Pod třešní nebo višní jsem byla líbána roky úplně pravidelně, ale letos 1. května nic! Když mi holky říkaly, jak bylo plno na Petříně, tak jsem si vyčítala, že jsem mohla pár dní s rozchodem počkat. Ovšem můj kamarád Petr mi vysvětlil, že chlapi ani tramvaje se nedobíhají, protože je jasné, že přijde další, tak jsem využila emoční nerovnováhy a Pavlovi v půlce dubna řekla, že je konec.
Reklama
Když tak přemýšlím o doběhu, je fakt, že tramvaj dobíhám často, chlapa nikdy. Nemám se vykašlat na tramvaje a počíhat si na nějakého fešáka? Když jsem minimálně stokrát doběhla tramvaj, proč bych nemohla doběhnout muže?
Když má holka kluka, tak si moc nevšímá okolí, protože ji zajímá jen on. Já to tak měla řadu let. Akorát jsem teď pár dní sama a koukám, jak se na jaře všichni k sobě hezky mají. A závidím. Sedí v objetí na lavičce, líbají se kdykoliv a kdekoliv, vrhají po sobě zamilované pohledy. Já tak můžu po několikáté sčítat Pavlovy hříchy, ale to mě už nebaví.
Za ruku
Nejvíc mě fascinuje, kolik starších lidí chodí ruku v ruce. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, ale teď vidím lidi nad sedmdesát, jak chodí pomalu a drží se za ruce. Přemýšlím, zda jde o zbrusu nové vztahy ve třetím věku, kdy se našla vdova a vdovec, a tak si užívají nové příležitosti lásky. Nebo to jsou snad staří manželé, spolu klidně půl století, kteří mají za sebou boje o dominance ve vztahu, hádky, rozbroje, smiřování, usmiřování, možná se někdy rozešli a pak zase sešli, mají velké děti a vnuky a asi i pravnoučata, kolem sebe rodinu a oni na stará kolena našli k sobě cestu míru, lásky a přátelství, porozumění, odevzdání se, vycházení si vstříc, laskavosti a péče.
Tak jsem meditovala o šťastných lidech, co hodně pamatují, a říkala si, že tomu držení se za ruce určitě přijdu na kloub. Parkem přicházela sousedka s manželem – a drželi se za ruce. Zasvítily mi oči – rozuzlení je nablízku!
„Paní Bláhová, to je hezké, že se s manželem držíte za ruce, viděla jsem vás, je to dojemné, že se máte tak rádi,“ nahodila jsem háček. Osmdesátiletá sousedka se na mě hezky podívala a vysvětlila: „Což o to, rádi se zase máme! Už mi nevadí, co mi vadívalo. Ale za ruce se nedržíme. Já ho držím za ruku, protože manžel špatně vidí, tak aby neupadnul!“
Nejenže nebudu dobíhat tramvaje, nejenže jsem spokojená se svým dubnovým emočním rozhodnutím, ale hlavně už mám jiné oko na to, proč se spolu kdo drží za ruce.
Nezávidím a vyrovnaně čekám na líbačku pod třešní v jakékoliv vegetační fázi!
foto: Shutterstock
