Koho volit? Rozhodnout se správně nemusí být jednoduché. Někdo si pozorně pročte politický program všech kandidátů a pak je pečlivě porovná, jiný se spolehne na své pocity. Těch prvních moc není, a tak většinou volby rozhodují hlasy těch, kteří reagují emocionálně. A ani o tom nemusejí vědět. Kolem voleb totiž existuje mnoho vjemů, které nezaregistrujeme nebo jim nepřikládáme větší význam, a pak se vše nasčítá v našem definitivním rozhodnutí.
Tohle všechno pochopitelně ti, kteří touží po našich hlasech, vědí a nechávají si od expertů vypracovávat analýzy, kam je potřeba napřít síly a jak své záměry prezentovat či naopak umě skrýt. Výzkum takzvaného volebního chování je samostatnou částí politických věd.
Učinit ale obecně platné závěry je velice těžké, protože výsledek voleb není jen výsledkem střetu programů kandidátů a jejich stran a vůle jednotlivce, který k volbám přišel (či nepřišel), ale také výsledkem toho, jak se voliči a politické subjekty mezi sebou ovlivňují a jak na základě toho vlivu reagují. Ve volební praxi to pak může vypadat tak, že si volič z vesnice řekne, že ti z velkoměsta se mají rozhodně lépe něž on, a protože volí tu a tu stranu či toho kandidáta, rozhodně musí volit někoho jiného. V názoru se pak utvrdí při diskusi u piva s kamarády.
Roztáčí se spirála mlčení
Německá socioložka a politoložka Elisabeth Noelle-Neumannová publikovala v 70. letech minulého století koncept, který nazvala spirála mlčení. Ten uvádí, že názory člověka jsou spoluutvářena tím, co daný jedinec předpokládá, že si myslí ostatní. Lidé při tom mají strach, že se se svými názory ocitnou stranou od ostatních, a tak neustále sledují své okolí a srovnávají, zda jejich názor je většinový či odpovídá menšině.
Přidávají se nakonec k většině, a ta se stává stále silnější a hlasitější, menšina pak pomalu umlká. Tomuto efektu právě odpovídá termín spirála mlčení. I s tímto volební kandidáti kalkulují při přípravě programů. Silně ovlivnitelný jedinec nejenže pak umlká, ale svoji situaci přehodnotí tak, že mění původní názor. Nezáleží pak na tom, zda volby jsou veřejné či tajné, dotyčný prostě nechce být v izolaci.
Volič v podstatě chce být na straně vítězů a spolu s nimi si pak své převahy užívat. Jak definuje termín bandwagon effect, chce jet na "voze s kapelou". V tomto hraje velkou roli nejen diskuse v hospodě, ale především vliv médií a předvolební průzkumy. Imunní vůči tomuto jevu jsou však dvě skupiny lidí, které Elisabeth Noelle-Neumannová nazvala avantgardisty a tvrdým jádrem. První jsou věční oponenti, kteří za každé situace chtějí jít proti hlavnímu proudu. Těm druhým společenská izolace nevadí a svůj postoj vůči nějaké straně či kandidátovi kvůli tomu měnit nebudou.
Když převládají emoce
Voliče ovlivňují jednak faktory, které působí dlouhodobě a pak ty, které zapůsobí krátce před volbami. K těm prvním patří naše sociální začlenění, náš žebříček hodnot a pochopitelně životní úroveň či zkušenost s působením kandidátů v předešlém volebním období. Krátkodobě působí například styl volební kampaně, informace a prezentace v médiích.
To vše může kvůli systému voleb vyústit třeba v to, že jedinec nebude volit podle toho, koho by chtěl, ale naopak toho, kdo bude pro něj představovat menší zlo. Naše názory si utváříme také pochopitelně podle toho, koho z těch či oněch důvodů preferujeme. Ve své mysli mu pak dáváme větší prostor, ochotněji přijímáme jeho argumenty a případné negativní informace od jeho protivníků bez podrobnější analýzy potlačujeme. Jsme prostě už rozhodnuti dopředu, aniž vyhodnotíme, jestli sdělení od našeho favorita jsou pravdivá a jestli se podle nich také v minulosti zachoval.
Chováme se prostě více emotivně, než si chceme připustit. Sympatičtější politik nás nepřímo donutí, abychom hledali argumenty, které ho budou podporovat. Je v zásadě pak jedno, že nechce a nebude jednat v našem zájmu, dali jsme se na víru v něj a musíme si to zdůvodnit.
Hesla se jednoduše zvolají, ale…
Velkým problémem pro voliče je vyhodnotit program kandidátů, který bývá poměrně složitý, a tak jej prezentují voličům v jednoduchých heslech, které ovšem neřeší komplexní politickou situaci (jako by měl onen program), ale jen některé problémy. Volič si tak neřekne, že bude volit toho, kdo nejkomplexněji chce řešit to, co ho zajímá, ale toho, kdo to s ním "myslí dobře". Jednoduchá a rázná řešení v demokratické politice v podstatě neexistují. Heslo nabízí vyřešení problému, ale nevejde se do něj už to, jak to chce dotyčný naplnit, jestli k tomu bude mít možnosti a příležitost.
Takové motto se dobře opakuje, ale je odtrženo od skutečnosti, říká v zásadě jen A a už nedodává B, C až Z. Můžeme se o tom přesvědčit v předvolebních debatách. Politik řekne, co chce udělat, ale nedodá, jak to chce udělat a jestli je to vůbec možné. Často také své heslo postaví na (pro něj) "stěžejním problému" a k němu se také vrací, jestliže dostane nějakou nepříjemnou otázku.
Trochu to připomíná školu – Pepíčku, ty zase nemáš úkol! No jo, ale Mánička se nepřezula. Určitou podpásovkou na voliče je také ohánění se na jedné straně tradicí, na straně druhé pak moderností či novým přístupem ke starým problémům. Změny, které chce nový politický subjekt provést, vnést do letité stagnace nový vítr, to je to, na co převážně mladší voliči slyší. Je ale opět třeba věnovat pozornost programu kandidáta. Ohánění se tradicí je něco, co mohou rádi slyšet konzervativnější voliči, ale tradice může spočívat i v neustálém opakování starých chyb. Můžeme si tedy položit otázku, zda chceme jet s kapelou na voze, či mít čisté svědomí, že jsme volili dobře.
foto: Shutterstock, zdroj: The Week
