Lidé mi mou práci nevěří. Pro mě je ale posláním, říká pohřební řečnice

Odjakživa Anna Janoštíková ráda vystupovala před lidmi. Jako dítě hrála na housle v orchestru, chodila do divadelního kroužku, zpívala ve sboru, později moderovala studentské plesy a sportovní akce. Všechny tyto zkušenosti zužitkovala i ve svém nynějším zaměstnání. Před pár lety zakotvila v pohřební službě GOODBYE, která zprostředkovává pohřby „na klíč“, tedy k dispozici je online čtyřiadvacet hodin denně, funguje napříč celou republikou a snaží se dělat pohřebnictví „jinak“.

Práce v pohřební službě nebývá něco, o čem bychom snili jako malí. I Annu sem přivedla spíše náhoda. Jak říká, šťastná náhoda. „V Goodbye jsem začala pracovat během covidového lockdownu, kdy všechny mé jiné projekty stály. Postupem času jsem v tématu pohřebnictví objevila obrovský smysl a práci, která mě opravdu naplňuje,“ říká sedmadvacetiletá sympatická pohřební průvodkyně.

Když někomu řeknete, co děláte, jak se tváří?

Většinou si lidé nejdřív myslí, že je to vtip. Potom mají spoustu otázek, jak jsem se k práci dostala, jak to tam chodí a podobně. Někteří rovnou řeknou, že je jim toto téma nepříjemné a bavit se o tom nechtějí. Někteří to neřeknou takto na přímo, ale z jejich reakce nebo řeči těla to jde poznat a v takovém případě se snažím téma odvést jinam. Hlavní je, že mě podporují moji nejbližší včetně partnera.

Říkáte, že lidi zajímá, jak to tam chodí. To si tak nějak zhruba dovedeme představit z pozice klienta. Ale jak vypadá vaše práce?

Na Goodbye mám ráda hlavně to, že každý můj den je úplně jiný. Spoustu času trávím komunikací se zákazníky a sjednáváním obřadů. Ale některé dny taky jen jezdím po pobočkách, podílím se na nastavování cen a nabídce produktů. Jiné dny zase sedím za počítačem a pracuji na vývoji aplikace. A některé dny jezdím na samotné pohřby, kde se podílím na organizaci, a potom na nich přednáším smuteční řeč.

Dnes lidé většinou chtějí skromnější pohřeb, často úplně bez obřadu. Rodina se potom rozloučí buď někde v soukromí, na chatě, grilovačce, zkrátka kde to měl blízký rád. Častou variantou je i zasazení památečního stromu s ekologickou urnou, která se ukládá do země.

Vystoupit před plný sál uplakaných lidí musí být náročné a svým způsobem odvážné. Je to tak?

Je pro mě důležité si vždy uvědomit, že emoce, které naši zákazníci v danou chvíli cítí, jsou něco, co není má vina. Mým úkolem je v tu chvíli jim pomoct tak, jak můžu, a tím je postarat se o co nejhladší průběh obřadu. Poskytnout jim rozloučení, jaké by si přáli oni nebo jejich blízký. Není v mých silách napravit nebo smazat bolest, kterou cítí. Ta je přirozenou součástí života. Samozřejmě je to ale někdy těžké. Některé příběhy se mě dotýkají více než jiné. Hlavně obřady, kde se loučíme se zesnulými mladšího věku. Potom je pro mě důležité si tyto emoce ventilovat během volného času, abych si je s sebou nepřenášela do dalších dní.

Jak si čistíte hlavu?

Hlavu se snažím čistit sportem a volným časem tráveným s partnerem, rodinou a přáteli. Někdy si s sebou domů nějakou část nebo historku z práce přinesu, ale už jsem se naučila, s kým takové věci probírat můžu, a s kým ne. Ne každému je příjemné se o takto citlivých věcech bavit a bylo pro mě důležité si uvědomit, že pokud potřebuju něco z práce ventilovat, nemůžu to dělat jen tak bez rozmyslu s kýmkoliv.

Musela jste se to učit? Absolvovala jste nějaké kurzy, které vám v tom pomáhají?

Určitě jsem se ze začátku musela naučit pracovat s náloží emocí, na kterou jsem dříve nebyla zvyklá. Žádný kurz nebo školení jsem neabsolvovala, ale věnovala jsem hodně času podcastům a knihám o meditaci, work-life balance a duševním zdraví, které mi pomáhají se udržet v psychické pohodě.

Stane se z takové práce po čase rutina? Nebo to ani nejde?

Je fakt, že po určité době člověk trochu otupí a možná kvůli tomu můžu v některých situacích působit v osobním životě trochu jako „ledová královna“. Ale určitě si nejde zvyknout úplně na všechno. Pořád jsou situace a příběhy, které mě zasáhnou, a člověk se tomu neubrání.

Není v mých silách napravit nebo smazat bolest, kterou cítí. Ta je přirozenou součástí života.

Dá se tahle práce dělat dlouho? Nebo jste někdy cítila vyhoření a zvažovala, že skončíte?

Tato práce mě extrémně naplňuje, a proto věřím, že se dá dělat i dlouho. Je to ale možné, jen když se člověk dobře stará o své psychické zdraví a pohodu. Pocit vyhoření jsem pociťovala po zhruba prvním roce, kdy se mi nepodařilo si poměr práce a volného času dobře ohlídat. Potom jsem se naučila s tím pracovat a od té doby jsem v tom, co dělám, moc spokojená.

Co vás na tom naplňuje?

Když vidím vděčnost našich klientů. Jejich cesta s námi trvá vždy zhruba tři týdny. Na začátku přijdou smutní a zmatení, se strachem z toho, že nevědí, co je čeká a jak to mají řešit. Náš úkol je pomoct jim se zorientovat a projít si prvními nejtěžšími týdny po ztrátě. Po obřadu nám často lidé děkují za to, že jsme jim to pomohli zvládnout, a odchází sice stále smutní z jejich ztráty, ale zároveň už beze strachu a s dobrým pocitem, že se důstojně rozloučili. V komunikaci s lidmi je za ty tři týdny procesu vidět obrovská změna a to je to, co mě na mé práci naplňuje. Možnost někomu pomoct z nejhorší situace, nasměrovat ho, dát mu pocit klidu a smíření.

Však jste pozůstalým k dispozici nonstop, že?

Tím, že sjednáváme pohřby primárně online, máme možnost se zákazníkům věnovat i mimo běžnou otevírací dobu, kterou mají jiné pohřební služby většinou ve všední dny mezi osmou a patnáctou hodinou. U nás je běžné, že si s našimi zákazníky voláme o víkendech nebo klidně v deset hodin večer. Prostě tehdy, kdy oni potřebují, a takovým způsobem, jaký jim vyhovuje. Někdo si s námi chce psát na whatsappu, někdo chce videohovor, někdo preferuje mail a klasické hovory. Jsme schopni se lidem přizpůsobit tak, jak potřebují.

Stejně tak to děláme, i co se týče detailů pohřbu, jako je třeba parte nebo hudba. Nemáme jen pár vzorů nebo písniček v katalogu, ze kterých si každý musí vybrat. Děláme parte v grafickém programu a jsme schopni ho upravit na míru pro každého. Hudbu dokážeme upravit a sestříhat dle potřeby. No, abych to zkrátila, snažíme se to prostě dělat více osobní a vždy se řídit tím, co zákazník potřebuje, přestože se to možná vymyká konvenci či standardu.

Některé příběhy se mě dotýkají více než jiné. Hlavně obřady, kde se loučíme se zesnulými mladšího věku. Potom je pro mě důležité si tyto emoce ventilovat během volného času, abych si je s sebou nepřenášela do dalších dní.

Na webu také radíte, jak připravit smuteční řeč, jak ji přednést, vlastně tam provázíte člověka opravdu celým procesem od úmrtí přes matriku po uložení do země…

Ano… Přistupujeme k tomu tak, že je nám jasné, že pohřbem většinou celá situace neskončí. Naše klienty čeká mimo truchlení i řada administrativních úkolů a psychických výzev. Snažíme se jim asistovat opravdu komplexně ve všem, s čím se mohou setkat. Chceme být jakýmsi průvodcem, který je chytne za pomyslnou ruku, vše jim v klidu vysvětlí a ujistí je, že vše bude v pořádku a že se na nás mohou se vším obrátit. Věříme, že toto je jedna z našich nejzásadnějších odlišností. Klienta prostě nikdy nenecháme na holičkách.

Mění se požadavky lidí na pohřeb?

Ano, a dost významně. Dřív to možná byly takové ty tradiční velkolepé pohřby ve viktoriánském stylu. Dnes ale lidé chtějí většinou skromnější pohřeb, často úplně bez obřadu, což je sedmdesát procent pražských zákazníků. Rodina se potom rozloučí buď někde v soukromí, na chatě, grilovačce, zkrátka kde to měl blízký rád. Častou variantou je i zasazení památečního stromu s ekologickou urnou, která se ukládá do země. Nebo řada památečních předmětů, šperků vyrobených s příměsí popela. Tu u nás využívá zhruba třicet procent zákazníků. Tento skromný způsob rozloučení často vídáme i v posledních přáních lidí v naší službě na závěti. Mladí lidé o tom hold přemýšlejí jinak a honosné pohřby nechtějí. Za ušetřené peníze by byli raději, aby rodina jela například na společnou dovolenou v jejich vzpomínce.

Kolik dnes stojí pohřeb? Je jasné, že záleží, jaký vystrojíme. Ale tak nějak v průměru…

Jak říkáte, cena hodně záleží na typu, který si zákazník vybere. Ta nejlevnější varianta pohřbu bez obřadu u nás stojí kolem šestnácti tisíc korun. Průměrný pohřeb s obřadem kolem dvaceti pěti tisíc. Tím, že naše pohřební služba Goodbye funguje úplně přes internet a nemáme fyzické pobočky, jsme schopni tuto úsporu přenést na zákazníky a cenu dostat mnohem níž než konkurence.

Fungujete po celé republice. Kolik lidí zaměstnáváte?

Fungujeme ve dvaceti osmi městech po celých Čechách. Do projektu jsou zapojeny desítky různých lidí v rámci našich partnerů. Samotné jádro projektu ale řídíme z Prahy a Brna v osmi lidech.

Dá se v pohřební službě zažít humor?

Snažíme se pohodovou atmosféru udržovat například pomocí interních challengí zaměřených na fyzické i psychické zdraví. Naposledy jsme se například rozdělili do dvou týmů a proti sobě jsme soutěžili ve sbírání bodů za studené sprchy, procházky a cvičení.