Roland Klimant měl před sedmi lety slušně vydělávající kancelářskou práci v nadnárodní společnosti, ale stále ho to táhlo k cestování. Postupně v něm dozrálo rozhodnutí vrhnout se do nejistých vod života cestovatele naplno. Teď rozhodně nežije jednotvárný život. Za poslední roky procestoval více než 40 zemí, včetně těch nejchudších míst na planetě, jako jsou chudinské slumy v Bangladéši, Indii nebo Africe. Pohání ho snaha přepsat negativní předsudky ohledně chudinských čtvrtí, ukázat krutou realitu a do budoucna i chudobou postiženým obyvatelům pomoci. Život sólo cestovatele je podle něj mnohdy náročný, ale zároveň tento lifestyle označuje za „nejintenzivnější formu vzdělání“.
Zastihli jsme tě v Mombase na pobřeží Keni. Co tě tam nejvíc překvapilo?
Nejvíce mě překvapila extrémní nedochvilnost Keňanů, se kterou jsem ze začátku hodně bojoval. Často to u mě vedlo k frustraci – hlavně když šlo o setkání s místními ohledně plánování videí. Pokud se chcete s někým v Keni sejít v šest večer, domluvte si meeting na pátou a stejně budete ještě minimálně půl hodinky čekat. Jinak je tady spousta lidí přátelských, ale podle mě se do jejich nálady dost promítá špatná životní úroveň. Byl jsem svědkem hodně agresivních výstupů místních na ulicích. Taky když vidí cizince, tak ze mě chtějí dostat neúměrně vysoké peníze za služby.
Máš odtamtud nějaký hodně silný okamžik?
Určitě, byl jsem v Mombase po západu slunce okolo sedmé večer zadržen policisty na pláži se slovy, že tam dle lokálního zákona nemám co dělat (podle jejich zákona se člověk nesmí z důvodu bezpečnosti procházet na veřejné pláži po setmění). Po hodně dlouhé emotivní diskuzi jsem policii podplatil přibližně dvěma tisíci korun, abych se vyhnul noci strávené na stanici a následnému soudu.
Máš někdy při těchto nečekaných situacích v chudých zemích strach?
Já se snažím tyhle vyhrocené situace řešit s klidnou myslí, ale určitě tam ten strach nebo obava je. Bez emocí se to neobejde. Ale čím víc těchto situací mám za sebou, mám pocit, že to člověka posiluje a je odolnější. Mě hodně baví výzvy a vnitřní posouvání hranic.
Zdroj: Se svolením Rolanda Klimanta
V popisku na svém youtube kanále máš v překladu do češtiny napsáno: „Tohle je příběh muže, který chce vědět, co je na druhé straně strachu“. Je pro tebe cestování i forma seberozvoje?
Cestování je pro mě osobně nejintenzivnější forma vzdělání. Člověk musí často překonávat překážky a sám sebe. Cestování je často spojeno s nepříjemnými situacemi, které člověka mentálně posílí a pomáhají mu lépe se psychicky vypořádat s obtížemi ve všedním životě. Rád zažívám i nepříjemné situace, protože z mého pohledu vždy vedou k posílení osobnosti.
Jaká situace byla pro tebe zatím největší výzva?
Věř tomu nebo ne, ale největší výzvou pro mě bylo vzít do ruky kameru a začít natáčet sám sebe. Veřejné vystupování a natáčení vlastních myšlenek představuje pro mě velký krok mimo komfortní zónu. Dlouho jsem se k tomu přemlouval, a nakonec jsem rád, že jsem udělal ten první (často nejtěžší) krok. I když mám stále daleko k tomu, abych se při natáčení cítil komfortně, věřím, že cesta k překonání strachu nevede okolo. Člověk si tím musí projít přímo.
Kdy u tebe vlastně nastal ten okamžik, že ses rozhodl k poměrně radikálnímu kroku, opustil jsi práci a místo toho ses vydal do světa?
Tento okamžik přišel v roce 2017, kdy jsem se rozhodl splnit si svůj největší sen a procestovat země, do kterých jsem jako malý kluk cestoval pouze prstem po mapě. Byl jsem tenkrát po několika letech single, neměl jsem žádné finanční závazky – nesplácel jsem ani byt, ani auto. Tak jsem začal přemýšlet, co bych si vlastně v životě chtěl splnit. Měl jsem dobré podmínky pro to dát výpověď a z našetřených peněz zrealizovat svou vysněnou cestu kolem světa. Od té doby mě cestování neopustilo.
Navštěvuješ nejchudší místa naší planety – například slumy v Bangladéši nebo teď největší slum v Africe. Místa, kam není doporučováno vstupovat. Co tě na tom tak láká?
Mně se nelíbí, jak jsou často tato místa v médiích prezentována, že tam není bezpečno a je lepší se těm místům vyhnout. Pak tam jdu a místní mě zvou na jídlo, pití, jsou ochotni sdílet informace o svém životě, nemám úplně negativní zkušenost. Rád bych prostřednictvím svých videí tyto předsudky částečně odboural. Zároveň ale chci zachytit často krutou realitu těchto míst. Taky bych chtěl, aby si lidé žijící v komfortu uvědomili, jak dobře se mají. Do budoucna bych rád pomocí těchto videí navázal různé spolupráce s organizacemi, které se zabývají extrémní chudobou, a případně i přes různé sbírky finančně podpořil lidi žijící na těchto místech. K tomu vede ale ještě dlouhá cesta, plná spousty práce.
Jak tě to ovlivnilo v tvém životě?
Myslím si, že více přemýšlím o tom, co ve svém životě mám, než o tom, co mi v něm chybí.
Nairobi, Keňa, Zdroj: Se svolením Rolanda Klimanta
Přetrvává tenhle pocit i po návratu do Česka, nebo se po delší době doma zase naladíš na typicky české stěžování?
Ze začátku si člověk hodně váží maličkostí, jako je teplá sprcha, nebo voda obecně. Pak člověk spadne do té rutiny a zase začne třeba přemýšlet o tom, co je špatně. V té chvíli se snažím zase vyvolat pocit vděčnosti za to, co mám. Dřív jsem byl hodně stěžovací typ a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že mám dobré vztahy s rodinou, máme co jíst, že si žijeme hodně dobře. Určitě jsem za poslední roky změnil moje uvažování.
Čím ses inspiroval v zahraničí a chybí nám podle tebe tady v Česku?
Myslím si, že v porovnání s jinými zeměmi málo sdílíme své emoce se svými nejbližšími, ať už jde o emoce pozitivní nebo negativní. Myslím, že my Češi, když máme problém s nějakou osobou, tak to často řešíme za zády toho člověka. Probereš to s kámošema u piva, ale situaci to nevyřeší. V těch chudších zemích jsem byl mnohdy svědkem toho, že si to lidi vyříkají na místě, pohádají se, ale je hned vyčištěný vzduch. Třeba když někdo někomu parkuje na místě, tak jdou a řeknou si to. U nás si myslím, že si lidi často napíšou espézetku a nahlásí to radši na policii, než aby šli do nějaké přímé konfrontace.
U nás také máme sklony rychle odsuzovat ostatní lidi nebo situace. Zařadíme si ostatní do různých škatulek a už se třeba ani s někým na základě našeho dojmu nechceme bavit. V Asii nebo Africe jsem zažil, že odsuzování vůbec neexistuje. Taky to posuzování lidí a situací pro mě bylo normální, ale teď mě spíš víc láká si vyslechnout každého příběh, než si vytvořím vlastní názor. Dále bych řekl, že jsme až zbytečně pohlceni materialismem. Často jsem se přesvědčil o tom, že nejšťastnější lidé na této planetě jsou ti, kteří nemají téměř žádné věci.
A co ty pozitivní emoce?
Co se týká těch pozitivních emocí, tak jsem byl svědkem, že se lidi na ulici často objímají, hladí. Mluví o sobě hezky. Třeba v Bangladéši jdou běžně kamarádky vedle sebe na ulici v objetí, také o sobě často hezky mluví. V Keni jsem si nezřídka povídal s místními a oni mi vyprávěli o svých kamarádech jen v tom nejlepším, jak jsou skvělí a mají je rádi. U nás mám pocit, že spíše máme sklony říkat o lidech negativní věci, pomlouvat.
Co na tvůj životní styl říká tvoje rodina? Setkal ses někdy s tlakem okolí kvůli svému rozhodnutí?
Upřímně si myslím, že moje rodina by si můj život představovala jinak. Zároveň si ale myslím, že začali mé rozhodnutí akceptovat. Jsem rád za to, že mi už tolik nezáleží na názorech ostatních lidí jako dříve. Pro mě je důležité, abych byl se svým životem spokojený já sám.
Jak si vůbec na cestování vyděláváš?
Aktuálně nijak. Stále žiji z úspor z předchozích prací. Je to trochu stresující, ale pořád doufám, že se tím jednou uživím.
Keňa, zdroj: Se svolením Rolanda Kimanta
Hodně lidí ti může závidět svobodu, zážitky, že nechodíš do klasické práce… Je nějaká odvrácená strana života cestovatele, kterou si mnoho lidí neuvědomuje?
Člověk si často neuvědomuje diskomfort, který přichází téměř na denní bázi. Jsou to často maličkosti, které bereme doma jako samozřejmost. Například v Keni jsem se často potýkal s netekoucí vodou a výpadky elektřiny. V Indii a Bangladéši jsem několikrát odpadl kvůli špatnému jídlu. Sólo cestování občas také vede k pocitu osamělosti, ale dá se na tom zapracovat. Každý cestovatel (teď nemluvím o dovolených v rezortech) by se měl naučit být sám se sebou, jelikož u dlouhodobého cestování musí člověk počítat s tím, že je často odkázán sám na sebe. Těžké chvíle přicházejí, když člověk onemocní a musí strávit několik dní sám na hotelu v cizí zemi.
To musí být náročné. Měl jsi někdy chuť se na cestování vykašlat?
Prošel jsem si jednou velkou krizí na Borneu, to bylo asi po roce a čtvrt cestování a nějak se celkově sešlo více náročných situací. Koukal jsem na seriály a nechtělo se mi ani nic podnikat. Pak jsem jel jednou do hor a dostal tam brutální chřipku, ležel jsem na ubytování v jedné odlehlé vesnici sám, majitel ani nemluvil anglicky. Přežíval jsem na toastech a vajíčkách a jenom ležel v posteli. Bylo to hodně emotivní a bylo mi fakt smutno, říkal jsem si, jestli mi to za všechno stojí. Pak jsem po uzdravení odjel do jiné země a to mě zase nakoplo. A od té doby nějaká větší krize nepřišla.
Jak to vidíš do budoucna, umíš si představit vrátit se opět ke kancelářské práci a usadit se?
Život bez cestování si už představit nedokážu. Neříkám, že to musí být dvanáct měsíců v roce, ale chci trávit na cestách mnohem více času než pouze pětadvacet dní v rámci dovolené. Tudíž abych odpověděl na tvou otázku, kancelářská práce na plný úvazek v úvahu nepřichází. Umím si ale představit třeba práci pro nějakou neziskovku, která by byla spojena i s výjezdy do zahraničí. Sedět celý rok za počítačem, to by mě úplně vysálo, to už bych nemohl.
Máš nějaké tipy pro lidi, které by taky lákalo na delší dobu cestovat, ale zatím se neodvažují to zrealizovat?
Představte si, že ležíte na smrtelné posteli a už vám moc života nezbývá. Položte si jednoduchou otázku: „Umírám se splněnými sny, nebo s lítostí?“
Reklama
foto: Se svolením Rolanda Klimanta, zdroj: Autorský článek
