To máš, jako když půjdeš k nám do Rakouska do Alp a budeš chtít vylézt na jeden z vrcholů, vypráví mi jednou u odpoledního kafíčka Simon, můj manžel a trenér v jedné osobě. V té části cesty na vrchol, kde je pěšinka široká, tráva zelená, sluníčko svítí a pasou se všechna možná zvířata, tam je opravdu fajn, ale je tam také většinou dost narváno.
Zatím teda moc nevím, která bije, ale upíjím své kafe a trpělivě poslouchám. Po osmi letech už jsem zvyklá, že Simon při vyprávění poměrně často zdánlivě odbočí z cesty, ale většinou se z toho nakonec na závěr vyklube nějaké super moudro.
“Když ale začne cesta přituhovat, terén je prudší, tráva postupně přejde v kameny a slunce zaleze za mraky, méně odolní a odhodlaní jedinci odpadnou, anebo se po chvíli vrátí zase zpátky na zelené louky,” pokračuje. „No a ten poslední úsek, má milá, tam je to po většinu cesty pěkná fuška. Jdeš po skalách, kde je cesta uzoučká, že můžeš kdykoliv spadnout, bolí tě celý člověk a vůbec se tam necítíš pohodlně. V této pasáži si sáhneš kolikrát na dno, budeš to chtít zabalit a vrátit se níž, kde bylo příjemněji,” vypráví mi manžel.
“No a to je to samé jako ve vrcholovém sportu. Buď budeš mířit vysoko a bude to občas fyzicky a emočně bolet, anebo nezměníš nic, budeš pohodlná a spokojená, ale pak nikdy nezjistíš, jak to na tom úplném vrcholu vlastně vypadá…“
Cesta na vrchol je vždycky obtížná, ještě obtížnější je se na vrcholu udržet
Přežijí jen nejsilnější
A je to. Když bych měla tuto Simonovu vysokohorskou metaforu jednoduše shrnout, pochopila jsem ji takto: Na úplném vrcholu většinou dlouhodobě přežijí jen ti nejsilnější, nejodolnější a nejvytrvalejší jedinci a tento pobyt a cesta vzhůru určitě není procházkou růžovým sadem.
Vrcholoví sportovci se svými vyčerpávajícími tréninkovými rozvrhy, počtem soutěží a neustálým cestováním tlačí svá těla a mysl na hranici únosnosti. Nejenže od nich mimořádné výsledky očekává okolí, ale po absolvování všech těch úmorných tréninků a obětování veškeré energie pro úspěch je očekávají především oni sami.
A ačkoliv jsou sportovci naučení hodnotit velikost úspěchu především na základě progresu v jednotlivých činnostech, široké okolí hodnotí úspěch většinou jen a pouze na základě výsledků a medailí. Svět sportu je prostě brutální. A přesto všechno je to pro většinu z nás, sportovců, návykový životní styl, bez kterého po určitou periodu života nedokážeme být.
Sportovní život má spoustu up & down, vítězství & porážek. Většinou je tam dokonce více těch "down" momentů, tedy proher. Alespoň na začátku. A i přesto na sportoviště pořád lezeme a zkoušíme to zas a zas. Třeba to tentokrát vyjde.
A ono to většinou zase nevyjde. To pak odcházíme poražení, zklamaní, ranění, naštvaní na celý svět, s pochroumaným soutěžním egem. Obrečíme to, vztekáme se a nadáváme si.
Myslím, že zdaleka nejtěžším testem každého sportovce je právě jejich vnitřní boj se sebou. Když se vám podaří tento boj zvládnout, anebo alespoň se svým „pochybujícím já“ zakopete válečnou sekeru, máte napůl vyhráno.
Nejhorší je boj, který vedeme sami se sebou
Ježiš a málem bych zapomněla na to nejhorší. Pochybnosti, ach ty pochybnosti. Proč to vůbec dělám? Třeba na to vůbec nemám! Proč to ostatní zvládají a já ne? A stejně se nakonec znova stavíme na zadní, s každým pádem se náš bojový krunýř obrní další důležitou vrstvou a zabejčeně to zkoušíme znova. A ono to pak vyjde. Třeba až na třetí, pátý či dvacátý pokus. Ale jednou to prostě vyjde. A tento významný či bezvýznamný úspěch nás nabije na další sérii boje s pokusy méně vydařenými.
Takhle to je pořád dokola. Já osobně jsem to dřív balila po každém prohraném zápase. Už je to tedy nějaký ten pátek, řekněme i rok, kdy tomu tak bylo, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Brala jsem si každou porážku hrozně osobně a byla jsme na sebe vždy děsně naštvaná. Dlouhou dobu trvalo, než mi chytří lidé kolem mě dokázali vtlouct do hlavy, že sportovní selhání nemá nic společného se selháním osobním.
Myslím, že zdaleka nejtěžším testem každého sportovce je právě jejich vnitřní boj se sebou. Když se vám podaří tento boj zvládnout, anebo alespoň se svým „pochybujícím já“ zakopete válečnou sekeru, máte napůl vyhráno. Když totiž přemluvíte hlavu, aby vám nestála v cestě za úspěchem, máte tam pak už "jen" protihráče a ti jsou většinou rovnocennější soupeři. Mně osobně se mírová dohoda s mým “crazy já” docela osvědčila. Mohu teď tu ušetřenou energii investovat do výrazně prospěšnějších a smysluplnějších věcí.
foto: Shutterstock
