jim různé potraviny. A nikdo je nesměl krmit, nebo jim říkat, co mají jíst. Braly si, co chtěly. No a výsledkem bylo, že všechny děti byly naprosto zdravé, žádné nebylo obézní ani hubené, nepotřebovaly žádné tabulky, žádné počítání, žádné znalosti. Když jíme skutečné jídlo, začneme vnímat své tělo a jenom tak zjistíme, jestli třeba potřebujeme víc zeleniny, víc steaku, víc fazolí a tak dále.
Přijde mi, že čím více se soustředíme a spoléháme na nějaké cizí faktory, nějaká čísla, nějakou aplikaci, tím méně vnímáme své tělo. Musíme se totiž naučit jíst a udělat to jídlo tak, abychom se zasytili, aby nám to chutnalo, aby nám to prospívalo.
A navíc je třeba si taky uvědomit, že žijeme ve strašně stresové době, stres neustále roste. A nepřiměřená kontrola jídla je vlastně taky určitý podprahový stres. Já vždycky říkám, přece si vedle talíře nedám kalkulačku místo příboru. Jídlo má být pohoda, požitek, máme si ho užívat, máme ho vnímat.
To je pravda, protože v té skupině se objevují příspěvky ve stylu: chybí mi dneska 3 % proteinů, co mám dělat? A jsou z toho vystresovaní. Jsou tam ukázky lidí, kterým se podařilo výrazně zhubnout třeba ze 150 na 80 kilo, a jsou fakt velmi hezcí. Ale už to neukazuje třeba těch 90 %, kterým to nezafungovalo.
Poruchy příjmu potravy vlastně znamenají excesivní zaměření se na jídlo, když neustále řešíme, kolik toho je, co tam je, proč to je, kolik to má kalorií a tak dále. Já si ale myslím, že daleko příjemnější pro nás je, když zpomalíme, zastavíme se, uděláme si skutečné jídlo a užijeme si ho.
Reklama
foto: Se svolením Margit Slimákové, zdroj: Autorský článek