V České republice se s tímto problémem naštěstí nepotýkáme, ve světě je ale stále 168 milionů dětí, které jsou nuceny pracovat. Nejvíce se to týká afrických a asijských zemí, ale nejen jich. Děti musí sloužit v armádě, jsou nuceny k prostituci... Proto OSN vyhlásila 12. červen coby den boje proti dětské práci.
Organizace NaZemi uvádí, že je rozdíl mezi dítětem pomáhajícím doma rodičům a dítětem zapojeným do dětské práce: „Dětská práce je definovaná a zakázaná Úmluvou o právech dítěte. Je to práce, která dítěti brání ve vzdělání nebo narušuje jeho zdravý fyzický, duševní, morální či sociální vývoj. Přesto na světě pracuje 11 % všech dětí,“ uvedla pro Flowee Gabriela Štěpánková z organizace NaZemi. A uvádí obrovský rozpor, trefně obsažený v jediné větě: „Zatímco africké děti sklízí kakao, evropské si pochutnávají na čokoládě.“ Spravedlivé by přitom bylo, aby právo na pěkné dětství měly všechny děti.
Rashel (11) stojí po kolena v barvicí nádrži obklopen kůžemi v bangladéšské koželužně.
Začarovaný kruh chudoby
„Ačkoliv většina dětí pracuje v zemědělství, více jak třetina pracuje i ve službách a průmyslu. Podle Mezinárodní organizace práce je více než 85 milionů dětí vystaveno nejhorším formám dětské práce,“ uvedla Štěpánková. „Dětská práce s sebou přitom nenese jen popření práv dítěte na zdravý vývoj, ale také začarovaný kruh chudoby. Pokud je dítě nuceno pracovat již v nízkém věku a nemá šanci chodit do školy, není pravděpodobné, že si někdy v budoucnu bude slušně vydělávat kvalifikovanou prací,“ dodala Štěpánková. Dětská práce přitom snižuje cenu práce na trhu a v důsledku je tedy příčinou (nikoli důsledkem) extrémní chudoby.
Krutá realita za čokoládou
Typickým produktem, na jehož výrobě se podílí děti, je například kakao. „V západní Africe, odkud pochází 70 % světové produkce kakaa, pracuje stále 1,8 milionu dětí, většina v Pobřeží slonoviny a Ghaně. Na pěstitelské pozemky jsou sem dokonce unášeny děti z okolních států – z Mali či Burkina Fasa. Děti jsou nuceny pracovat dlouhé hodiny, přicházejí do kontaktu s pesticidy, denně zacházejí s mačetami a musejí nosit těžké náklady. Na tyto skutečnosti upozornil např. i dánský režisér Miki Mistrati ve svém dokumentu the Dark side of Chocolate,“ doplnila Štěpánková. Na celý dokument se můžete podívat zde.
Práce i dvanáct hodin denně
Společnost Amnesty International uvádí konkrétní příklad – Demokratická republika Kongo (DRC) vyprodukuje nejméně 50 % světového kobaltu, který je součástí řady typů baterií do mobilů, tabletů, laptopů, fotoaparátů a dalších přenosných elektronických zařízení. V tamních dolech těží surovinu i sedmileté děti. Dětští horníci organizaci Amnesty prozradili, že pracují i 12 hodin denně. „Amnesty International kontaktovala 16 nadnárodních společností, které byly na seznamu zákazníků výrobců baterií odebírajících rudu od největšího producenta kobaltu Huayou Cobalt. Jedna společnost spojení přiznala, další čtyři nebyly schopny s určitostí říci, jestli kupují kobalt z DRC. Šest společností prohlásilo, že toto tvrzení vyšetřují. Pět společností popřelo jakékoliv spojení s Huayou Cobalt, ačkoliv na seznamu účastníků také figurovaly. Zbylé dvě společnosti popřely odběr kobaltu z DRC. V podstatě nikdo z dotázaných ale neposkytl dostatek důkazů k nezávislému ověření, odkud pochází kobalt v jejich produktech,“ uvádí společnost v prohlášení.
Je libo kávu?
Stanislav Komínek z NaZemi, který navštívil pěstitele kávy na jihu Mexika, uvádí: „Pěstováním kávy se zabývá 25 milionů lidí, 80 % z nich jsou drobní pěstitelé, kteří se kávě věnují na svých rodinných políčcích na strmých svazích hor. Vyvrcholením celé sezóny a nejdůležitějším obdobím pro pěstitele je sklizeň, která trvá 2 až 3 měsíce. Pokud nedostávají za svou kávu pěstitelé dobře zaplaceno, nemohou si na sklizeň najímat brigádníky. Musí jim proto se sklizní pomáhat vlastní děti, které pak kvůli tomu zameškávají školu. V jihomexickém státě Chiapas žijí přibližně 3 miliony lidí. Dvě třetiny obyvatel se živí zemědělstvím, značná část pěstováním kávy. Téměř 60 % místních lidí má pouze základní vzdělání a přibližně 30 % je negramotných. To se týká především domorodých mayských obyvatel.“
Samir pracuje v továrně už pět let. Zavedl ho tam jeho táta. Tlakem OSN a zahraničních firem se v indické Agře podařilo dětskou práci z velkých továren odstranit. Většina dětí se ale jen přesunula do malých továren, na ulici nebo pracují v domácnostech.
Romantická představa, neromantická skutečnost
„V Česku přetrvává naivní představa, že dětská práce spočívá ve vynášení odpadkového koše či v prázdninových brigádách. Mnozí ji mají spojenou s naivní romantickou představou chlapce pomáhajícího otci v dílně či dívky točící se kolem matky v kuchyni. Realita světa dětské práce je ale naprosto odlišná,“ píše autor Tomáš Tožička v publikaci Mýty a legendy z neznámého světa. Ne ve všech státech je podle jeho slov dětská práce zakázána, navíc se vyskytuje stále tam, kde mimo zákon postavena je. „Dětskou práci je obtížné vymýtit, protože na ní závisí přežití příbuzných i dětí samotných. Zatímco její úplné potlačení je dlouhodobým cílem, nejhorší formy dětské práce musí být odstraněny ihned. Zhruba tři čtvrtiny dětí jsou totiž zaměstnány v nebezpečných podmínkách, jakými jsou práce v dolech, práce se škodlivými chemikáliemi (například hnojiva a pesticidy v zemědělství) a nebezpečnou technikou,“ píše.
Děti mají chodit do školy, ne do práce
Tisíce a tisíce dětí navíc každý rok umírají v důsledku pracovních úrazů. Přitom – pokud by se podařilo zamezit dětské práci – narostlo by zaměstnávání dospělých, zvedly by se platy a životní úroveň a – jak uvádí Tožička – díky vzdělávání dětí by rostla nová generace s lepšími sociálně ekonomickými vyhlídkami. „Klasickým příkladem je pákistánské město Sialkot, kde se vyrábí většina fotbalových míčů. Po protestech mezinárodní komunity podpořené mnoha sportovci došlo v roce 1997 mezi UNICEF a Sialkotskou obchodní komorou k dohodě, že děti do 15 let nebudou zaměstnávány. To pomohlo zvýšit zaměstnanost dospělých, zlepšilo pracovní podmínky a obnovilo zájem odběratelů, kteří neodebírali ze Sialkotu zboží proto, že bylo vyráběné dětmi,“ uvádí Tožička.
Shakil (13 let) pracuje už od svých devíti let v bangladéšské koželužně, kde napíná a suší kůži.
„Přivedl mě sem můj strýc, rodiče s bratrem a sestrou zůstali na vesnici. První měsíc se mi po nich tak stýskalo, že jsem stále plakal. Je to zde děsné. Když jsem sem poprvé přišel, nemohl jsem pořádně dýchat. I voda je tu hrozná. Denně nakolíkuji 150 až 200 kusů kůže. Někdy mi chybí škola. Vychodil jsem tři třídy, ale už nemám žádnou šanci se k učení vrátit. Vydělávám 6000 taka (75 dolarů) každý měsíc, můj otec na vesnici takové peníze nevydělá. Peníze, které rodině na vesnici posílám, pomáhají mým sourozencům ve vzdělání. Jsem rád, že aspoň moje sestra a bratr mohou chodit do školy,“ vypráví svůj smutný příběh třináctiletý Shakil z bangladéšské koželužny.
Čtěte také:
Traumata z dětství nenarušují jen vztahy, ale i fyzické zdraví
Fair Trade v českých supermarketech? Kampaň rozjeta ve velkém!
Modré děti. Kdo jsou a s čím přišly na tento svět?
foto: Shutterstock, GMB Akash, Stanislav Komínek, NaZemi, zdroj: Amnesty International
