Před časem jsme si s psychoterapeutkou Evou Labusovou povídali o tom, že mnohé ženy, ač touží po harmonickém vztahu, se nakonec zapletou se slabochem, násilníkem, mamánkem, alkoholikem, chronickým lhářem... Jenomže ono to funguje i obráceně.
Opravdu muži milují potvory?
Pokud si to dobře vybavuji, v knize od Sherry Argov Proč muži milují potvory je zmínka o tom, že ty takzvané hodné ženy bývají dobrými manželkami nebo převoznicemi, ale jinak mnozí muži upřednostňují nejistotu a dobrodružství. Jejich nevědomí se totiž s příliš hodnými ženami může cítit nedobře, nebo se i nudit… Je to tragické rozdvojení vycházející z minulosti: Buď manželka, nebo milenka. Buď světice, nebo prostitutka. Dnes to máme o to pestřejší, že zlobivou ženu taky může nudit příliš hodný – nebo líný – manžel. Líný ve smyslu pochopení ženské celistvosti.
Jak se může žena stát potvorou v tom dobrém slova smyslu?
Nejprve si musí přiznat, že není spokojená. Že jí život utíká pod rukama, protože ho žije víc podle scénářů nebo potřeb druhých. Je potřeba se zastavit a udělat hloubkovou inventuru. Připustit, že mnoho představ o sobě včetně sebehodnocení jsem nevědomě přejala zvenčí, od jiných. Od rodičů, z prostředí ve škole, z kulturního klimatu, ze společenských stereotypů… Z touhy být přijata za každou cenu.
Tato vnitřní přesvědčení působí tím mocněji, čím méně o nich víme. Takže zkoumejme, kde náš život běží ve stylu "o nás bez nás". Kde se necháváme ovládnout strachem z vlastní nedostatečnosti, propadáme se do obav z nemilovanosti, ze samoty, kde podléháme vztahovým nebo jiným závislostem. I když to zejména zpočátku není snadné, vystupme z identity oběti či samoúčelné rebelky a přijměme za svůj život plnou odpovědnost.
Jak naopak mohou muži poznat ženy, které jsou opravdu mrchy tím toxickým způsobem?
To není snadná otázka. Při navazování párových vztahů hraje zásadní roli naše nevědomí. Sigmund Freud přirovnával nevědomí k neviděné části ledovce skrytého pod hladinou moře, o kterou se tříští i ty největší lodě. Jde o pestrý soubor námi nevnímaných sil, které žijí uvnitř nás a ovlivňují nás o to mocněji, oč méně si jejich působení připouštíme. Bývá převratné pokusit se své omyly, přešlapy a neúspěchy, nebo naopak radostná spočinutí, jimiž v našich párových vztazích procházíme, hledat právě také v nevědomí.
Romantickou lásku dnes přeceňujeme a to otvírá nevědomým fantaziím hodně prostoru. Dokud se jimi nezačneme zabývat, často žijeme v (sebe)destrukci.
Takže rozum jde při výběru partnera absolutně stranou…
To ne. Rozum, pokud mu to dovolíme, nám při výběru partnera pomáhá. Je známé, že historicky bývaly párové vztahy silně řízeny právě rozumem a taky konvencemi. To, čemu dnes říkáme romantická láska a vlastně to už považujeme za samozřejmost, dřív rozhodně k běžným možnostem nepatřilo. Dnes jsme se ovšem ocitli v druhém extrému. Romantickou lásku přeceňujeme a to otvírá nevědomým fantaziím hodně prostoru. Dokud se jimi nezačneme zabývat, často žijeme v (sebe)destrukci.
Říkáte, že nejvíce nás na nevědomé úrovni ovlivňuje dětství do tří let věku. Znamená to třeba, že když byla matka směrem k mužům manipulátorka nebo koketka, dcera to od ní nevědomě přejímá?
Nerada bych příliš zjednodušovala. Tak jen připusťme, že mezigenerační přenos má obrovskou sílu i setrvačnost. Než si příčiny svých, často opakujících se, vztahových problémů zvědomíme, míváme tendenci v nějaké podobě opakovat příběhy z párového života svých rodičů nebo i z širšího rodového pole. A to buď přímo, nebo jdeme do opačného extrému. Ať tak či onak, pokud naše původní prostředí nebylo příznivé, jsme nezdravými vztahy, jež my sami vytvoříme, ohroženi.
Proto si nevědomě vybíráme partnery podobné našim rodičům, nebo jejich opak?
Ano. Je součástí mezigeneračního přenosu, že zkušenosti s našimi rodiči významně ovlivňují naše rozhodování. Na nevědomé úrovni máme prostě tendenci vyhledávat to, co důvěrně známe, bez ohledu na to, zda nám to je k dobrému, nebo naopak. Proto se stává, že někdo jeden destruktivní vztah opustí, a do jiného vklouzne. A může se to opakovat tak dlouho, dokud vnitřní prací nezjistí, proč se to děje.
Kdo ve své původní důvěře prožil zásadní zklamání od svých nejbližších pečovatelů, ten se na nevědomé úrovni blízkosti a intimity bojí. Není pro něj pocitově bezpečná.
Které muže nejvíc zlobivé ženy přitahují? Co je na nich tak láká?
Znovu bychom musely vysvětlit, koho míníme potvorou. Máme-li na mysli takovou, s níž muž pro její psychopatologie spokojený vztah nevytvoří, pak nejspíš i on sám v sobě nese něco, na co destruktivita ženy u něj nasedá. Jinak by je jejich nevědomé vzorce nespojily.
Problém ovšem bývá i v tom, že láska se svými skutečnými atributy (oddanost, obětavost, laskavost…) bývá považována za něco, co bere lidem svobodu a působí nudně. Vzpomeňme si na to množství sarkastických vtipů o manželství! Jenže ono to veselé není, vezmeme-li v úvahu, že naše neschopnost žít v harmonickém vztahu může souviset právě s tím, že jsme jako děti takový vztah kolem sebe neměli. Kdo ve své původní důvěře prožil zásadní zklamání od svých nejbližších pečovatelů, ten se na nevědomé úrovni blízkosti a intimity bojí. Není pro něj pocitově bezpečná. No a samozřejmě nepomáhá, když chybí i hlubší hodnotové ukotvení.
Umět se vyhnout nebezpečnému partnerovi či partnerce tedy předpokládá, že člověk dobře zná sám sebe, má jasnou představu, koho hledá, a má dost sebeúcty, aby jen tak někomu nedovolil nechat se zneužívat?
A taky dává pozor na to, aby ani on sám nikomu neubližoval a nikoho nezneužíval. Chceme-li zabránit nebezpečnému vztahu, zkoumejme od začátku, zda nejsou přítomny některé významné varovné signály: nedostatek respektu, neustálá negativita, potřeba druhého kontrolovat, tvrdě prosazovat vlastní potřeby... Rozlišování a respektování osobních hranic, spolehlivost a vzájemná důvěra by měly být samozřejmým cílem, k němuž chceme směřovat. Pokud tohle ve vztahu chybí, je to signál, že se pohybujeme na rizikovém území. Také pomáhá ptát se sebe samých, zda nám náš protějšek umožňuje rozvíjet to lepší ze sebe sama. Nebo mám spíš pocit, že mne vztah dusí a probouzí ve mně to horší, ba nejhorší?
Tím dostaneme odpověď, zda ve vztahu zůstat, nebo odejít…
Je-li vztah trvalé drama, bývá lepší odejít. Rozchod a dočasná samota bývají příležitostí pro budování zdravé sebelásky. A pozor, znovu to zopakujme: Mám-li pocit, že žiju s nebezpečným protějškem, potřebuji se taky ptát, co nebezpečného, temného ve mně v tom druhém rozvinutí jeho temné stránky rozpoutává? Pěstování sebeuvědomování nám pomáhá dělat zdravější rozhodnutí a předchází ubližující dynamice.
Jak se obvykle vyvíjí vztah s potvorou, míněno tou, která opravdu ubližuje?
Turbulentní vztahy s destruktivními ženami, takové ty prostoupené odštěpenými temnými póly ženství, bývají zejména v časech zamilovanosti nezapomenutelným dobrodružstvím a obvykle přinášejí i mimořádně silnou sexuální extázi. Zpravidla ale dlouho nevydrží. Shoří jako rychlý oheň a často za sebou nechávají spoušť a dlouhodobou pachuť. Vzrušení a vášeň, jak jsou běžně chápány, nebývají základnou dlouhodobých funkčních partnerských vztahů. K těm totiž směřujeme pokorou a vnitřní prací.
Rozlišování a respektování osobních hranic, spolehlivost a vzájemná důvěra by měly být samozřejmým cílem, k němuž chceme směřovat. Pokud tohle ve vztahu chybí, je to signál, že se pohybujeme na rizikovém území.
A co když se ve vztahu sejdou zlobiví dva, žena i muž… To jsou pak ta „italská“ manželství?
Nebo také „tiché“ domácnosti, uplatňující nepřímou, pasivní formu agrese. Dle typu naší citové vazby, takzvaného attachmentu, nás to v konfliktních situacích nevědomě popouzí ke třem základním reakcím: optimálně ke spolupráci, ve zraněných úzkostných verzích ale k nějaké formě útěku, nebo k útoku včetně „řádění“ v podobě scén, záchvatů žárlivosti, potřeb nepřiměřené kontroly a podobně.
Mám zkušenost, že otevření tématu attachmentu v párové práci – zejména pokud muž a žena usilují o zlepšení svého vztahu, nikoliv o rozchod – často znamená obrat žádoucím směrem. Partneři bývají podstatou a silou svých, do té doby neuvědomovaných, vazebných systémů upřímně fascinováni. Začínají chápat, že nejsou soupeři, ale spojenci, kteří jeden druhému vzájemným pochopením mohou pomoci narovnávat stará zranění. Pokud tohoto pochopení nejsou schopni, snáze nahlédnou, že může být pro ně vhodnější se rozejít.
Má tedy vůbec smysl při hledání vztahových rizik odlišovat ženy a muže?
Viděno optikou historie a stereotypů, za nebezpečnější jsou považováni muži. Statisticky se dodnes častěji dopouštějí násilí zneužitím své fyzické síly nebo odříznutím žen od rozhodování a zdrojů. Stále statisticky častěji víc vydělávají, méně času věnují péči o děti, která je ze společenského hlediska pořád ještě bohužel vnímána jako ztrátová, a podobně. Tahle situace souvisí s velmi dlouhodobým a hluboce zakořeněným znevýhodněním žen v patriarchální společnosti. S normativním útlakem žen jsme se jako demokratická společnost sice oficiálně už rozloučili a máme rovné příležitosti, jenže kola vývoje se točí v některých oblastech těžkopádně a mnohá dosud dál běží postaru.
Ženy zase využívají některých svých tradičních tajných zbraní, jako je ženská krása a sexualita...
A konkrétně tohle je dodnes jedním z nejvýnosnějších obchodních artiklů, nezřídka na hranici zákona. Což se nakonec obrací proti ženám samým. Dávají se tu do pohybu velmi mocné energie a ženské archetypy padají do svých nebezpečných, nekultivovaných, pasivních, nebo naopak zdivočele aktivních pólů. Nerespektované, nepochopené či znásilněné ženství to někdy vzdá, jindy bezhlavě kope kolem sebe, ale taky vytahuje zbraně a nezřídka i ty mužské. Když to shrneme, nebezpečné ženství velmi souvisí se zneužitím i nepochopením ženského principu. Mluvím o specifické ženské síle a odolnosti, o ženské intuici, o citlivém napojení na přírodu, o schopnosti péče, vztahovosti, empatie a duchovních vhledů. A samozřejmě o smyslnosti, o pravé podstatě ženské sexuality. Tohle všechno patriarchální společnost znevážila a oslabila, poničila to znevážením pravých hodnot ke škodě všech, mužů i žen.
Rozumím tomu dobře, že za nebezpečné ženství ale i my ženy neseme odpovědnost?
Samozřejmě. A skutečnou zodpovědnost si připouštíme, až když zkoušíme nahlédnout podstatu svých problémů i z druhé strany. Když jsme schopny si připustit, že i naše jednání může být ubližující.
Je tedy možné vztahy poznamenané „nebezpečím“ uzdravovat?
Ano. A vidíme to kolem sebe, že na svých vztazích mnozí lidé opravdu pracují. Třeba při práci mnoha kvalitních ženských a mužských kruhů nebo v ambici, někdy s pomocí terapie, vytvářet vědomá partnerství, v nichž se mužský a ženský princip zdravě doplňují a podporují a vytvářejí cestu k individuálnímu i společnému růstu. Nemluvím o žádné přihlouplé hollywoodské romantice. Mám na mysli náročnou, obohacující, vnitřní práci obou zúčastněných, zahrnující právě i léčení společenských patriarchálních zranění, rodových zranění a osobních traumat. Takže se nebojme víc přemítat o svých vlastních potřebách a přáních a zkoušejme je naplnit. Ovšem berme v úvahu, že v párovém vztahu jsme nejen my dva. Určité potřeby má i ten vztah sám o sobě jako hra, která má nějaká pravidla.
Když se ještě vrátíme k takzvaným potvorám obecně. Mohou být pro svět přínosem?
Zkušenost ukazuje, že patriarchální společnost odsuzovala na ženách kde co a nazývala to prohřešky. Například právo na vzdělání. Volební právo. Právo vlastnit dům nebo pozemky. Právo nebýt vystavena sexuálnímu násilí, a to ani v rámci takzvaných manželských povinností. Právo na orgasmus. Právo žít svůj život v plnosti. Právo říkat ano a ne. Prostě jenom proměňovat svoje vrozené schopnosti, dary a hřivny… A za současnou historicky nevídanou svobodu žen vděčíme povětšinou přece právě dobrým „potvorám“.
Reklama
foto: Se svolením Evy Labusové, zdroj: Autorský článek
