Když sedím v pátek večer v báru u dobrého suchého martini, nepotřebuji doktorát ze sociologie, abych pochopil, proč polovina mých známých žije v nedobrovolném erotickém vakuu. Stačí se podívat kolem sebe na ty zástupy snaživých nápadníků, kteří kolem žen krouží s výrazem prosebného retrívra a jejich textové zprávy přetékají starostlivostí jako hrnec s krupicovou kaší. Dámy se na ně mile usmějí, pohladí je po předloktí, svěří jim všechny své životní křivdy a pak odjedou taxíkem za někým, kdo jim dva dny nezvedl telefon, protože měl zrovna něco důležitějšího na práci.
Je to krutá, ale nikoli univerzální mechanika touhy, o které se na veřejnosti příliš nemluví, protože neodpovídá představám o uvědomělém partnerství. V posteli totiž nerozhoduje jen to, jak spořádaně dokáže člověk třídit odpad a kolikrát za den napíše. Sexuální přitažlivost se může rodit z napětí, odstupu a vědomí, že ten druhý není náš kapesní majetek. Jakmile muž položí svou důstojnost k nohám ženy jako rohožku, stane se sice báječným společníkem pro nedělní nákupy, ale brzy zjistí, že v ložnici pro něj nezbylo místo.
Ženský radar na podlézavost
Tento paradox zkoumali psychologové Geoffrey C. Urbaniak a Peter R. Kilmann ve studii věnované takzvanému paradoxu hodného hocha. Jejich výzkum se neptal jednoduše na to, zda ženy chtějí laskavé muže, ale na to, jak do jejich volby vstupuje fyzická přitažlivost. Závěr proto není, že by ženy automaticky dávaly přednost necitlivým mužům. Spíš ukazuje, že laskavost sama o sobě nepřebije absenci přitažlivosti a že vztahové preference nelze zredukovat na jednu ušlechtilou vlastnost.
Jakmile muž položí svou důstojnost k nohám ženy jako rohožku, stane se sice báječným společníkem pro nedělní nákupy, ale brzy zjistí, že v ložnici pro něj nezbylo místo.
Důvod, proč přehnaně snaživý nápadník nemusí na první setkání působit eroticky, zkoumala Gurit E. Birnbaumová s kolegy ve třech studiích publikovaných v Personality and Social Psychology Bulletin. U mužů se responzivita neznámé ženy pojila s tím, že ji vnímali jako ženštější a přitažlivější. U žen se naopak responzivita neznámého muže s vyšší vnímanou přitažlivostí nespojovala stejným způsobem. To ovšem neznamená, že by ženy vstřícného muže považovaly za zženštilého, slabého nebo manipulativního.
Oheň potřebuje kyslík
Tento střet mezi lidskou potřebou bezpečí a erotickým napětím ve své knize Vášeň v zajetí rozvíjí psychoterapeutka Esther Perelová. Její hlavní myšlenka zní, že dlouhodobé vztahy nesou dvě někdy protichůdné potřeby: blízkost a jistotu na jedné straně, prostor, samostatnost a určitou míru tajemství na straně druhé.
Chlap, který své partnerce visí na rtech, vzdá se vlastních zájmů a zredukuje svou existenci na servis pro její potřeby, ji ve skutečnosti neuctívá, ale přestává být samostatným člověkem. Touha předpokládá existenci někoho druhého, k němuž musíme překročit určitou vzdálenost.
Pokud je partner natolik ochotný a předvídatelný, že splývá s tapetou v obýváku, není po čem toužit. Nejde o to hrát cynického hrubiána, který na rande dorazí o půl hodiny později se šmouhou od rtěnky na límci, ale o prostou schopnost žít vlastní život, do něhož je žena vítaným hostem, nikoli jeho jediným smyslem.
Umění odejít včas
Zralý chlap už by měl dávno vědět, že to nejvíc sexy, co může ženě nabídnout, není neomezená ochota, ale klidná a pevná sebeúcta. Skutečný magnetismus nevzniká z toho, že má v kapse diář vyhrazený jen pro její rozmary. Odstup dává oběma prostor nadechnout se, žít vlastní život a znovu se na sebe těšit.
Jakmile muž přestane žadonit o přízeň a začne se chovat jako dospělý a svéprávný člověk, může se proměnit i dynamika mezi ním a partnerkou. Ve vztahu málokdo hledá někoho, kdo se vzdá vlastního názoru a postupně se přizpůsobí každému přání druhého.
Přitažlivost vzniká tam, kde se setkají dva samostatní lidé. Muž, který dokáže ustát partnerčiny nálady a zná svou hodnotu, aniž by o její potvrzení musel žádat, je jedním z nich.
