Jste v obchodě a máte chuť si koupit něco dobrého. Z mrazicího boxu na vás v tu chvíli začne pomrkávat pizza. Přemýšlíte ale, co takovou pochoutkou vlastně do svého těla dostanete, a tak začnete zkoumat výživové hodnoty na etiketě. Kdo z nás nezažil podobný okamžik? Ten důvěrný rozhovor s etiketou, kdy v ní hledáme cukry, tuk, sůl, a snažíme se zjistit, jak na nás bude daná potravina působit. Prospěje nám, nebo ublíží? Možná jste se ale nikdy nezamysleli nad jinou věcí – jak na nás působí samotná etiketa?
„Etikety nejsou jen etikety, vyvolávají soubor přesvědčení,“ říká klinická psycholožka Alia Crumová v rozhovoru pro americké National Public Radio (NPR). Právě Crumová se před několika lety zamyslela nad něčím, co se může zdát jako poměrně zvláštní otázka. Chtěla vědět, zda informace o nutričních údajích obsažené na etiketě mohou fyzicky změnit to, co se s člověkem děje, tedy „zda se tyto etikety dostanou doslova pod kůži a skutečně ovlivní fyziologické zpracování živin, které konzumujeme“.
Crumová už jako studentka strávila roky studiem placebo efektu – tedy jak může pilulka cukru fyzicky ovlivnit tělo, pokud člověk, který ji užívá, věří, že se tak stane. Napadlo ji, že stejným způsobem by mohly fungovat právě i etikety na potravinách. Vymyslela tedy experiment.
Není koktejl jako koktejl
Za účelem studie připravila mléčný koktejl a rozdělila ho na dvě dávky, které byly označeny dvěma velmi odlišnými způsoby. Polovina přišla do lahví označených jako nízkokalorický nápoj s názvem „Sensishake“. Ten měl mít údajně nula procent tuku, žádný přidaný cukr a jen 140 kalorií. Druhou polovinu nalila do lahví, na nichž bylo uvedeno, že obsahují kalorickou bombu „Indulgence“. Podle etikety obsahovala Indulgence vše, co by vaším stehnům neprospělo – spoustu cukru a tuku s energetickou hodnotou 620 kalorií, popisuje NPR. Ve skutečnosti ale měly obě skupiny koktejlů tři sta kalorií.
Fyziologická reakce účastníků na jídlo odpovídala spíše tomu, co si mysleli, že konzumují, než skutečné výživové hodnotě toho, co konzumovali.
Účastníkům studie byla před i po vypití koktejlů měřena hladina hormonu zvaného ghrelin, kterému se přezdívá „hormon hladu“. Ten vzniká především v žaludku, v malém množství ale i v jiných orgánech – například v tenkém střevě, slinivce břišní, nebo dokonce v mozku. Když hladina ghrelinu stoupne, signalizuje to mozku, že je čas vyhledat potravu. „Zpomaluje také metabolismus pro případ, že byste jídlo nenašli,“ vysvětluje Crumová. Poté, co si dáte velké jídlo, hladina ghrelinu opět klesne. To signalizuje mozku, že „už máme dost a začneme rozjíždět metabolismus, abychom mohli spálit kalorie, které jsme právě přijali,“ dodává psycholožka. Na druhou stranu, pokud si dáte jen třeba malý salát, hladina ghrelinu tolik neklesne a metabolismus se nespustí stejným způsobem, uvádí NPR.
Vědci se dlouhou dobu domnívali, že hladina ghrelinu kolísá právě tímto způsobem, tedy v reakci na živiny, se kterými se hormon setkal v žaludku – jinak se chová, když si dáte velké jídlo, jinak když sáhnete po malé svačince. Crumová však ve své studii přišla ještě na něco jiného. Zjistila, že když lidé věřili, že pijí požitkářský koktejl, jejich tělo reagovalo tak, jako by ho zkonzumovali mnohem více. „Hladina ghrelinu klesla asi třikrát více, když lidé konzumovali požitkářský koktejl (nebo si mysleli, že ho konzumují),“ uvádí srovnání s lidmi, kteří měli za to, že pijí jeho light variantu.
Je víc mysl, nebo výživové hodnoty?
A není to jediný výzkum, který něco podobného zkoumal. Magazín Medium upozornil na studii, která se týkala metabolismu glukózy a vnímaného příjmu cukru v potravinách označených jako s „vysokým“ a „nízkým“ obsahem cukru – obsah cukru byl přitom v obou typech ve skutečnosti shodný. Když si ale účastníci mysleli, že ho potravina obsahuje více, než tomu ve skutečnosti bylo, jejich hladina cukru v krvi reagovala větším nárůstem než u těch, kteří si mysleli, že obsah cukru v potravině je nižší, než ve skutečnosti byl. Podle výzkumníků tak „fyziologická reakce účastníků na jídlo odpovídala spíše tomu, co si mysleli, že konzumují, než skutečné výživové hodnotě toho, co konzumovali“.
Znamená to ale, že nezáleží na údajích, ale na tom, co si o nich myslíme? „Myslím, že tak daleko bych ještě nezašla,“ říká Crumová. Podle ní je potřeba provést ještě další testy, aby se přesně zjistilo, jak velkou roli hraje jídlo a způsob uvažování nad ním. Podle Crumové by ale možná mohlo být na místě přehodnotit klasický metabolický model „kalorie dovnitř a kalorie ven“, jelikož nijak nezohledňuje naše přesvědčení o jídle. „Naše přesvědčení je důležité prakticky ve všech oblastech, ve všem, co děláme,“ upozorňuje Crumová. „Jak moc, to je záhada. Myslím si ale, že jsme dosud našim přesvědčením při určování naší reality nedávali dostatečnou váhu,“ podotýká psycholožka.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: NPR.org
