„Byl to skok do vody. Buď se naučíš plavat, nebo se utopíš,“ říká dnes jednačtyřicetiletá žena, která se rozhodla nevzdat. Navzdory všemu se snaží žít naplno. Pracuje ve světě financí, sportuje, cestuje a svůj volný čas věnuje čtyřnohým parťákům. Její životní motto? „Proměňuj svůj život v sen a své sny ve skutečnost, vše je možné.“
Co jí pomohlo postavit se zpátky na nohy, obrazně i doslova? A jak se vyrovnala s tím, že se jí život obrátil naruby? O tom všem otevřeně vypráví v našem rozhovoru.
Můžete krátce popsat okolnosti nehody a co potom následovalo?
Řídila jsem motorku. V poslední zatáčce té jízdy mi motorka ujela na štěrku, spadla jsem, částečně do protisměru. Než jsem se stačila zvednout a odejít, vyjelo v protisměru auto, které na situaci vůbec nezareagovalo – nebrzdilo a přejelo mi nohu.
Po nehodě se mi změnil celý život, nejen fyzicky, ale i psychicky. Strávila jsem měsíc na JIP a následně tři měsíce na rehabilitaci, kde jsem se učila znovu chodit, správně zapojovat celé tělo a pracovat na vnitřní stabilizaci.
Co vám pomohlo vyrovnat se s novou realitou a najít znovu sebevědomí?
Myšlenka, že se chci co nejdříve vrátit k běžnému životu. Pomohlo mi odhodlání žít normálně co nejdříve. V takové situaci je na každém, „jestli se naučí plavat, nebo se utopí“. Já se tehdy jasně rozhodla, že se naučím plavat.
Probudila jsem se do nové reality. (foto: se svolením Michaely Kuklové)
Co se týká mého sebevědomí, vždy jsem si říkala: „Jak se budeš brát ty sama, budou tě brát i ostatní.“ Kdykoli mě přepadly pochmurné myšlenky, opakovala jsem si tuhle větu a pomáhalo mi to neztratit sílu. Postupně jsem svůj handicap začala vnímat jako něco, co mě činí výjimečnou, a tak k sobě i přistupuji. Ta změna myšlení mi dává sílu, kterou bych ráda předávala dál.
Jakou péči dnes věnujete svému tělu a co vám to přináší po psychické stránce? Jaký byl návrat do posilovny a ke sportu?
Péče o jizvy a pokožku nohy se stala mým každodenním rituálem. A péče o mé tělo pro mě není nutnost, je to projev sebelásky. Láska, kterou svému tělu dávám, se mi vrací. Naučila jsem se s ním pracovat a vnímat ho více než dřív. Funguje to a jsem za to vděčná.
Vše se přizpůsobovalo mým možnostem. Postupem času jsem s pomocí trenérů objevila způsoby jak cvičit a dnes jsem se svou formou velmi spokojená. Důležité je stále hledat cestu, dokud ji nenajdete – a nepolevit.
Jaká byla vaše první myšlenka, když jste se dozvěděla o amputaci? Co vám pomohlo tu zprávu zpracovat?
Když jsem se dozvěděla o amputaci, první myšlenka byla jasná: Chci se co nejdřív vrátit k běžnému životu. Já se rozhodla nevzdat to a žít. To rozhodnutí mě drželo nad vodou a dalo mi sílu jít dál. Chtěla jsem se znovu postavit na vlastní nohy, ať už v jakékoli podobě.
Jak se změnil váš pohled na tělo po nehodě? Byl proces přijetí snadný, nebo jste musela překonat určité bariéry?
Znovu se postavit na nohy bylo zpočátku to jediné, na co jsem se soustředila. Každý malý krok byl vítězstvím. Když jsem jednoho dne opravdu stála, přišla další výzva, naučit se znovu chodit.
Postupně jsem si uvědomila, že to není jen o fyzické síle, ale i o přijetí vlastního těla. Bylo nezbytné přijmout protézu jako součást sebe a důvěřovat jí stejně jako své druhé noze. To mi pomohlo najít rovnováhu – nejen tu fyzickou při chůzi, ale i vnitřní.
Nikdo na vás nezapomene, jste ta, co… nemá nohu. 😄 A proč to nevzít jako jedinečnost?
Naučit se rozložit zátěž rovnoměrně a vnímat obě nohy jako rovnocenné bylo klíčové nejen pro správný pohyb, ale i pro mé sebevědomí.
Byl nějaký okamžik, kdy jste se cítila opravdu na dně? Co vám pomohlo překonat ty nejtěžší chvíle?
Samozřejmě to nebylo jednoduché. Musela jsem se se vším sžít, naučit se o nohu pečovat a zároveň pracovat na sebelásce. Uvědomila jsem si, že mě tahle noha bude provázet po zbytek života – a bez přijetí by to nešlo.
Dnes své tělo miluji a jsem nesmírně vděčná za to, co všechno zvládlo a jak je silné. Každý krok, který jsem na této cestě udělala, pro mě znamenal kousek naděje a přibližoval mě zpět k normálnímu životu.
Jak dlouho trval proces uzdravení a co vše to obnášelo?
Uzdravení… tak bych to asi nenazvala. Než jsem se znovu postavila na obě nohy a mohla po nich chodit, trvalo to zhruba půl roku. Byl to proces, který zahrnoval nejen zhojení jizvy, ale i přípravu pahýlu na to, že se na něj bude nasazovat lůžko a umělá noha.
A pak přišla fáze učení se chůzi – krok po kroku, s trpělivostí a vytrvalostí.
Když jste se poprvé postavila na protézu, co vám dodalo sílu a motivaci pokračovat? Bylo to něco konkrétního, co vás v té chvíli inspirovalo?
Když jsem se poprvé postavila na protézu, věděla jsem, že všechno, co tomu předcházelo, stálo za to. V duchu jsem si říkala: „Jsem zpěěěět!“ Inspirovala mě neskutečná touha dál naplno žít.
Jak jste se naučila brát svůj hendikep jako výjimečnost?
Hendikep není nic špatného – naopak, odlišuje nás od ostatních. Nikdo na vás nezapomene, jste ta, co… nemá nohu. 😄 A proč to nevzít jako jedinečnost?
Už delší dobu pracuji na tom, abych se odnaučila to, co nás společnost přiměla si myslet – že odlišnost je něco negativního. Vždyť to tak vůbec není. Když se na to podíváme jinak, jsme jedinečné.
Všechno je o postoji. Pokud si řekneme „jsem jedinečná“, začne se podle toho chovat i naše okolí. Zkuste to. Nic tím neztratíte. Uvidíte, co se začne dít.
Co byste poradila ženám, které procházejí procesem přijetí vlastních změn na těle a hledají cestu k sebelásce?
Miluju se taková, jaká jsem, protože jsem to já. To je základ. Každá z nás je úžasná právě svou jedinečností a je důležité si to uvědomit.
Kdo kdy řekl, že nejsme dost dobré? Že nás někdo nemůže mít rád? Nikdo. To jen my samy jsme přijaly nějaký postoj, protože se říká, že to tak chodí. Ale to není dogma. Neexistuje žádné pravidlo, které by říkalo, že jsme méně hodnotné, když nejsme dokonalé. Právě naopak.
Musíme si uvědomit, že všechno začíná u nás. To, jak se cítíme, ovlivňuje nejen nás samotné, ale i lidi kolem nás. Naše vnitřní nastavení se nám odráží zpět v tom, jak na nás svět reaguje. Víra v život je něco, co si můžeme dovolit vždy. A věřte mi – bez víry, že věci mohou dobře dopadnout, to prostě nejde.
Přijměte se, milujte se, věřte si. To je ta nejkrásnější cesta.
Slavíte datum nehody jako druhé narozeniny? Co pro vás tento den znamená a jak ho obvykle prožíváte?
Je to den, kdy jsem obzvláště vděčná za svůj život. Beru tento den jako dar od života, kdy jsem doslova začala znovu žít.
Účastnila jste se kampaně, která sdílí příběhy žen. Jaký byl pro vás tento proces? Co vám to přineslo a co byste chtěla, aby si z něj vzaly ostatní ženy?
Během kampaně Tělo s příběhem jsem se setkala s mnoha ženami, jejichž každý jeden příběh byl jedinečný stejně, jako jedinečnou osobností se díky tomu stala každá jedna z nich. A takové jsme všechny, s nedokonalostmi či bez nich. Přijměme to a berme se tak!
Mně tato životní zkušenost dala tolik dobrého, že jí rozhodně nelituji. Dalece to převyšuje fakt, že nemám nohu. Fyzicky se cítím lépe než kdy dřív. Můžu dělat cokoliv, co chci, i když se to občas musí trochu přizpůsobit mému stavu. Naučila jsem se, že všechno jde, když člověk chce. A po psychické stránce? Je důležité na sobě stále pracovat, naslouchat svému tělu i intuici. Teď už to jen prohlubuji a díky tomu objevují další cesty, jak se posouvat dál.
Reklama
