Camino de Santiago neboli Svatojakubská cesta je snad nejoblíbenější poutní cesta vůbec. Obsahuje dvanáct tras, všechny ovšem končí v jednom místě, u hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiago de Compostela ve španělské Galicii. Lidé absolvují stovky kilometrů pěšky s jediným cílem, obohatit svého ducha, načerpat novou energii a mnohem více. Lucie Biedermann Doležalová nám v rozhovoru prozradila, jak taková pouť vlastně vypadá a co si z ní můžete odnést.
Lucko, vy jste se společně s kamarádkou Kristýnou Janáčkovou vydaly na dlouhou poutní cestu do španělského Santiaga de Compostela. Proč jste se tak rozhodly?
Já jsem o této cestě věděla dlouho. Jen pořád nepřicházel ten správný impulz, který by mě donutil na své vnitřní touhy cestu uskutečnit reagovat. Měla jsem i strach cestu podniknout úplně sama. Až jednoho večera, kdy jsem se ponořila do každodenní meditace před spaním, jsem slyšela hlas andělů, kteří mi řekli, že je čas na cestu vyrazit. Ráno jsem vstala a věděla jsem, že nastal správný okamžik, a vše jsem s jistotou a s odhodláním oznámila svému manželovi, který moji cestu nadšeně podpořil. Po nějaké době jsem se s nápadem svěřila Kristýně, která se postupem času rozhodla, že se na cestu přidá a že se tak vzájemně podpoříme. Což se v konečném důsledku projevilo jako přínosné, myslím, pro nás obě.
Lucka s Kristýnou se vydaly portugalskou cestou.
Popiš nám, jak taková cesta probíhá?
Varianty této cesty jsou různé. Je několik možností a záleží, z jakého místa na cestu vyrazíte. Na tuto cestu se vlastně dá vydat odkudkoli v Evropě, nicméně oficiálně mapováno je několik možností a ty se liší podle počtu našlapaných kilometrů. My jsme se rozhodly pro Camino Portuges, tedy pro portugalskou cestu, která vede z Porta do Santiaga de Compostella a je dlouhá 240 km.
Cesta je velmi dobře značená, ať už žlutými šipkami na portugalském území, nebo symbolem modro žluté mušle ve Španělsku. Mě osobně naprosto okouzlilo Portugalsko. Jejich architektura, čistota vesniček, mozaiky na kostelech. Na této cestě jste vedeni tak, že procházíte kolem mnohých kostelů, které vám dávají příležitost si odpočinout a nabrat síly k dalším kilometrům, které ještě máte před sebou.
Stejně tak je po cestě dobře zajištěno občerstvení pro poutníky a takzvané Albergue, tedy ubytovny pro poutníky. Tyto ubytovny se liší a jsou také různě drahé. Většinou spíte ve společné místnosti na palandách, na chodbě bývají společné sprchy a toalety. S čistotou těchto Albergue nikdy nebyl problém. Se soukromím už ano. Ale tohle k cestě patří. Je to cesta o sdílení a o ohleduplnosti, takže je dobré si užít i toto. Na cestě nemusíte plánovat nic dopředu, naopak byste se jí měli nechat vést. Protože jen tak vám může připravit mnohá překvapení. Příliš jsem nechápala poutníky, kteří měli v kapse GPS, věděli, kde se zastaví na kávu, kde budou jíst, kde budou spát. To pro mě ztrácelo kouzlo celé cesty. Nicméně samozřejmě respektuji rozhodnutí každého, jak a za jakých podmínek se rozhodl cestu podniknout.
Před cestou je nutná příprava. Měli byste chodit pravidelně na delší túry a navíc se zátěží.
Probíhaly nějaké přípravy před cestou? Jako trénink chůze?
Já jsem přípravu hodně podcenila. Chodila jsem měsíc denně 6 km, a to bez zátěže. Což se v důsledku zdálo jako absolutně zbytečné. Rozhodně bych všem doporučila se před cestou vydávat se zátěží do náročnějšího terénu a do kopců, těch je cesta plná. Fyzická průprava je nezbytná, stejně jako dobré a prošlápnuté trekové boty. Nepromokavé a kvalitní jsou absolutně nepostradatelné a nutné. Stejně tak pláštěnka a léky proti bolesti.
Má se jednat o jistou formu očisty duše, jaký je tvůj pohled? Je tomu opravdu tak?
Tato cesta vás úplně svlékne a odhalí. Projeví se tu, jaký jste člověk, a jaké jsou vaše hodnoty. Je velmi fyzicky náročná a jsou dny, kdy opravdu skrze fyzickou bolest nejste schopni vnímat vlastní myšlenky. Ovšem jsou to chvíle vyvážené okamžiky, kdy pocítíte emoce, které jste třeba často potlačovali, nebo jste se je báli projevit. Očistíte se na všech úrovních. Alespoň to je moje zkušenost. Je to překrásná cesta sebepoznání. Cesta plná dobrodružství a velmi očišťující.
Slyšela jsem, že lidé cestou zažívají pocity euforie, měla jsi to tak také?
Nevím, zda bych něco nazvala euforií, ale dodnes, když si vzpomenu na mši za poutníky v samotném chrámu svatého Jakuba, to byl pocit naprosté radosti. Krásný hřejivý pocit, který dojímá k slzám a je nepopsatelný. Je potřeba jej prožít, protože slova v tomto případě, mají nulovou vypovídací hodnotu.
Lucii vyšla pouť na téměř třicet tisíc korun, včetně vybavení.
Je cesta finančně náročná?
Tato cesta je finančně náročná úplně stejně, jako kdybyste se vydali na čtrnáct dnů na pláž do Portugalska nebo Španělska. Drahé je vybavení, pokud žádné nevlastníte. Batoh, trekové boty, funkční oblečení. Nijak jsme se s Kristýnou nerozmazlovaly a cesta na čtrnáct dnů včetně vybavení vyšla cca na 25–30 tisíc korun. Ale neměla jsem před cestou vůbec nic, ani spacák. Samozřejmě se dá cesta pojmout úplně jinak a můžete spát pod širákem a nakupovat nejlevnější jídlo. To už je na každém zvlášť.
Měla jsi někdy nutkání to vzdát?
Nikdy jsem se nechtěla vzdát, ale byly chvíle, kdy jsem se sama sebe ptala, proč jsem tam, a proč raději neležím na pláži a nepopíjím drink. Všechno by to bylo přece snazší. Ale to je naše přirozenost, vybírat si snazší cestu. Já vím, že jednoduchost je krása, ale ne v tomhle případě. Potřebovala jsem ze sebe dostat maximum a dokázat sama sobě, že se nevzdávám, pokud v tom, co dělám, vidím nějaký smysl.
Co se po celou tu dobu odehrávalo v tvé mysli?
Pořád jsem se vracela domů ke své rodině, ke svým přátelům a najednou jsem si uvědomila, kdo je pro mě v životě nejcennější. Uvědomíte si, že je obrovské požehnání mít doma vanu s teplou vodou, mýdlo, pračku, sušičku nebo čistou postel s voňavými peřinami, do kterých uléháte s někým, koho milujete. Že vaše děti jsou v bezpečí, že žijete v krásném městě, že můžete do kavárny na snídani a cappuccino a že máte s kým tu krásu sdílet. Ta potřeba sdílení byla obrovská. Uvědomila jsem si, kdo a co je důležité. Když jsem po návratu otevřela dveře našeho bytu, plakala jsem štěstím, že mám domov. A když mě můj muž vyzvedl na letišti, zdál se mi krásnější než kdy jindy. A na rozdíl ode mě opravdu voněl! (smích) Dcera, rodiče, sestry, všichni byli v myšlenkách se mnou.
Cesta do Santiaga je vhodná pro všechny, kteří si potřebují v životě udělat jasno.
Potkaly jste cestou nějaké zajímavé lidi?
Potkala jsem onanistu, když jsem jednou šla cestou sama. To mě tedy dost vyděsilo a dodnes se tomu s Kristýnou smějeme. Já byla na pokraji sil, ale tohle mě tedy donutilo rozběhnout se. Když jsem si druhý den vztekle stěžovala na místní muže, rozběhl se proti mně vzteklý pes a kousl mě do nohy. To byly ty humornější příběhy a my se často večer před spaním s Kristýnou smály tak moc, že jsme rušily spolunocležníky. Jenže ten smích se prostě nedal zastavit. A bylo to krásné. Samozřejmě byly také chvíle, kdy jsme společně plakaly steskem po našich dětech a mužích.
Komu bys tuto cestu doporučila? Myslíš si, že je potřeba mít k ní nějaký „důvod“?
Nad tím jsem po cestě hodně přemýšlela. Rozhodně bych ji doporučila lidem, kterým zemřel člen rodiny nebo partner. Pak také lidem, kteří si potřebují udělat jasno v tom, jak a s kým chtějí žít. Dalším přínosem je cesta po mateřské dovolené nebo před a po rozvodu. Je určena vlastně každému, kdo má otázky, na které není schopen si v realitě všedních dnů odpovědět. Je to cesta konejšivá, avšak je plná pravdy vyjevující se o člověku samotném.
Někteří lidé tuto cestu za život několikrát zopakují, budeš mezi ně patřit i ty?
Rozhodně! Slíbila jsem sama sobě, že až budu mít za sebou další mateřskou dovolenou, nechám své dítě plně v péči jeho tatínka a znovu vyrazím. Vyrazím na cestu uvědomění, že moje rodina je to nejcennější, co mám, a že to dobré, co udělám sama pro sebe, je to nejlepší, co můžu udělat pro druhé. Cesta do Santiaga je dle mého názoru cestou sebepřijetí a všeobjímající a bezpodmínečné lásky.
foto: Lucie Biedermann Doležalová
