Veronika: S nemocí jsme uzavřely dohodu, snažíme se navzájem nezabít

Veronika Blahuta (38) o sobě říká, že vždycky měla velmi kladný vztah ke svým prsům. V pubertě si užívala obdivu chlapců a závisti dívek, protože její ňadra byla velká a pevná. Svou „úlohu“ dokonale splnila v době, kdy kojila své dítě, a přestože se po kojení z pevných prsou staly dle jejích slov „pytlíky s pískem“, stále je na ně pyšná. Možná i díky tomu poznala včas, že je něco špatně – nikdy nepodcenila samovyšetření.

Jednoho podzimního dne si všimla, že jedno prso je tvrdší než to druhé. Ihned si prsa pořádně prohmatala, jako to dělala pravidelně. „Vždycky jsem si myslela, že stejně nemůžu sama poznat, kdyby bylo něco špatně. Ale tentokrát jsem to poznala hned. Nahmatala jsem maličkou bulku. Napadlo mě, že to bude určitě uzlinka, a tak jsem se tím dál netrápila,“ vzpomíná Veronika.

Na bulku brzy zapomněla, protože v té době prožívala moc pěkné životní období, na které ráda vzpomíná. Jenže to se mělo brzy změnit. „Po rodičovské jsem ve svých 35 letech nastoupila do práce, která mě bavila a naplňovala. Když v době covidu zavřeli školky, střídali jsme se s manželem doma,“ popisuje. A pak přišly Vánoce a osudový den, kdy si Veronika všimla, že bulka je větší než před několika týdny.

„Byl čtvrteční večer 14. ledna 2021. Po sprše jsem zavolala manžela, zda by si na bulku mohl sáhnout. Chtěla jsem mít jistotu, že to nic není, jenže i manžel to cítil. Uklidnil mě, že to asi nic nebude, ale ať se raději objednám k lékaři. Měla jsem obrovský strach. Nikdy nezapomenu na tu paniku, co všechno by mě čekalo, pokud by to byla rakovina,“ popisuje Veronika. Hned ráno se objednala na gynekologii. Lékařka ji prohlédla, nahmatala bulku velkou 3x3 cm a vypsala žádanku na sono.

Všechno je jinak

„Po oznámení diagnózy v lednu 2021 bylo poměrně snadné se smířit s tím, že projdu cca roční léčbou, a vše bude v pořádku. Během krátké chvíle se ale původní diagnóza změnila na metastatické stádium,“ pokračuje ve svém emotivním vyprávění.

Co řeknu synovi? Jak to řeknu zbytku rodiny? Najde si manžel novou ženu a bude s ní mého syna vychovávat? Bude smrt bolet? Kde chci umřít? Kam chci být pohřbena? Co ještě musím zařídit?

Následná vyšetření ukázala, že Veronika má ložiska nejen v prsou, ale metastázy také v játrech a kostech. Bylo to mnohem horší, než si dokázala vůbec představit. Zhroutil se jí svět. Nevěděla, kolik času jí zbývá. Diagnóza zněla IV. nevyléčitelné stádium rakoviny, kdy rakovinové buňky z původního nádoru vycestovaly mimo původní oblast do vzdálených míst. U rakoviny prsu jsou to nejčastěji uzliny, játra, plíce, kosti či mozek.

„Několik dní jsem nespala, nejedla, zato hodně plakala. Honilo se mi hlavou tolik věcí. Co řeknu synovi? Jak to řeknu zbytku rodiny? Najde si manžel novou ženu a bude s ní mého syna vychovávat? Bude smrt bolet? Kde chci umřít? Kam chci být pohřbena? Co ještě musím zařídit?“ Veronika požádala o psychologickou pomoc, kterou začala hned využívat.

Náročnou léčbu Veroničino manželství neustálo.

„Postupem času se u mě projevily depresivně úzkostné poruchy, panické ataky, nespavost a letos se přidaly tetanické záchvaty. To vše postupně směřovalo na psychiatrii a k nasazení antidepresiv. Nemám pocit selhání, že mám potřebu využívat tyto léky, ale naopak jsem ráda, že mám možnost být funkční pro mého syna,“ dodává.

Zůstali jsme sami

Pro Veroniku jsou velmi inspirující příběhy ostatních pacientek a přiznává, že si sama vyhledávala články o ženách s metastatickou rakovinou, která je u nás stále šedou zónou a moc se o ní nemluví.

„I proto jsem se rozhodla sdílet náš příběh s metastatickým onemocněním, protože takový život není prohra, ale krásná a zároveň trnitá cesta. Při dnešních medicínských možnostech prožíváme krásné radostné zážitky a naděje pro nás stále je. Za stěžejní považuji sdílení reality, porozumění a velkou láskyplnou náruč našich Bellisek – projekt mladých žen s rakovinou prsu,“ říká Veronika.

Veroničin manžel její onemocnění bohužel neustál a od rodiny odešel. Už od začátku léčby měli manželské problémy, které se stále prohlubovaly. Přestože Veronika spíše očekávala, že jí manžel bude oporou, opak byl pravdou. Snažila se manželství udržet, jak jen to šlo. Do poslední vteřiny věřila, že mají ještě šanci. Ale zjištění nevěry vedlo k velmi rychlému konci, čehož Veronika nelituje. Zůstala tak se synem sice sama, ale s podporou své rodiny vše zvládá mnohem lépe.

Přiznává, že na sobě hodně pracuje především po psychické stránce, aby tu mohla být pro svého syna. „Důležité pro mě bylo nevyčítat si, že jako matka selhávám, když nás opustil manžel. Uvědomit si, že jsem tou nejlepší verzí maminky, i když jsou dny, kdy nezvládnu vstát a musím hodně odpočívat. Že má nemoc není prohra, ale dokázala jsem v ní najít hlubší smysl a začít pomáhat,“ upřesňuje Veronika.

Můj syn je můj hrdina a hnací motor, říká Veronika.

Právě její desetiletý syn je pro ni hrdina, který s ní prožívá všechny starosti a radosti všedních dnů s rakovinou. „Jeho odhodlání mi pomáhat a být pro mě tím zachráncem, protože se tak sám rozhodl, je něco tak neskutečně inspirativního, že mým závazkem je tu být tak dlouho, jak to bude možné,“ dodává Veronika, která je pyšná na to, kam se jí podařilo dojít, jak těžká a bolavá témata dokázala uchopit a postavit se jim čelem. „V mých očích jsem lepší verzí sama sebe. A nebojím se to říci nahlas.“

Bojuji (za) každý den

Veronika je jako metastatická pacientka stále v aktivní léčbě. V současné době je její stav v takzvané zobrazovací remisi, což znamená, že vyšetření neukazují žádná aktivní ložiska metastáz. „To ale neznamená, že jsem zdravá. Pouze léčba drží rakovinové buňky pod kontrolou. Rakovina si na léčbu postupem času vybuduje 'imunitu' a potom je na čase hledat léčbu novou, která bude držet rakovinové bujení pod kontrolou déle,“ vysvětluje.

V loňském roce podstoupila oboustrannou ablaci (chirurgické odstranění prsou) a prošla také ozařováním. Cítí se dobře, užívá si každého dne se synem a s pomocí pacientské organizace Bellisky se snaží ukazovat, že i s metastatickým onemocněním lze žít. „Děkuji všem, kteří mi dávají sílu a podporují mě! Rodině, kamarádkám, přátelům, kolegyním i Belliskám!“ Dodává, že se svou nemocí uzavřela dohodu: „Já se nesnažím zabít ji a ona mě.“