Nefunkční metody a tvrdý byznys. Odvrácená strana českých reprodukčních klinik

„Jistě je možno říct, že se z dítěte stává komodita, kterou lze koupit, reklamovat, požádat, aby to bylo tak nebo tak. Božstvo konzumu zasahuje i sem, to je nepochybná pravda,“ konstatuje na začátek filmu Reprodukce 2.0. etik a teolog Marek Orko Vácha.

Aktérka Marcela ve snímku přiznává, že si umělé oplodnění představovala jako „Hurvínek válku“. Žena přijde, udělají se odběry, vloží se embryo a vyjde to. To ale netušila, že umělé oplodnění je spíše běh na velmi dlouhou, bolestivou a hlavně drahou trať.

Paní Lenka už ani nedokáže spočítat počet cyklů, které s umělým oplodněním podstoupila. Jejich počet odhaduje na 30 nebo 40. Aby mohli s manželem mít dvě děti, stálo je to 17 let snažení a 850 tisíc korun. Cena za neskutečné emoční vytížení se však vyčíslit nedá.

Zaměřeno na ženy

Reprodukční medicína je v Česku zaměřena na asistovanou reprodukci. Ta je ale zatěžující hlavně pro ženu, vysvětluje v dokumentu androlog Vladimír Kubíček. Poruchy mužské plodnosti se v Česku řeší velice málo, jde jen o zlomek mužů. A proto jsou to právě ženy, které celým procesem nejvíce trpí, ať už psychicky, či fyzicky

Člověk podepíše to, že se může stát kdykoliv cokoliv, a nikdo za to nenese odpovědnost. Nesu si ji já sama za sebe, protože jsme do toho šli. Podepisuji i to, že můžu umřít na operačním sále při odběru vajíček.

U Lenky lékaři zjistili, že má ucpané vejcovody a protilátky proti spermiím a trofoblastu (vnější vrstvě embrya). „Tím byl pro ně celý problém vyřešen, dál se nic nezkoumalo, protože se zjistilo, proč potrácím. Problém jsem já.“ Když navrhla lékaři, aby se podíval i na jejího manžela, byl prý naštvaný. „Co já vůbec něco chci, když manžel je v pořádku, spermiogram je v pořádku a já jsem ta špatná,“ rozčiloval se údajně lékař. Přesto si vyšetření manžela vymohla. Nakonec se zjistilo, že z 94 % má její manžel fragmentaci DNA, což znamená neplodné spermie. Mohlo se tedy stát, že Lenka potrácela z důvodu oplodnění „špatnou“ spermií. To ale patnáct let nikoho nezajímalo.

Hormonální léčba je také velice zatěžující pro organismus ženy. Lenka sdělila, že v průběhu oněch sedmnácti let skončila na dialýze z důvodu selhání ledvin. Další žena z dokumentu Radka si po hormonální léčbě neplodnosti nahmatala v prsu bulku a musela se léčit. Později podstoupila oboustrannou mastektomii prsou a nyní je v invalidním důchodu.

Kliniky v rukou byznysmenů

Na počátku rozvoje klinik asistované reprodukce to byli právě lékaři, kteří je zakládali, vlastnili a řídili. Jak ale lékaři stárli, tak se vedení klinik ujal management, kterému šlo především o výdělky. Došlo také k tomu, že se na kliniky dostali i gynekologové, kteří žádné zkušenosti s asistovanou reprodukcí neměli, protože opravdových specialistů je velmi málo. To pak vede k tomu, že se páru nedostane správné diagnózy a léčby.

„Příběh, který mi říkají rodiče znovu a znovu: Vy chcete dítě, my to zajistíme a dál se neptejte, tady to podepište,“ popisuje etik Vácha. „Žena udělá pro to, aby měla dítě, téměř cokoliv. A celý systém asistované reprodukce toho využívá,“ dodává androlog Kubíček.

„Člověk podepíše to, že se může stát kdykoliv cokoliv, a nikdo za to nenese odpovědnost. Nesu si ji já sama za sebe, protože jsme do toho šli. Podepisuji i to, že můžu umřít na operačním sále při odběru vajíček,“ vysvětlila Marcela s tím, že smlouvy jsou tak dobře postavené, že i kdyby se něco stalo, tak ona nemá šanci na žádnou kompenzaci.

Nefunkční metody za úplatu

Žena do věku 40 let má v Česku nárok na 4 cykly umělého oplodnění proplacené zdravotní pojišťovnou. To ale neznamená, že si klinika nemůže naúčtovat poplatky za různé přídavné služby.

„Nikdo mi neřekl, že první pokus zdarma je jenom pár injekcí. Pokud vám to nestačí, tak si musíte doplácet, nebo celý pokus padá. A to doplácení bylo řádově deset tisíc korun jenom za ty prvotní injekce, jenom aby vám dorostly folikuly. Ale když chce člověk dítě, tak prostě zaplatí,“ přiznává Lenka.

Doplňkových metod k umělému oplodnění, které kliniky nabízejí, je mnoho. Některé jsou ale vědecky nedoložené a pacientům by se zřejmě neměly nabízet za úplatu, uvádí lékař Karel Řežábek z Centra asistované reprodukce 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Lenka sdělila, že v průběhu oněch sedmnácti let skončila na dialýze z důvodu selhání ledvin. Další žena z dokumentu Radka si po hormonální léčbě neplodnosti nahmatala v prsu bulku a musela se léčit. Později podstoupila oboustrannou mastektomii prsou a nyní je v invalidním důchodu.

Jedním z příkladů je takzvaný asistovaný hatching neboli naříznutí obalu embrya. Ten funguje tak, že lékaři vyberou z odebraných pohlavních buněk nejlepší vajíčko a spermii, ze kterých vznikne embryo. Embryo v prvních dnech vývoje obklopuje ochranný obal (zona pellucida). Obal musí po několika dnech vlivem vývoje embrya prasknout, aby se embryo mohlo uhnízdit a dál vyvíjet v děloze. To se děje přirozeně, ale lékaři mu to touto metodou chtějí ulehčit tak, že obal mechanicky nebo laserem naruší a udělají tak do něj díru.

Vedoucí lékař IVF Clinic Štěpán Machač uznává, že asistovaný hatching byl v roce 2001 prohlášen Světovou společností pro asistovanou reprodukci za metodu, která v žádném případě nepomáhá. Některé kliniky ji ale stále nabízejí. Machač si myslí, že to nedělají z medicínských důvodů.

Byznys s vajíčky

Pokud žena nemůže otěhotnět pomocí vlastního vajíčka, připadá v úvahu využití vajíčka od dárkyně. Tuto metodu využila Lenka, které bylo řečeno, že dárkyně daruje vajíčko jenom jí. Nakonec se ale dozvěděla, že jedna dárkyně na její klinice daruje dvěma nebo třem ženám najednou. Dárkyně za odběr v roce 2023 dostává jako kompenzaci kolem 30 tisíc korun, příjemkyně za cyklus s darovanými vajíčky platí v Česku cca 120 tisíc korun (pokud již nemá nárok na příspěvek od pojišťovny).

Dárkyně vajíček Alice v minulosti proces podstoupila dvakrát. Několik let poté se snažila otěhotnět, ale nedařilo se jí to, až nakonec sama musela využít vajíčka od dárkyně. Celkově ji léčba stála 200 tisíc korun. Má osobní podezření, se kterým souzní i někteří její lékaři, že kdyby vajíčka nedarovala, neměla by následně problémy.

Doplňkových metod k umělému oplodnění, které kliniky nabízejí, je mnoho. Některé jsou ale vědecky nedoložené a pacientům by se zřejmě neměly nabízet za úplatu.

Jiná dárkyně vajíček zase uvedla, že se jí po darování vajíček udělalo špatně. Měla vnitřní krvácení do břicha a musela jí být provedena transfuze krve. Žádnou kompenzaci za zdravotní komplikace se ale od kliniky nevymohla.

Bývalá zaměstnankyně jedné takové kliniky, která si přála zůstat v anonymitě, tvůrcům dokumentu řekla, že většina dárkyň vajíček na ni působila jako ženy z nižších sociálních vrstev, které darují pouze kvůli finanční kompenzaci. „Počet dárkyní byl omezený a klientky byly velmi náročné, měly určité požadavky, které my museli splnit, a ta jejich představa byla nesplnitelná. Mým úkolem bylo vykreslit dárkyni v co nejlepším světle. Ve skutečnosti jsem ale znala pouze její barvu vlasů, očí, rok narození a krevní skupinu. Vajíčka nebyla od jedné dárkyně pouze pro jednu příjemkyni, ale pro víc. V Čechách neexistuje žádná regulace toho, kam vajíčka jdou.“

Psycholožka Hana Konečná v závěru dokumentu varuje před neetičností umělého oplodnění s pomocí vajíček od dárkyně. Jako jediné řešení se jí jeví zákaz této praktiky. „Dneska kšeftujeme s vajíčky a zítra prostřednictvím náhradních anonymních matek, anonymního vajíčka a anonymní spermie vytvoříme úplně anonymní dítě, na kterém nikomu nebude záležet a které budeme využívat,“ předpovídá.

Dokument z produkce České televize režisérky Kateřiny Hrochové byl poprvé představen na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, který letos uvedl několik snímků zabývajících se plánovaným rodičovstvím. Kromě Reprodukce 2.0 šlo o Byznys s nadějí, o kterém jsme psali již dříve.