Lenka Zagorová zažila dětství plné psychického i fyzického násilí. Její matka totiž trpí narcistní poruchou osobnosti. Nikdy nepocítila, jaké to je, když vás rodič pohladí a obklopuje bezpodmínečnou láskou. I přesto v současnosti žije spokojený život a snaží se pomáhat lidem, kteří si prošli podobnou zkušeností.
Jak jsi zjistila, že tvá matka trpí narcistickou poruchou?
Tušila jsem to už delší dobu. Vyhledala jsem odborníka, který se narcismem zabývá, a potvrdil mé podezření. Tehdy jsem se hodně svěřovala příteli. Myslím ale, že po měsíci mu z toho musela jít hlava kolem. Vždycky jsem přiběhla s nějakým videem nebo článkem.
Jak bys popsala její výchovu?
Jsem nejmladší ze tří dětí a mám dva bráchy. V narcistické rodině jsem byla já černou ovcí. K prostřednímu bráchovi jako k jedinému chovám ještě nějaké city. Je to hodný kluk, jenže mu matka přisoudila roli ztraceného dítěte, které věčně přehlížela, a on se jí bojí. Nejstarší je takzvané zlaté dítě. Ten může všechno a matka ho vždy omlouvala. Zavřeli ho do vězení, protože neplatil 500 korun měsíčně na vlastní dítě. Myslí si, že všechno ví nejlíp, přitom v životě neměl ani pořádnou práci. Je ale schopný mi říct: ‚Byla jsi v base? Nebyla. Tak o životě nevíš nic.‘ Oba bratři žijí stále s matkou v dětském pokoji, i když jsou už dávno dospělí. Na jednu stranu z nich udělala závisláky. Zároveň ale říká, jak ji obtěžují.
Lenka Zagorová
Sedmačtyřicetiletá Lenka pochází z Havířova. Jako koníček má především práci. Když zjistila, že pochází z narcistické rodiny, měla potřebu o svém těžkém dětství mluvit a sdílet své zážitky. Založila proto instagramový účet s názvem Jsem dcera narcistické matky, díky kterému se na ni obrací mnoho lidí s podobnými příběhy. Rozhodla se pro ně také natáčet podcast, který se jmenuje Padesát odstínů narcismu.
Proč narcistický rodič takto rozděluje své vlastní děti?
V narcistických rodinách je to běžné. Jde o způsob, jak rodič drží celou rodinu pod kontrolou a rozbíjí vztahy mezi vlastními dětmi. I proto mezi sebou obvykle nemají příliš dobré vztahy.
Jak se časem tvůj vztah s matkou měnil?
Jak jsem rostla, šlo to spíš k horšímu. Odjakživa mi dávala najevo, že mě nikdy nechtěla a že mě nemá ráda. Většinu času jsem musela být zavřená v pokoji a snažila se být neviditelná. Nechtěla se mnou trávit čas. Když jsem třeba přišla do kuchyně, tak mi řekla, proč ji obtěžuju, a ať ji neruším. Přitom jsem toužila po jediném, aby mě pohladila a měla mě ráda. Nejhorší bylo, když mě strašila. Nejdřív školkou a pak i základkou, že si mě tam zkrotí.
Jak jsi to pak ve školce zvládala?
Brečela jsem tam, jak kdyby mě na kousky krájeli. Vychovatelky říkaly, že jsem maminčin mazánek. Jenže tak to nebylo. Já se jen šíleně bála, že mi tam něco udělají. Strašila mě i jinými věcmi. Třeba že mě dá do diagnostického ústavu, čemuž se dřív říkalo pasťák. Přitom k tomu nebyl důvod. Čím víc mě strašila, tím víc jsem na ní byla závislá. Bála jsem se, že ztratím domov, protože to bylo to jediné, co jsem měla. V dětství mi nedocházelo, jak hrozně se ke mně chová, i když vnitřně jsem cítila, že mi v tom není dobře.
I když jsme pro kožich vyrazili, v autě na tátu neustále řvala a začala ho mlátit, což u ní nebylo ojedinělé chování. Jenže byla zima, dostali jsme smyk a skončili na okraji silnice. Málem jsme se zabili.
Pokud dítě nedostává bezpodmínečnou lásku od rodiče a je týráno, ať už fyzicky nebo psychicky, vždy si myslí, že je to oprávněné a je to jeho chyba…
Uvěřila jsem tomu, že jsem špatná. Jednou mě dokonce fyzicky napadla a šla na mě s nožem. Tak jsem se sbalila a odešla z domu. Jinak jsem v rodině fungovala jako otrok, protože všechny domácí práce jsem musela dělat jenom já.
Měla k tomu nějaké vysvětlení?
Podle matky jsem přece holka, takže tyhle práce musím dělat já. Bráchové nemuseli nic. Dokonce jsem po nich musela každý den ustlat postel. Jako dítě jsem to brala jako normu. Touhle výchovou se ale bohužel člověk naučí jediné – že je posluhovačkou pro chlapa.
Panovačná a manipulativní
Narcističtí rodiče bývají posedlí kontrolou...
Ano, do určitého věku, snad i na střední jsem si třeba mohla obléknout jen to, co mi určila. Někdo by mohl namítat, že jsem se neměla nechat. Jenže to pak nastal několikahodinový řev, který nepřestal, dokud jsem neudělala to, co chtěla. Nakonec jsem musela osm hodin sedět ve škole v něčem, v čem jsem se vůbec necítila dobře. Nejvíc mě naštvalo, když to otec otáčel proti mně, proč se s ní hádám, vždyť je přece jedno, co mám na sobě.
To zní jako opravdu velmi těžké dětství… Jak bys popsala její osobnost?
Extrémně panovačná a velmi manipulativní. Neustále si vymýšlela různé zdravotní potíže. Třeba bulku v břiše, která z ničeho nic záhadně zmizela. Až později jsem se dozvěděla, že byla také velmi promiskuitní. To byly doby, kdy byla mladá a vypadala dobře. Jakmile uviděla chlapa, tak se z ní stávala taková ta ultra trapná koketa. Styděla jsem se za ni. Dneska je z ní stará čarodějnice. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že můj táta není můj biologický otec. A i když ho matka podváděla, tak na něj strašně žárlila. Takových scén bylo doma hodně.
Vzpomeneš si na nějakou?
Myslím, že jsem byla asi v první třídě. Táta dělal na šachtě v kanceláři. Jenže tam nebyla přímá telefonní linka. Muselo se volat přes dispečink. Domu se měl vrátit kolem druhé hodiny odpoledne, jenže se v práci zdržel. Matka se mu nemohla dovolat, tak mě donutila, abych tam zavolala já a lhala. Musela jsem svému vlastnímu tátovi říct, že maminku odvezla sanitka. Za patnáct minut byl doma. Když zjistil pravdu, chtěl se rychle vrátit do práce. Jenže ona mu řekla, že v žádném případě, protože je tam určitě s nějakými lehkými děvami, což je hodně mírně řečeno. Někdy si říkám, že bych bývala raději dostala facku než tohle.
Možná jedna část mě, ta mála Lenka, stále doufá, že máma jednou přijde k rozumu a nějak se ty vztahy mezi námi narovnají. I když vím, že šance je opravdu velmi malá.
A jak to bylo mezi rodiči? Hádali se často?
Matka měla pocit, že má neustále všeho málo. Vzpomínám si na jednu hádku, kdy chtěla kožich. Tehdy byla jiná doba, takže jsme museli odjet ilegálně na burzu do Polska. Jenže byl státní svátek a otec to nevěděl. Internet nebyl, neměli jsme to jak zjistit. A ona udělala hroznou scénu, že ten kožich chce a že jí to slíbil. Někdo to slyšel a řekl, že v nějakém městě asi sto kilometrů daleko je jedna burza otevřená i během svátku.
Jak to probíhalo dál?
I když jsme tam vyrazili, v autě na něj neustále řvala a začala ho mlátit, což u ní nebylo ojedinělé chování. Jenže byla zima, dostali jsme smyk a skončili na okraji silnice. Málem jsme se zabili. Když to viděla polská policie, která měla samopaly u pasu, tak situaci ihned vyhodnotili tak, že ji otec napadnul. Snažil se jim to vysvětlit, ale bez úspěchu. Když vytáhli tátu z auta a přehodili ho přes kapotu, bylo mi ho hrozně líto. Paradoxně mě nejvíc nemrzí situace, které se staly mně, ale někomu jinému. Třeba právě tátovi.
Mít záchrannou kotvu
Měla jsi v dětství někoho, kdo ti byl alespoň trochu oporou?
Pro mě byl hodně důležitý děda z tátovy strany, protože mě měl rád a dával mi to najevo. Byla jsem jeho myšička a chtěl se mnou trávit čas, jak jen to šlo. Matka na náš vztah samozřejmě žárlila. Děda byl ale úspěšný, dokázal sehnat kde co, takže se mu zároveň snažila všemožně vetřít do přízně. Myslím ale, že ji prokouknul. Nicméně se to brzo podělalo, protože babička onemocněla schizofrenií, a to těžce. Děda se o ni musel starat, takže jsme se vídali stále míň a míň. Když mi bylo třináct, zemřel. Vztah s matkou se pak extrémně zhoršil. Byla bytostně přesvědčená, že po dědovi zůstalo dědictví a že na něj má nárok.
A jak se k tobě chová teď, když jsi dospělá?
Začala mi vyčítat, že stavím dům, že ty prachy bych měla dát jí, protože má nízký důchod, i když pracovala celý svůj život. Což rozhodně není pravda. Snažila se mě vystrašit, že nebudeme schopní splácet hypotéku a skončíme na ulici a že musím myslet i na rodinu. A už začal kolotoč nekonečných výčitek. Předtím jsem se snažila vytyčit si pevné hranice, jenže to nefungovalo. Pak mi ještě napsala dopis, ve kterém mě obvinila snad ze všeho včetně jejích zdravotních problémů. Střídají se u ní chvíle, kdy mi píše, jak jí chybím, a v další chvíli, jak mě nesnáší a že jsem hrozný člověk.
Matka tě tedy neustále kontaktuje, což musí být náročné. Je pro tebe těžké ji úplně odstřihnout?
To je dobrá otázka, na kterou ještě neznám odpověď. Možná jedna část mě, ta mála Lenka, stále doufá, že máma jednou přijde k rozumu a nějak se ty vztahy mezi námi narovnají. I když vím, že šance je opravdu velmi malá.
Jak sis teď v dospělosti s takto náročným dětstvím poradila?
Vyprávěla jsem svůj příběh sama sobě, třeba když jsem jela v autě. Psycholog mi také poradil, že pokud mi dává smysl zveřejnit svůj příběh, tak ať to udělám. Začala jsem si do počítače zapisovat různé vzpomínky z dětství. Uvědomila jsem si, že se matce povedlo mi vštípit, že můj život nebude stát za nic. Přestože jsem dnes šťastná, občas mě ty strachy z dětství přepadnou.
Pomohlo ti sepsat si vzpomínky?
Určitě. Myslím, že je důležité zaznamenat si, jak se k vám narcistický rodič nebo partner choval. Protože i když jste od něj daleko nebo s ním už ani nejste v kontaktu, tak ho začnete omlouvat a věříte, že se změní, a máte tendenci se k němu vrátit i přesto, že vám tak ubližoval. (V psychologii se tento termín nazývá traumatická vazba, pozn. red.). Tyhle mechanismy mají obrovskou sílu a takový seznam vás rychle vrátí zpátky do reality a připomene vám, kolik špatného se vám dělo.
Související…
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
