Davidovi jsme před rozhovorem museli slíbit, že se nezeptáme na žádnou z 10 otázek, které mu novináři dávají pokaždé. Prý jsme to zvládli, jak posléze sám zhodnotil. A možná právě díky tomu vám nyní můžeme jako první magazín prozradit, kde se jeden z našich nejhezčích sportovců vidí za 10 let, co čte i to, že nedá dopustit na blues-rockového kytaristu Joe Bonamassu.
Davide, není třeba tě představovat. Myslím, že díky úspěchu, který sis připsal na konto v roce 2012, tě znají i nesportovci. Řekni mi ale, co tě jinak bavilo jako malého kluka?
Takové ty běžné věci, které byly zrovna v kurzu - počítačové hry, které byly hodně na vzestupu, anebo akční filmy.
Kdyby se tě někdo během dospívání zeptal, čím chceš být, řekl bys, že jednoznačně moderním pětibojařem? Co tě ještě bavilo ve škole?
Na gymplu jsem měl rád biologii a přírodní vědy. Ale sport se vyprofiloval dost rychle a věděl jsem, že ho chci dělat. Dnes jsem spokojený s tím, jak jsem se rozhodl.
Vrcholový sport není náročný jen na tělesnou stránku, ale i na tu duševní. Jaké vlastnosti podle tebe musí člověk mít, aby tento tlak ustál?
To je dobrá otázka, ale asi na ni neexistuje univerzální odpověď. V této oblasti je důležité, aby každý dělal to, co ho baví, šel svojí cestou a nežil život někoho jiného, třeba rodičů nebo trenérů. Druhá věc je, aby ho bavilo na sobě pracovat, zlepšovat se a samozřejmě dávat si nové a nové cíle. Při podávání výkonů pak člověk musí být odhodlaný, vytrvalý, cílevědomý. Velkou roli hraje také odvaha, protože při každém závodu se o vás pokouší strach.
Kde jsi ty osobně bral sílu a motivaci k tomu udržet tempo? Přeci jen ne vždycky se ti asi chce, nejsi naladěný a tak dále…
Vždycky jsem věděl, co je potřeba odtrénovat, abych byl v dobré kondici. Takže prostor k tomu, abych přemýšlel, jestli se mi dneska někam chce nebo ne, jednoduše nebyl. Být sportovec je sice fyzicky těžké zaměstnání, ale pro mě to není přemáhání, mě to hrozně baví. My sportovci jsme tak trochu egoisté, a když si nandáme hodně, máme z toho dobrý pocit, připadáme si jako chlapáci. Je to takové pozitivní utrpení.
I tak by nás ale zajímalo, jestli někdy byla situace, kdy jsi s tím chtěl praštit?
Měl jsem několikrát období, kdy jsem si přál, aby byly některé věci jinak, než se děly, ale že bych se kvůli tomu chtěl na sport vykašlat, to zase ne. Nejhorší bylo období 2013, 2014 krátce po Olympiádě, kdy jsem měl zraněnou nohu. Byl to problém, který se špatně odhaloval, a už jsem byl hodně unavený z toho, jak se to vleče. V té době jsem si říkal, jestli to náhodou není znamení, že mám skončit, ale pak se to rychle vyřešilo a já se dostal zpět do plné kondice, takže jsem pokračoval plný síly a odhodlání dál.
My sportovci jsme tak trochu egoisté, a když si nandáme hodně, máme z toho dobrý pocit, připadáme si jako chlapáci. Je to takové pozitivní utrpení.
Jaké je pro tebe měřítko úspěchu?
Jsem chlap a úspěch je pro mne strašně důležitý. Kdybych ho nedosahoval, byl bych pravděpodobně zahořklý. Určitě za ním nevidím medaile nebo peníze, ale pocit štěstí a ten mám, což musím tedy zaklepat.
Jak dlouho můžeš být na vrcholu kariéry? Dá se to stanovit obecně?
Myslím, že veškerá omezení jsou v hlavě, samozřejmě existuje průměrný věk, a dokonce statistiky, které říkají, kdy pětibojaři obvykle končí, ale já si žádné takové hranice nebuduji. Prostě až se mi bude chtít odejít a budu to tak cítit, tak půjdu. Rozhodně bych ale chtěl umět skončit včas, aby ze mě nebyl takový ten staříček, který potom bude každému jen pro zábavu.
Co potom? Co bys chtěl dělat?
Není náhoda, že se celý můj život točí kolem sportu, a chtěl bych, aby to tak zůstalo. Strašně rád bych dělal trenéra. Už teď jsem částečně sportovním funkcionářem, takže v tom hodlám pokračovat. Těch možností, co dělat v tomto oboru, je strašně moc.
Jakou jinou profesi by sis dokázal představit? Myslím, kdyby to neměl být sport a cokoli s ním spojené...
To je těžké takhle říct. V podstatě jakoukoliv. Když mě za pár let něco napadne a budu přesvědčený, že je to ta moje cesta, tak do toho půjdu bez ohledu na to, co to konkrétně bude.
Jednou jsi dostal moderátorskou nabídku. O tom neuvažuješ?
Já jsem moc rád za to, že jsem takovou nabídku dostal, v té době jsem ji odmítl, protože jsem se chtěl nadále vrcholově věnovat sportu, ale i tak se řídím krédem, že každý by se měl držet svého kopyta.
Jak bys popsal ten stav, který se děje v hlavě a v těle, když probíhá důležitý okamžik závodu?
Když jsem byl dorostenec, tak mě dost trápila nervozita a díky tomu jsem si závod moc neužíval. Byla to pro mne zátěž i tlak zároveň a ulevil jsem si, až když to bylo za mnou. Dnes si to chci užít a mít z toho sám radost. Vím, že když jsem uvolněný, tak ty výsledky i přichází líp. Takže se před závodem snažím zůstat hlavně v pohodě. Docela významným krokem je uvědomit si to, co se s tebou děje, a pak naskočit na jinou myšlenkovou spirálu než na tu negativní.
Ale tím nechci říct, že strach je špatný. Co se týče výkonnosti, adrenalin je dobrá věc. Když se mě občas děti během přednášek ve školách ptají, jestli se bojím, tak jim také říkám, že občas jo. Někdy více, někdy méně. Když si představíte, že jdete v lese a někde zapraská větvička, tak si dáte osobáček na 400 metrů. Takže strach je prostě někdy výhodou, o to větší je potom ta euforie, když to vyjde.
Mění se ti v průběhu života hodnoty? Kdy jsi zaznamenal tu největší změnu? A na základě čeho?
Největší změny jsem zažil dvakrát v životě. Jednou, když jsem se odstěhoval od rodičů, žil jsem na vlastní pěst a zjistil, že všechno je o tom, jaký si to udělám.
A druhá po Olympiádě v Londýně, kdy jsem měl rok hodně hektický život. Pořád jsem plnil nějaká očekávání ostatních, málo jsem odpočíval, nechal jsem se natlačit do věcí, do kterých bych sám od sebe nešel, neměl jsem na sebe čas. Záhy jsem si ale uvědomil, co chci. Každá krize pro mne znamená krok dopředu.
Jak vypadá tvůj běžný den, když máš zrovna takové volnější období?
To už jsem dlouho nezažil, ale to je dobře, protože jsem rád, že mám co dělat. Jinak jsem nervózní. Aktuálně mě zaměstnávají tréninky. Za jeden den musím stihnout 3 až 4 disciplíny, což zabere skoro celý den. Například dnes jsem odjezdil dva koně, byl jsem u fyzioterapeuta, plavat a teď jsem tady s vámi na rozhovoru. Když zrovna netrénuji na závody, tak mám plno dalších aktivit - charitativní projekty, ty marketingové, práci se sponzory, plus také pracuji i pro Český svaz moderního pětiboje.
A jak to vyvažuješ?
Vím, že odpočinek je potřeba. Mám rád třeba masáže.
Co osobní život? Dá se skloubit vztah s osobní profesí?
Skloubit se to určitě dá, ale já to moc neumím. Až bude čas založit rodinu, je možné, že pověsím sportovní kariéru na hřebík. Na jednu stranu se na to už těším. Mám holky sice hrozně rád, ale chtěl bych jim věnovat tolik času, kolik si zaslouží, a já jim nechci ubližovat tím, že ho na ně nebudu mít.
Davide, kde se vidíš za 10 let?
Sebe po čtyřicítce vidím v Praze, doma s rodinkou – manželka, takový 2 děti. Já jako trenér, funkcionář a hlavně spokojenej a šťastnej člověk.
Co o Davidovi nevíte:
Nejradši čte: cokoliv od Paola Coelha. Nejvíc se mi líbila knížka Jako řeka, jež plyne. Je to soubor takových příběhů a v každém si něco najdu. Ale abych nebyl stále jen vážný, tak teď jsem objevil knihu Rádce pravého muže, kde mě občas nějaká kapitolka ujistí, že jsem normální a že to takhle má víc chlapů.
V televizi se rád kouká: na Prima Zoom, i když dost pracuju na počítači a mám TV jako kulisu, u které zapínám zvuk, jen když vidím něco zajímavého. Třeba když jsou tam Simpsonovi, tenhle seriál jde nahlas vždycky (smích). Pak se rád koukám na ČT 24 na debaty.
V autě poslouchá: blues rock. Třeba takovej Joe Bonamassa, to je král.
Do pohody ho hodí: pocit, že jsem pro věc udělal všechno, co jsem mohl. A to platí, i když se to nepovede.