Většina žen vám řekne, že touží po hodném protějšku, který pro ně udělá první poslední. Po muži, který je bude „na rukou nosit“, „snese jim modré z nebe“. Paradoxně často nakonec skončíme ve „spárech“ těch zlobivých, divokých mužů, u nichž nemáme záruku, že nám zítra nezahnou. Jsou pro nás zkrátka daleko víc sexy. A když už si onu hodnou bytost najdeme, mnohdy pak ve vztahu zjistíme, že nás nevzrušuje, není pro nás atraktivní a podvědomě (možná i vědomě) hledáme jinde. Kde je ona ideální hranice? O tom jsme si povídali s psychoterapeutkou Evu Labusovou.
Mnoho žen končí v náručí „nebezpečných“ mužů, i když tvrdí, že touží po opaku. Čím to je?
To bývá záležitost nevědomí. Všichni v sobě nosíme skryté, nepoznané části nás samých, k nimž patří třeba poněkud rizikové archetypy hráče, dobrodruha, hazardéra… V naší vnitřní temnotě se mohou ukrývat velmi netušené obsahy. Nebezpeční muži se vyznačují tím, že sami tyto obsahy aktivně žijí a v začátcích vztahu mohou být právě tímhle pro určitý typ žen velmi přitažliví. Zvláště, když jsou výrazní, pohlední, společensky mají navrch, případně disponují nějakým druhem světského bohatství (sláva – moc – peníze).
Když žena stále tlačí na muže, aby se v něčem změnil, v podstatě se tak nevědomě deleguje do role mateřské vychovávající postavy. No a muž se takovému tlaku vzpěčuje a, opět obvykle nevědomě, odmítá pod diktátem manželky dozrát a přestat se chovat dětinsky. Rebeluje.
Tito muži – a platívá to i o tak zvaných psychopatech – bývají ve fázi dvoření neodolatelní, když ovšem fáze zamilovanosti pomine, nastává peklo. Definice nebezpečného muže praví, že je to takový, který posléze ženě působí některé ze zásadních zranění: jde o oblast emoční, tělesnou včetně sexuální, finanční, existenciální. Ubližování může mít nekonečně mnoho podob.
Co tedy takoví muži ženám zrcadlí? Jakou lekci jim přinášejí?
Obvykle především lekci sebepoznání a sebelásky. Schopnosti poznat a chránit vlastní hranice. A umět říct ne ubližujícím situacím. Odejít z nich. Málokdy je to však možné bez odborného doprovázení.
Taky se říká, že ženy vnímají „zlé“ muže jako potenciální dobrou genetickou základnu...
Ono se toho hodně říká… Sexuální přitažlivost je skutečně jednou z nejsilnějších sil vesmíru, kterou nebývá snadné ukočírovat vůlí ani rozumem, zvláště když chybí orientace v hodnotách. Jako všechno v životě i sexualita a párové soužití se odehrávají v různých kulisách a na různých úrovních vědomí. Čím více jsme vydáni napospas nevědomým procesům, tím více jsme ohroženi nepříjemnými zapleteními. Proto je skvělé, že dnešní doba nám v tomto ohledu velmi přeje…
Jakým způsobem?
Nevídanou osobní svobodou i dostupností potřebných informací. V současnosti jsme už zváni k horizontu zvanému „vědomé partnerství“. Součástí tohoto pozvání je ovšem právě i uvědomění, že v partnerství se nám nic neděje náhodou a že většinou jsou všeho dění účastni oba protagonisté. Pochopit to a přijmout předpokládá, že budeme připraveni věnovat se přednostně potřebám vztahu jako takového, a nikoliv jen individuálním potřebám každého z nás. A že si přednostně vždy zameteme před vlastním prahem.
V naší vnitřní temnotě se mohou ukrývat velmi netušené obsahy. Nebezpeční muži se vyznačují tím, že sami tyto obsahy aktivně žijí a v začátcích vztahu mohou být právě tímhle pro určitý typ žen velmi přitažliví.
Zmínila jste, že v páru se nám nic neděje náhodou. Proč to tak je? A můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Napadá mne docela častá situace, kdy žena stále tlačí na muže, aby se v něčem změnil, v podstatě se tak nevědomě deleguje do role mateřské vychovávající postavy. No a muž se takovému tlaku vzpěčuje a, opět obvykle nevědomě, odmítá pod diktátem manželky dozrát a přestat se chovat dětinsky. Rebeluje.
Nebo si pár stěžuje, že spolu špatně vycházejí jejich děti, že na sebe vzájemně žárlí a soupeří spolu. A rozhovor posléze ukáže, že tutéž dynamiku spolu žijí i sami rodiče – například úzkostlivě hlídají, aby oba měli stejně volného času jen sami pro sebe, přesně stejně čerpali z rodinného účtu. Nebo se neumějí upřímně radovat z úspěchu partnera, protože se navzájem srovnávají. Aby to ale teď nevypadalo, že se tyhle věci dohledávají jednoduše a snadno. Tak to není. Najít hlubinné příčiny našich projekcí bývá obtížné.
A co když jsme ve vztahu s hodným mužem, který nás ale časem nevzrušuje a leze nám na nervy?
A jde nám opravdu na nervy on? Nejdeme v první řadě nepřiznaně na nervy my samy sobě? Nerozehráváme skrze svého partnera projekce, když ho používáme pro možnost unikání a výmluv, abychom se nemusely zabývat vlastní stinnou stránkou?
Jakou naši stinnou stránku nám „hodní“ muži mohou ukazovat?
Jak už jsem řekla – nejčastěji jde o lekce dosud nerozvinutého sebepoznání a sebelásky, které nás vedou k ochraně vlastních hranic a hodnot. Připomeňme, že symbolickým pojmem „stín“ obohatil psychologický slovník Carl Gustav Jung. Stín zahrnuje naše odvrácené, temné nebo i jen odmítané či nežité stránky, které z nějakého důvodu otevřeně nežijeme nebo se jimi obáváme či ostýcháme zabývat. Patří sem vše osobně či společensky nepřijímané, nežádoucí a netolerované, před čímž pro bolestivost konfrontace raději uhýbáme, vytěsňujeme to, lidově řečeno to zametáme pod koberec. A tak stín žije vlastním tajným životem a dříve či později promluví, neboli uvede nás do situace, před kterou už oči zavřít nelze. Navzdory vší nepříjemnosti stín paradoxně obsahuje i mnohé, co nás nakonec, když to zpracujeme, může posílit a obohatit.
V současnosti jsme už zváni k horizontu zvanému „vědomé partnerství“. Součástí tohoto pozvání je ovšem právě i uvědomění, že v partnerství se nám nic neděje náhodou a že většinou jsou všeho dění účastni oba protagonisté.
Může být projevem stínu, že muž je velmi úspěšný v práci, ale doma je pod pantoflem?
Ano, a to se skutečně stává. Protože pracoviště a domácí sféra mohou být z hlediska účasti různých dílků naší osobnosti oddělené světy. V tom pracovním obvykle více uplatňujeme to, co jsme získali až v pozdějším věku, ať už jde o vzdělání nebo praxi. Naše sebedůvěra a úspěchy profesní mohou stát na docela jiných základech než to, co se odehrává u nás doma, v soukromí, ve vztahu s nejbližšími – to dává nezřídka povstat nejstarším dynamikám, které jsme si nevědomě osvojili v rané fázi našeho vývoje.
Jak tedy balancovat svůj vnitřní svět, abychom mohli mít zdravý vztah?
O zralém a zdravém vztahu mluvíme tam, kde jsme individuální i společnou vnitřní prací dokázali opečovat svoje zraněné či traumatizované dětské části, takže tyto už na sebe nemusejí dramaticky upozorňovat a volat po objevení a integrování do našich životů. Může skončit doba nebezpečných her a manipulací i čas odehrávající se v trojúhelníku oběť – zachránce – agresor.
V čem podle vás spočívá hlavní rozdíl mezi dlouhodobě úspěšnými versus neúspěšnými páry?
Rozdíly překvapivě nespočívají ve větší tělesné přitažlivosti nebo v tom, že by muž a žena měli mezi sebou méně důvodů k neshodám. I celoživotně spokojené páry mnohé řeší a dohadují se kvůli obvyklým tématům, jakými jsou domácnost, finance, sexuální potřeby, výchova dětí, trávení volného času nebo návštěvy u příbuzných. Hlavní rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými páry spočívá v tom, že ti úspěšní rozpory řeší tvořivě. Mají schopnost i v konfliktu vnímat toho druhého, našli způsob rychlého usmíření, odpouštějí si. A ještě předtím dokáží v rozrušení uklidnit sebe samé. Což je spolu se zdravou emoční soběstačností významná dovednost pro harmonický vztah.
Reklama
A na závěr jedna rada pro nezadané. Které varovné příznaky bychom při hledání životního partnera určitě neměli přehlížet?
Kromě těch zásadních – přítomnost nezvládané agrese, silných komplexů méněcennosti či nadřazenosti a sklonům k silným závislostem – je to neochota přiznávat vlastní pochybení, chronická trucovitost, neschopnost odpouštět, časový parazitismus nebo lpění na podivných osobních tajemstvích. Nespolehlivost, nečitelnost. Silný negativismus a pocit, že je dotyčný jen oběť událostí. Obtížný je i výrazně nedokonaný separační proces od původní rodiny. Možná proto vůbec nejdůležitější bývá ochota problémy ve vztahu uvidět a chtít je řešit, přičemž zkoušejme přednostně zametat před vlastním prahem.
foto: Se svolením Evy Labusové, zdroj: Autorský článek
