Existuje zvláštní druh čekání, při kterém člověk přesně ví, co by chtěl dělat, ale sám sobě to nedovolí. Plavky zůstávají ve skříni, permice do fitka je pořád jen plán a na večer ve společnosti se vždycky najde nějaká výmluva. Nejdřív je potřeba zhubnout. Pak teprve si všechno ostatní užiju.
Průzkum, který vznikl v souvislosti s kampaní NEtloustneme.cz, ukázal, že téměř čtyři z deseti dotázaných ve věku 18 až 25 let, které jejich váha v něčem omezuje, odsouvají některé aktivity až na dobu, kdy budou štíhlejší. Nejčastěji jde o situace, kdy je tělo vystavené pohledům ostatních, například v bazénu, sauně nebo posilovně.
Někdo si tak odpírá odpočinek, jiný společnost nebo pohyb, který by mu mohl prospět a paradoxně pomoci žádoucí siluety dosáhnout.
Nejdřív lepší tělo, potom lepší život
Psycholog a psychoterapeut Martin Cvrkal, který pracuje s lidmi s obezitou, považuje za nebezpečný především okamžik, kdy se z hubnutí stane vstupenka do normálního života. „Za důležitý považuji moment, kdy hubnutí přestane být jedním z cílů a začne se z něj stávat podmínka toho, abych vůbec mohl žít tak, jak chci.“
Ukázat se někde v plavkách nepřipadá v úvahu, v podstatě se to rovná ultimátní psychické tortuře. Vyrazit do společnosti v úvahu přichází, ale držet se budu někde vzadu nebo bokem, aby si nikdo neměl důvod mě prohlížet (a hodnotit). Než riskovat (křivé) pohledy, raději zůstanu doma a pustím si Netflix.
Vyhýbání se nepříjemným situacím krátkodobou úlevu přináší. Jenže každým dalším odmítnutím v sobě lidé mohou posilovat představu, že se současným tělem mezi ostatní vlastně nepatří. Jako by kila rozhodovala o tom, na kolik života mají nárok.
K doktorovi nejdu. Zase se do mě obuje kvůli váze
Odkládat „život‟ je jedna věc. Jenomže někteří lidé se kvůli své hmotnosti vyhýbají také lékařům.
Mezi dotázanými s BMI 35 a vyšším, kterých se v posledním roce týkala návštěva lékaře, preventivní prohlídka nebo vyšetření, v průzkumu výše některou z těchto návštěv odložila nebo vynechala zhruba třetina. U mužů to konkrétně bylo 27 procent, u žen dokonce 39 procent.
Odkládání lékařských prohlídek je přitom zvlášť nešťastné právě u lidí s výraznou nadváhou nebo obezitou. Vyšší hmotnost může zatěžovat klouby a páteř, zvyšovat riziko cukrovky druhého typu, vysokého krevního tlaku i dalších zdravotních komplikací. Čím déle člověk návštěvu ordinace odkládá, tím později se může přijít na problém, který by bylo možné začít řešit včas.
Průzkum bohužel neříká, co přesně dotázané od návštěvy lékaře odrazovalo. Jestli šlo o stud, obavy z nepříjemného rozhovoru o hmotnosti, nebo jiné důvody. Samotné zjištění, že třetina respondentů s BMI 35 a vyšším některou návštěvu odložila či vynechala, je ale dostatečně výmluvné.
Z deště pod okap
Zajímavá je ještě jedna věc, která z průzkumu vyplynula: s rostoucí hmotností se mění důvody, proč se lidé ve vlastním těle necítí dobře. U respondentů s BMI pod hranicí nadváhy označilo stud za hlavní nepříjemný pocit 59 procent. Mezi lidmi s BMI 40 a vyšším už to bylo pouze 18 procent.
Že by se časem člověk se svým tělem naučil žít? Možná. Jenže místo studu nastupuje jiný problém. Ve skupině s BMI 40 a vyšším uvádělo 46 procent dotázaných frustraci z toho, co jim hmotnost nedovoluje. „Neřekl bych, že s vyšším BMI psychická zátěž mizí. Spíš se mění její podoba,“ vysvětluje Cvrkal.
Zatímco dřív člověka trápilo, jak vypadá v plavkách, později může řešit, jestli vůbec zvládne dojít na pláž. Jestli vydrží delší procházku, vejde se pohodlně na místo v letadle nebo bude stačit ostatním při výletě. To už nejsou jen obavy z cizích pohledů. Jsou to velmi konkrétní překážky, které musí člověk s výraznou nadváhou každodenně řešit.
Tělo potřebuje pomoc, ne další výčitky
Světová zdravotnická organizace připomíná, že obezita je chronické onemocnění, na kterém se podílejí biologické, psychologické i společenské vlivy. Nelze ji proto jednoduše vysvětlit nedostatkem pevné vůle.
Dobrou zprávou je, že léčba už dávno nestojí pouze na rovnici příjem-výdej. Vedle úpravy životního stylu existují účinné léky a u těžké obezity také chirurgické možnosti.
Například klinická studie publikovaná v New England Journal of Medicine ukázala, že lidé léčení tirzepatidem zhubli během 72 týdnů v průměru 20,2 procenta původní hmotnosti. Výsledek se ovšem týkal konkrétní skupiny pacientů a konkrétní léčby, ne všech léků na obezitu.
Prvním krokem nemusí být žádná dramatická životní revoluce. Někdy stačí objednat se k praktikovi a otevřeně probrat, s čím se člověk potýká.
