Podvědomě víte, že tenhle vztah není ideální. Vy byste udělala cokoliv, aby vás miloval. Ale on se ozve jen tehdy, když se mu chce. Vaše kamarádky vám ho rozmlouvají, protože ony vidí, jak se trápíte. Ale vy jen kroutíte hlavou. Čím méně se snaží, tím víc na něho myslíte. Proč nás někdy přitahují muži, se kterými nejsme šťastní?
Odpověď nemusí spočívat v osudové chemii. Někdy si do vztahů přinášíme nenaplněné potřeby a stará zranění, která se nevědomky snažíme napravit právě u těch, kteří nám nedokážou dát to, co potřebujeme.
Když si musíme lásku zasloužit
Americký psycholog Hal Shorey se věnuje lidem s úzkostným stylem citové vazby, kteří mohou opakovaně vyhledávat emočně nedostupné partnery. Typický scénář začíná slibně. Druhý člověk je zpočátku pozorný a nadšený, postupně se ale začne odtahovat. Odpovídá na zprávy se zpožděním, několik dní se neozve a o život toho druhého se zajímá čím dál méně. Ten se naopak snaží ještě víc.
Podle Shoreyho může za podobným chováním stát nevědomá představa, že když konečně získáme lásku někoho, kdo nám ji odpírá, něco zásadního se v nás napraví. Jeho přijetí nám má dokázat, že jsme dost dobří a hodní lásky.
Čím méně se snaží, tím víc na něho myslíte.
Podobné vzorce mohou souviset i s dětstvím. Psycholog Saul McLeod upozorňuje, že nás někdy přitahují lidé, kteří v nás probouzejí pocity známé už z raných vztahů. Dítě, které vyrůstalo s citově nedostupným nebo nepředvídatelným rodičem, se mohlo naučit pozorně sledovat jeho nálady a snažit se získat jeho přízeň. V dospělosti pak může podobně reagovat na partnera, jehož chování se střídá mezi náklonností a odstupem.
Člověk tak může znovu vyhledávat vztahy, v nichž se snaží získat přijetí, po kterém toužil už v dětství. Jako by tentokrát doufal, že příběh skončí jinak.
Zachráním ho. A on mě za to bude milovat
Ne vždy nás přitahuje člověk, jehož pozornost musíme získávat. Někdy si vybíráme partnera, o kterého se můžeme starat a jehož problémy nám dávají pocit, že jsme nepostradatelní.
Představte si ženu, která opakovaně navazuje vztahy s muži se závislostmi nebo nevyřešenými problémy. Pomáhá jim, omlouvá jejich chování a věří, že když jim poskytne dostatek pochopení a lásky, jednou se změní. Postupně se z partnerky stává také psycholožka a zachránkyně.
McLeod dodává, že taková role může přinášet pocit důležitosti. Pokud druhého držím nad vodou, mám v jeho životě nezastupitelné místo. Jenže místo rovnocenného vztahu vzniká nerovnováha. Jeden neustále dává, druhý přijímá. A žena, která věnuje veškerou energii partnerovi, může nakonec přestat vnímat, co sama potřebuje.
Motýlci v břiše, nebo obyčejná úzkost?
Silné emoce si někdy vykládáme jako důkaz výjimečné přitažlivosti. Saul McLeod vysvětluje, že tělesné projevy stresu nebo strachu, například zrychlený tep a napětí, můžeme zaměnit za zamilovanost.
Samotná intenzita citů ještě nezaručuje, že jsme potkali člověka, se kterým nám bude dobře.
Připomíná studii psychologů Donalda Duttona a Arthura Arona z roku 1974. Muži oslovení výzkumnicí na vratké visuté lávce jí později častěji telefonovali než ti, které oslovila na stabilním mostě. Jedním z vysvětlení bylo, že si část tělesného rozrušení ze strachu mohli vyložit jako přitažlivost k ženě.
Každá bouřlivá zamilovanost samozřejmě neznamená úzkost. Samotná intenzita citů ale ještě nezaručuje, že jsme potkali člověka, se kterým nám bude dobře.
Proč nám klidný partner připadá nudný?
Pokud jsme si zvykli na vztahové drama, může nás překvapit, že člověk, který se o nás upřímně zajímá, v nás nevyvolává podobně silné emoce. Zavolá, když slíbil, plánuje další schůzku a nemusíme přemýšlet, jestli se s ním ještě uvidíme. Jenže tahle předvídatelnost může působit nezvykle až nudně.
McLeod upozorňuje také na souvislost s nízkým sebevědomím. Člověk, který sám sebe nepovažuje za dost dobrého, může pochybovat o partnerovi, jenž o něj projevuje upřímný zájem. Naopak nedostupný muž může působit hodnotněji právě proto, že je obtížné získat jeho pozornost.
Možná jsme si zkrátka zvykli spojovat lásku s napětím a nejistotou. Vedle člověka, který o nás projevuje upřímný zájem, pak může klid působit nezvykle, někdy dokonce až nudně. Přitom právě tak může vypadat vztah, ve kterém nemusíme o pozornost neustále usilovat.
Jak přestat hledat lásku tam, kde ji nedostáváme
Podle Hala Shoreyho je důležité nesnažit se napravit stará zranění prostřednictvím nového partnera. Doporučuje všímat si emocí, které se v problematických vztazích opakují, a zkoumat, odkud je známe. Kdy jsme se naposledy cítili tak odmítnutí nebo neviditelní? Připomíná nám současný partner někoho z minulosti?

Shorey popisuje také práci s představou vlastního mladšího já. Člověk si může vybavit sebe sama v dětství a zkusit se na své tehdejší já podívat s laskavostí. Ujistit se, že je důležité, a nemusí si lásku zasloužit výkonem ani poslušností. Smyslem je postupně budovat laskavější vztah k sobě, nikoli čekat, že všechny staré bolesti napraví romantický partner.
Pomoci může i jednoduchá otázka: Co mi tento vztah skutečně dává? Zajímá se o mě druhý člověk? Respektuje moje hranice? Dokáže mluvit o problémech, aniž by mě trestal mlčením? A především: cítím se vedle něj bezpečně, nebo jsem většinu času ve střehu?
Každý vztah vyžaduje trpělivost, kompromisy a práci. Rozdíl je v tom, zda se o něj snaží oba, nebo jestli jeden neustále čeká, až si ho ten druhý konečně vybere.
Proto je důležité přestat řešit, jak se stát ženou, kterou bude konečně milovat, a začít se ptát, jestli takový muž vůbec dokáže být partnerem, jakého potřebujeme. Větší snahou, trpělivostí ani nekonečným pochopením totiž nezajistíme, že druhý začne chtít stejný vztah jako my.